Bratři Arin a Bilfur vycházejí společně i se svým novým kamarádem Zenem z policejní stanice. Potkali se u druhého výslechu v čekárně a bylo jim řečeno, že mají stejný problém.
Půjčovna skútrů, ze které zmizeli jejich sourozenci je už dávno zavřená a protože byla registrovaná na falešné adrese pod falešným majitelem, krčili během posledního výslechu vyšetřovatelé bezmocně rameny.
Arinovi však připadá, že by měli udělat víc než jen jít zpátky do hotelu a čekat až přiletí rodiče. Aby si dodal sebedůvěru, tak chvíli zatíná pěsti a sleduje jak mu na předloktí pulzují svaly.
„Co je to za jméno Zen? Odněkud z východu?“ Ptá se Arin.
„V době, kdy jsem se narodil chodili rodiče na jógu, tak mi dali takové jméno.“
„A už tam nechodí?“
„Ne, prý to byl jenom takový úlet.“
Arin nasazuje chápavý výraz.
„Buď rád, že nechodili na Wrestling, to by ses pak jmenoval Vzteklý Tony.“
Všichni se smějí.
„No, já díky tomu začal jógu i cvičit.“
Chvíli se nic neděje, jenom jdou dál k hotelu. Arinovi nepřipadá, že by se měl s tímhle Zenem kdovíjak kamarádit, něco mu na něm vadí.
Před hotelem se Arin zastavuje, aby se domluvil s Bilfurem. Zen však taky zastavuje a dívá se na ně.
„Jako ať dělám co dělám, tak se za mnou táhnou vždycky aspoň dva lidi.“ Reaguje Arin.
„To je strašná sranda. Proč tu stojíte, máte něco v plánu?“
„Ještě nevím.“
Bilfur a Zen se tedy snaží dostat nějaký nápad.
„Já myslím, že bychom měli jít zpátky na pláž a zkusit najít nějakou stopu.“ Povídá Bilfur.
Arin se dívá na Zena a čeká jak zareaguje. Zen chce vypadat užitečně, a tak přemýšlí nahlas.
„Hmm, kdyby tam nějaká stopa byla, tak by ji policajti určitě dávno našli. Ale podívat se můžeme.“
„Nic lepšího vás nenapadá?“ Ptá se Arin.
Bilfur a Zen znovu přemýšlí, když má Arin větší svaly musejí mít oni lepší mozek, to je snad jasné. A tak se přitom tváří důležitě. Jenom zapomněli kvůli čemu tam vlastně jsou a že hledají dva lidi a ne zaběhnutou kočku.
Arinovi zatím něco křuplo v hlavě, tohle nerad dělá, ale dostává nápad. Jeho ústa se přitom svírají bolestí.
„Každopádně nejdřív se zajdeme najíst, potom na pláž, ale předtím si Zene z východu zabal ještě nějaké pití. Taky si sebou vezmeme, protože bychom se měli spíš projít po okolí a hledat jestli někde neuvidíme stejný skútr nebo stejnou ženskou, která je půjčuje.“
Ostatní s plánem souhlasí.
Orin je s Wenou ve velké místnosti s řadou postelí, kde je hlučno a v tom hluku je vzhůru nebo právě spí spousta lidí různých národností. U každého východu stojí několik vojáků se samopaly, nad jejich hlavami občas proletí dron s kamerou.
Většina lidí očividně ani netuší, co se to děje. Vědí jenom to, že byli unesení. Když je večer, zastavuje se dron nad postelí, kde leží Wena. O pár minut později pro ni přicházejí dva vojáci. Dron si takto vytipovává lidi pravidelně, ale když Orin vidí, že si berou zrovna tu holku, tak se zvedá a jde rychlým krokem za vojáky.
„Poslouchej, co s ní budete dělat?“ Ptá se Orin.
Jeden z vojáků se otáčí a gestem naznačuje, aby se vrátil na svoje místo. Když se Orin nenechává přesvědčit, sundává z ramene samopal a dává mu pažbou ránu do hlavy, až se Orin kácí k zemi.
Všichni scénu šokovaně pozorují. Druhý z vojáků naznačuje tomu prvnímu, že by tohle neměl dělat, a tak berou raději bezvládné Orinovo tělo na ramena, aby ho odtáhli pryč. Wena se, když to vidí, raději nebrání. Jde prostě poslušně za nimi.
Když se Orin probouzí, cítí že je mokrý.
„No konečně, jedna rána do hlavy málem jsi nám umřel.“
Orin se snaží zaostřit na tmavou postavu, která stojí naproti a usmívá se od ucha k uchu. V ten moment si uvědomuje, že i když se ten člověk usmívá, je právě teď v pěkném maléru.
„Co tě to napadlo mluvit s vojáky? Chceš umřít?“
Orin kroutí hlavou. Přitom cítí, jak mu na čele pulzuje po ráně pažbou obrovská boule.
„Jak se jmenuješ?“
„Orin.“
„Orin, to se rýmuje s šulin.“ Směje se ten člověk. „Máš trochu vysoké sebevědomí, koukám. Jdeš zachránit holku, ale jedna rána do hlavy a ležíš.“
Oba na sebe nevěřícně hledí.
„Tak co, budeš dělat potíže nebo tě můžu nechat odvést zpátky?“
„Nebudu.“
„Cože? Nerozuměl jsem.“
„Nebudu!“
Černá postava se znovu usmívá.
Wena kráčí poslušně chodbou spolu se dvěma namakanými muži ve vojenských uniformách. Po scéně, která se před chvílí odehrála, se nemá zájem vůbec na nic vyptávat.
Když ji vojáci vlekli pryč, zastal se ji aspoň ten neznámý kluk, takže v téhle prekérní situaci možná nakonec nezůstane sama. Tmavě hnědé afro, velké oči, praštěné tričko a jako bonus pár pih. Jen ten úsměv mu zmizel, ale není se čemu divit, byla to pořádná perda, uvažuje Wena.
Na konci chodby se před nimi objevují dřevěné dveře. Jsou úplně stejné jako ty, ze kterých vyšli, jenže u těchto nestojí žádná stráž.
Všichni tři tedy vchází dovnitř, Weně místnost trochu připomíná detektivní kancelář jejího nevlastního strýčka. Rozvrzaná dřevěná podlaha, u okna velký stůl a samozřejmě stále zatažené žaluzie, které chrání malou místnůstku před jakoukoliv stopou slunečních paprsků.
„Sedni si támhle.“ Povídá jeden z vojáků.
Ukazuje přitom na malou kovovou stoličku v rohu místnosti. Wena si okamžitě sedá, jakoby měla v hlavě malinkatý čip, který těm dvěma vyplní jakékoliv přání.
Oba na ni přitom hledí a oba současně přemýšlí, že by si mohl ten druhý na chvíli odskočit. Třeba na oběd, už bude poledne, na takovou hodinku aby se trochu uvolnila a měli na všechno dost času. Taková mladá hospodyňka se hodí na spoustu věcí.
„Ty vole, paráda.“
„Přesně tak.“
Když je Wena usazená, měří si oba vojáky pohledem a nasazuje nechápavý výraz.
Do místnosti přichází velitel, oba vojáci mu salutují. Zblízka mu Wena připadá mladší než jak vypadala na obrazovce dronu.
„Pohov.“
Všichni tři na Wenu zamyšleně hledí. Velitel kroutí hlavou.
„Hlavně ať to nedopadne jako minule, někdo hospodyni svázal a vystřídala se na ni přes noc celá rota.“
Vojáci se tváří pobaveně.
„Moc se nesmějte.“ Pokračuje velitel. „Vy dva ručíte za to, že se naučí uklízet a vařit a žádné prase se ji ani nedotkne. Jinak vás přeložím do pouště, kde jsou největší vedra a po zbytek života se vám ty vaše kokosy budou už jen smažit.“
Jejich úsměv mrzne, Wena na velitele obdivně hledí. Ten se otáčí a odchází zase pryč.
Vojáci se pohodlně uvelebují na gauči hned naproti.
„Celkem pěkná buchta.“ Pronáší jeden z nich.
Pohledy upřené na Wenu, až ji z toho mrazí v zádech.
„Máš recht, nevypadá špatně, třeba nám ji kápo i tak občas propůjčí.“
Wena se se znechucením celá otřásá.
„To si holčičko nezvykej.“ Reaguje jeden z nich
Když Wena vidí, že voják vstává a jde rázným krokem přímo k ní, začíná toho gesta litovat. Velký muž se k sedící dívce sklání, přidržuje ji za bradu, tak aby mu koukala přímo do očí.
„Budeš ještě ráda, že s námi můžeš spát v teplé posteli.“
Ruka, která svírá bradu povoluje v okamžiku, kdy jsou z poza dveří slyšet kroky. Najednou se z těch vojenských drsňáků stávají dvě malá štěňata. Velitel znovu přichází, má tentokrát naštvaný výraz.
„Imbecilové, já vás pošlu pro jednu holku a vy mezi tím stihnete seřezat nějakého ťulpase. Jsou tu jen kvůli práci, chápete to?“
„Chápeme, pane.“
Kovová židle, na které Wena sedí se každou další chvíli stává nepohodlnější. Wena se vrtí a strhává na sebe nechtěnou pozornost. Velitel urychleně přemýšlí.
„Proč se tě ten kluk zastával, znáte se?“
„Ne.“ Reaguje Wena.
Oba vojáci cítí problémy, a tak se raději znovu usazují na gauč naproti. Velitel tam pořád stojí.
„Mě to tak ale nepřipadá.“ Pokračuje velitel. „Bude kvůli tobě dělat problémy v pracovní skupině?“
„V jaké pracovní skupině, pane?“ Ptá se Wena.
Vojáci se smějí.
„Ty budeš taky pěkně drzá, koukám. Máš tam venku rodinu, která tě bude hledat?“
„Mám, bratra.“
„A má peníze na cestu domů?“
„Má peníze, zrovna teď vyhrál jakýsi tiket.“
„Máš štěstí holka, že se nám tu hromadí špína a nemáme nikoho na vaření. Támhle v koutě stojí koště, vojáci ti ukážou kuchyň a všechno ostatní. Když budeš spolupracovat, tvého bratra necháme odletět domů a tvůj problémový parťák co se tě zastává ti může u nás vypomáhat.“
Wena se beze slova zvedá a jde pro koště.
„Hodná holka.“ Reaguje velitel chladně.
A psí suchar bys mi hodit nechtěl? Přemýšlí Wena, ale raději to nahlas nevyslovuje.