O měsíc později je už situace přibližně taková, jakou si ji Henry na začátku svého podnikání představoval. Má už zavedený každodenní režim, při kterém nespí, ráno vstává a zase až večer jde spát.
Malých firem, škol a sportovních organizací je ve městě celkem dost, a tak je při troše snahy každý den co dělat. Každý se potřebuje oblékat do toho „svého.“ Jediný problém zůstává s Valerií. Jak se ukázalo, vydělá si Henry zatím tak akorát na svůj provoz, přitom se Vincent stále připomíná.
Právě jedno odpoledne musí ven na nákupy, a protože nechce svou sousedku potkat, nejdříve otevírá co nejtišeji dveře a poslouchá, jestli je na chodbě klid.
Podobná paranoia je na místě, z jejího bytu se v poslední době žádný hip hopový rámus neozývá a když procházel okolo, už dvakrát jakoby náhodou vyšla ze svého bytu.
Když je o patro níž, nasazuje si na uši sluchátka.
„Další ráno v suchu.“ Povídá s úlevou.
Do uší mu hraje Ironkap s relaxačním tématem do nového dne.
„Když se podívám zpátky, vidím ty pády a hledání cest, soutěž o nádech, na zlatejch zádech, jizvy na ksichtě a nejeden trest.“
Spokojeně sbíhá dolů až do přízemí rychle po dvou schodech, skáče na zem a na konci chodby vidí Valerii, která jde právě domů.
Vypadá nespokojeně.
„Henry, to jsem ráda, že tě vidím.“
„Já tě vždycky rád vidím.“ Usmívá se Henry.
Valerie před ním mává svými klíči.
„Nejde mi odemknout schránka, uvnitř jsou nějaké dopisy, jsem z toho unavená.“
Henry obrací oči v sloup, ale snaží se tvářit mile.
„Tak jsem ji zkoušela vypáčit, ale omylem jsem udělala něco s tvojí schránkou, nerada.“ Pokračuje smutně Valerie. „Podíváš se na to, že? Tady máš můj klíč.“
Vypadá to na další komplikaci v dokonalém časovém harmonogramu, myslí si Henry.
Jde tedy ke schránkám, ta s jeho jménem je pokřivená a prokopnutá, jakoby do ni narazil zadkem buvol. Schránka od Valerie jde normálně odemknout, uvnitř jsou dva prázdné listy papíru.
S tíživým pocitem oběti mafie vychází ven rovnou na autobusovou zastávku.
Dnes dopoledne hraje B-tým místního fotbalového týmu zápas. I když nejde o nic extra divácky atraktivního, sejde se na stadionu vždy alespoň 200 diváků.
Henry si zde za část výdělku z prodeje pronajal malý stánek, kde má v rohu postavený stroj na potisk triček a čepic, takže když si někdo tričko koupí, hned může udělat další.
Hned vedle postávají mladí fanoušci, zahalení do oblečení, které jim prodal minulý týden. Henry koulí očima a přechází na chvíli do stánku s občerstvením. Jeho starý soused tam peče klobásy a točí pivo.
„Hrabání listí vás neuživí?“
„To víš, Henry. Dneska musí být člověk aktivní i na stará kolena. Na, dej si jedno na mě.“
Dostává kelímek s pivem, klobásu a chléb. Docela mu vyhládlo a tohle znovu vlije krev do žil, myslí si Henry.
Před začátkem zápasu se nikdy nic neděje, a tak je rád, že má hned vedle stánku známou tvář.
Přichází k němu jeden z fotbalistů, oblečený do dresu, s kopačkami a celou výbavou, jakoby si právě odskočil ze hřiště. Na ruce má kapitánskou pásku.
„Zdar, prý děláš pro Valerii.“
Henry chvíli zmateně přemýšlí, tohle tedy nečekal.
„Občas má problém s dopisy, dělám ji i sekretářku.“ Odpovídá Henry dvojsmyslně.
Fotbalista očividně nechápe o čem to mluví, ale pokouší se zasmát.
„Poslyš, potřebujeme nové dresy, prý budou u tebe extra levně.“
Henry zvedá jedno obočí.
„Jasně, už ráno, když jsem se probouzel, první co mě napadlo bylo hlavně udělat dnes dobrý skutek.“
„Paráda.“ Odpovídá ironicky fotbalista.
Po další výměně názorů si podávají ruce a Henrymu je už jasné co bude dnes večer vyrábět.
„Zkus se projít v mých botách nejmíň stovku mil, pak můžeš hlásit do světa, co jsi vše nezažil, kolik horkých chvil a co se ti vše může stát.“
Hraje z reproduktorů už doma. Pracuje na nových fotbalových dresech, a přitom si říká, že ho má Valerie dobře v pasti.
Když Henryho štve jedna ženská, musí to překonat myšlenkami na jinou, aby neusnul a neskončil špatně. Zvedá tedy mobil a volá Natálii.
„Děláš něco?“
„Co myslíš?“ Ptá se Natálie.
„Jsem v pasti, potřebuju poradit.“
„Ale já přece nemám náladu na to tě pořád obskakovat, chlapečku.“
„Dáme si jen něco k jídlu, beztak si ještě nejedla.“
Ze sluchátka se ozývá zvonivý smích. Natálie nakonec s příjezdem souhlasí.
Má přibližně půl hodiny na to připravit večeři, ale v lednici nic nic není. Jako vždycky vymyslel plán ještě dřív, než se na něj stihl připravit, ale je zde přece jeho sousedka.
Za moment už klepe Valerii na dveře, otevírá Vincent.
„Co ty se tady zašíváš?“
„Normálka.“ Odpovídá pyšně Vincent.
„Máte něco v lednici? Za chvíli ke mě přijde Natálie a zapomněl jsem nakoupit.“
Valerie přináší Henrymu mísu s obloženými chlebíčky, Vincent se po jídle smutně kouká.
„Nemusela si mu to dávat celé.“
„Hele, kdo nepracuje, nejí.“ Odpovídá Henry.
Všichni tři se smějí.
Když jde zpátky, k jeho překvapení sedí Natálie už v kuchyni.
„Ááá, donáška až do domu, to si nechám líbit.“ Povídá nadšeně.
Má oblečené staré kalhoty a košili, ale vlasy se jí jako vždy pěkně lesknou.
Ten večer se oba shodují, že byl možná trochu paranoidní, když si myslel, že by mu chtěla Valerie schválně házet klacky pod nohy.