Další den ráno Henry vyskakuje z postele a letí hned k počítači. Pár vteřin předtím než usnul, dostal nový nápad jak vyřešit všechny potíže s financemi. Akorát se už nechtěl zvedat s nadějí, že si na to ráno vzpomene.
Kliká na web své banky, zobrazuje se mu hlavní motto:
„Půjčte si 50 a zaplatíte 100 kdy budete chtít. Novinka pro podnikatele!“
„Hmm, to vypadá zajímavě.“ Přemýšlí nahlas Henry.
Bere si do ruky kalkulačku a dalším kliknutím si k počtům pouští skladbu rapera René Dang.
„Čuráky sere, že jim zavírám krám, jdu dolů, jdu hloub, jdu sám.“
Henry se směje a počítá.
„Nákup materiálu na velkou zakázku, plus dluh u Valerie, plus jídlo a hodně kávy.“ Zastavuje se a chvíli těká očima po místnosti co by ještě potřeboval. „Plus nové repráky do kuchyně, jídlo a pití pro bezdomovce.“
Na kalkulačce se zobrazuje astronomická cifra. Unaveně vydechuje, zvedá se od stolu a jde se do dlouhého dne něčím posilnit.
Poslední dobou se držel při zemi a další velkou zakázku ani nehledal, protože tíha většího dluhu by mu připadala jako větší problém než nečinnost, delší spánek a shánění malých kšeftíků.
Jenže delší spánek stojí víc peněz, navíc Natálie je zpátky, leží teď u něj v posteli a bude se určitě ptát co bude dál.
A zatímco si Henry při přípravě snídaně láme hlavu, z vedlejší místnosti se ozývá pořád dokola stále stejná skladba.
„Já mrdám trend, dělám věc tak jak by se měla dělat
to bez debat, vytáhněte z pod videí svoje ega“
Přichází Natálie, Henry na ni kouká smutnýma očima, ale jakoby si něco uvědomil, její rozcuchané vlasy a pomačkaná, proleželá tvář mu zase dodává sebedůvěru.
„Ta snídaně je pro mě?“ Ptá se Natálie.
„Vem si.“ Přistrkuje k ní talíř se dvěma obloženými chleby.
Natálie si ho bere celý a odchází do vedlejší místnosti. Henry zvedá překvapeně jedno obočí a jde do lednice udělat si další.
Budova banky WelchenStraße připomíná rozhlehlé, prostvětlené katakomby, plné směrových cedulí a blikajících čísel, hlásících dalšího návštěvníka v pořadí.
Henry byl zde už mnohokrát, jenže poprvé v životě sleduje pohyb zákazníků a personálu novýma očima. Co kdyby jednou takhle vypadal i jeho podnik?
S hlavou plnou dojmů přechází k automatu na kávu. Po několika dalších minutách je už u správné přepážky. Asistentka právě někoho odbavuje, na židli v čekárně sedí akorát jeho soused.
„Taky jdeš za úředníky, Henry?“ Ptá se soused postaru.
„Mám pár tipů, a tak bych potřeboval vědět na kolik to přijde rozjet výrobu ve velkém, kdyby náhodou.“
Soused se směje a prohrabává vrásčitými prsty v prošedivělých vlasech.
„Tak vidíš a nakonec budeme asi konkurenti. Jeden velký kamiónový dopravce chce, aby řidiči jezdili v uniformách s jeho logem… byl jsem náhodou přitom.“ Dodává jakoby omluvně.
Henry svého souseda podezřívavě pozoruje, ten ale právě přichází na řadu, zvedá se ze židle a odchází.
Sedí tedy v čekárně, dává si sluchátka do uší a pouští si hudbu.
„Néé. Stojíš tam na rohu sám
a fakt pro nás nejsi pán, jenom zkurvenej hobby dealer
a upřímně myslím tebe i tu píču vedle tebe.“
Henry se rozhlíží po čekárně, je tam pohovka, na které by se dalo ležet. Chvíli přemýšlí, jestli si jít zatím lehnout.
Když přichází domů, potkává před hlavními dveřmi svého souseda, který dělá, že zametá chodník.
„Dlouho jsme se neviděli.“ Reaguje Henry ironicky.
„Ahoj kamaráde! Jak to šlo, dají ti peníze?“
„Jasně, ale říkali jen když jim dám 90 za 30.“
„Tss, mě řekli 80 za 30.“ Kroutí hlavou soused.
Chvíli na sebe oba hledí, Henryho to přestává bavit, a tak jde dovnitř.
„Počkej, ty máš stroj a lidi, že?“
Henry se snaží potlačit úsměv.
„No jasně.“
„Pojď se mnou.“ Mává na něj soused.
S nedůvěrou v očích jde společně s ním za dům do velké kůlny, kde se skladují kola a hrábě na listí.
Uvnitř je šest velkých palet, vysokých až ke stropu. Soused sahá do jedné z nich a vytahuje modrou řidičskou uniformu.
„Na každé paletě jich je 1500. Včera to přišlo a čas běží.“ Krčí rameny bezradně soused.
Jeho zjizvená vrásčitá tvář se přitom snaží o něco jako vřelý úsměv.
Henry se poprvé v životě dostává do většího obchodního jednání, které vyřizuje osobně. Jeho soused mu sice ukradl nápad, ale nezdá se mu to jako velký problém, pokud by to přineslo výdělek.
O něčem podobném se mu zmiňovala jeho účetní Natálie. Říkala něco jako:
„Pozor na kmotry, budeš pro ně dřít zadarmo.“
Asi by se s ní měl nejdřív poradit, uvědomuje si, zatímco na sebe oba obchodníci hledí už příliš dlouho.
„Koukám, že máte v kůlně víc košil, než v okresní nemocnici.“ Povídá Henry vyhýbavě.
Soused se směje.
Henry měl na jeho vkus až moc náročný a dlouhý den. Odpoledne si tedy doma lehl, že si na pár hodin zdřímne.
Probouzí se ale až před půlnocí, na mobilu má 6 zmeškaných hovorů a 2 zprávy. Všechno od Natálie.
„Zvedej to, čuráku!“ Říká první zpráva.
„Jak chceš!“ Říká druhá zpráva.
„To je celá ona.“ Povídá naštvaně Henry a rychle se obléká.
Před jejím domem je během půlhodiny. Ještě dnes musí dořešit, co s těmi uniformami, snad mu otevře dveře, přemýšlí a vydechuje po náročném běhu.
Dveře mu otevírá její sestra.
„Natálie už spí, byla dlouho v práci.“
„Vzbudíš ji?“
Sestra nasazuje otrávený výraz a práská dveřmi.
„Znamenalo to ano?“ Ptá se Henry.
„Jo.“ Ozývá se z bytu.
Tyhle sestry jsou jedna jako druhá, kroutí hlavou a čeká co se bude dít.
Natálie vpouští Henryho dovnitř, on ji rychle vysvětluje svou situaci, aby neměla čas na to začít zase vyvádět. Ona přitom mlčky přechází do koupelny, nabírá vodu do dlaní a osvěžuje si tvář.
„Říkáš 9000 uniforem.“
„Přijde to na kalhoty a košile z obou stran, i na rukávy. 45000 otisků.“
Natálie vydechuje, podpírá se rukama nad umyvadlem a kouká přitom do zrcadla.
„Oni nebo on ti musí poslat zálohu předem.“