Další den sedí Crosby v kavárně naproti paláce Pioneer. Má štěstí, jel do centra se jen tak porozhlédnout po Josem s Jasmine a viděl, jak pomáhají s vynášením svých věcí do nákladního auta.
Za autobus a perlivou neslazenou vodu, která před ním na stole právě stojí, utratil zbytek z peněz. Celou noc se obracel v posteli a uvažoval jestli si peníze nešetřit raději na víno, ale nakonec je dostal přece od nich. Crosby cítí, že jim tenhle výlet dluží, třeba se s nimi alespoň pozdraví a rozloučí.
„Jenže co dělali na ulici bez domova, když teď stěhují tolik věcí?“ Nechápe Crosby.
K vedlejšímu stolu si v kavárně přisedá Robert se svými kumpány.
„Vypadá to nadějně, konečně se zbavíme toho dědka i celé jeho rodiny a barák bude jenom náš.“ Pochvaluje si Robert.
Jeho dva bodyguardi se rozhlížejí, jestli je někdo neposlouchá. Crosby se krčí nad stolem a dělá, že si hraje s mobilem, i když žádný nemá.
„Tady jsou klíče od auta, je zaparkované támhle na parkovišti. Jsou v něm všechny originály smluv. Idioti ani ten jejich idiotský právník nevědí, že když se teď vystěhují, máme všechny další soudy předem vyhrané.“
Bodyguardi se smějí.
„Odvezeš je do našeho trezoru, zamkneš a zahodíš klíč, jasné?“ Pokračuje Robert.
Jeden z bodyguardů neznatelným pokývnutím souhlasí a odchází na parkoviště. Crosbymu přitom do sebe ve zlomku vteřiny všechno zapadá. Před očima mu probíhají zrychlené záblesky scén s Josem a Jasmine, jak sedí bezradně pod stromem, bahno v rybníce jim přijde odporné, ty tiché šeptavé rozhovory, když se Crosby vzdálil nebo nedíval.
Neváhá ani vteřinu, ve chvíli, kdy je bodyguard za dveřmi, kope do sebe Crosby zbytek neslazené vody, pomalu, jakoby unaveně se zvedá a jde volným nenuceným krokem ke dveřím.
Ze dveří kavárny vybíhá a sprintuje jako šílený přes ulici za bodyguardem, který už stojí u auta. Bodyguard akorát stíhá odemknout auto, ani přitom nezaregistroval, jak mu letí na hlavu rychlá kopačka. Crosby mu dává ještě dvě rány kolenem do hlavy, bere jeho klíče a sedá rychle do auta.
Kolemjdoucí vyplašeně scénu pozorují. Auto je ale už nastartované a s hvizdem pneumatik rychle vyráží z parkoviště. Na křižovatce se už Crosby chová zase normálně a jede pomalu, jakoby nikam nespěchal.
O hodinu později vynášejí k autu Jose s Jasmine společně poslední těžké krabice s věcmi. Z posledních sil se strhanými výrazy je nakládají do auta a unaveně se o sebe opírají.
„Teda řeknu ti, že nemít peníze ani na firmu, která by tohle tahání věcí vyřešila, je vyčerpávající jako ten dlouhý život, co nás ještě čeká.“ Kroutí hlavou Jose.
Jasmine ztěžka vydechuje.
„Už to máme hotové.“
„Ne, jsme teprve v polovině, naložit ty věci je jedna fáze, ještě se budou muset na místě vyložit.“
„Tak jim je necháme, ať si je odvezou kam chtějí.“ Povídá Jasmine.
Oba se smějí.
Přichází k nim obtloustlý řidič náklaďáku.
„Tak hotovo, slečinko?“
Jasmine na něj zaraženě hledí.
„Všechno v pořádku, můžete s tím odjet.“ Odpovídá Jose co nejdiplomatičtěji.
Oba pozorují jak řidič nasedá do náklaďáku, startuje a pomalu vyjíždí.
„Neuvěřitelné, vůbec nám nepomohl, ještě se tě zeptá, jestli si všechny ty těžké krabice už vytahala.“ Kroutí hlavou Jose.
Jasmine pozoruje svoje hebké ruce, poslední dobou se jí na dlaních objevuje tvrdší kůže.
„Já to neřeším, mě už je všechno jedno.“
Jose ji hladí po hlavě, Jasmine se v tu chvíli vhání slzy do očí.
Najednou se před nimi objevuje známá tvář, to je Crosby!
„Nazdar, vážení.“
„Jé, ahoj Crosby!“ Povídá Jose zmateně.
Na moment, jakoby nikdo z nich netušil co říct.
„Vyrazil sis do města?“ Ptá se Jasmine.
„Ále, odešli jste, tak jsem vás šel hledat jestli je všechno v pořádku. Vidím, že je, takže hmm zase půjdu ať stihnu autobus.“
Jose se tváří ještě udiveněji, než před chvílí.
„Jako oceňujeme tvojí starost, kamaráde. Když už jsi nás našel, ehm víš jak jsme ti vykládali o malém domku od rodičů, o který jsme přišli.“
„Jo.“
„Možná jsme nebyli moc přesní, je o trochu větší.“ Pokračuje Jose.
Crosbyho pohled míří směrem ke vstupní bráně paláce Pioneer. Potom směrem nahoru až k mrakům, kde budova v obrovské výšce končí.
„Lhali jste teda dost.“
Všichni se smějí.
„Na tom ale nezáleží, právě odjel náklaďák s našimi věcmi, už jsme definitivně vystěhovaní.“
Crosby hledí starostlivě na Jasmine.
„A máte kde bydlet?“
„Něco už se našlo, uvidíme, co bude dál.“ Krčí rameny Jose.
Vypadá to, jakoby se vyčerpala témata, o kterých se chtějí s Crosbym bavit.
„Někdy tě přijedeme navštívit k rybníku, vezmeme sebou i nějaké víno.“ Usmívá se Jasmine.
„Jo, beztak máme teď spoustu volného času, dovolená v Austrálii už nehrozí.“ Přidává se Jose.
Crosby se s nimi se starostlivým úsměvem loučí a odchází.
Jose kroutí hlavou.
„Ten Crosby je hrozný ťunťa.“
Jasmine se směje.
Crosby běží po ulici rychle ke vzdálenému parkovišti. Jeho kapsa je přitom těžká od bankovek, které našel v přihrádce v autě.
Vrátit se na místo činu, kde přepadl toho bodyguarda, mu zezačátku nepřišlo jako dobrý nápad.
Do poslední chvíle uvažoval, jestli auto i se smlouvami o vlastnictví paláce nevrátit, ale když k němu byli Jose s Jasmine nakonec upřímní… dokonce řekli, že jej půjdou někdy navštívit, dávno neměl normální přátele.
To je ono, uvažuje Crosby. Ještě dnes auto i se smlouvami vyhodí do povětří.