Další den nemá Kevin nařízený budík, protože jako majitel firmy do práce nemusí. Respektive neměl by muset, protože jestli budou Polymorfové přebírat jednu firmu za druhou, ulítal by se k smrti.

Joane ho ráno probouzí v posteli.

„Vstávej, vždyť jsi zaspal.“

„Nezaspal, ještě mě na chvilku nech.“

„Jak to, máš dovolenou?“

„Tak nějak.“

Joane vstává a přitom přemýšlí co se děje. Kevin zase zavřel oči.

„Nevyhodili tě z práce?“

„Nevyhodili, mám dovolenou.“

„Tak proč si neřekl rovnou, že máš dovolenou. Řekneš: tak nějak.“ Kroutí hlavou Joane.

„Já už asi neusnu. Ženská se vzbudí a začne mluvit.“

„Tss.“

Kevin se směje.

„Počkej, povýšil jsem na výkonného ředitele a u nás to funguje tak, že jako ředitel nemusím skoro nikam chodit a nemusím skoro nic dělat. Prostě paráda.“

„Vážně?“

Kevin se bezstarostně protahuje a taky vstává, aby před Joane nevypadal, že nešel do práce, protože se mu nechce.

„Zajedeme si třeba někam na výlet, co říkáš? Ale nejdřív musím naložit zahradníky a jet s nimi na nákup. Říkali, že tu nemáme žádné vybavení.“

Joane s pokývnutím souhlasí.

 

O něco později jede Kevin společně s Polymorfy do místního nákupního střediska.

„Nejsem si jistý co vlastně musíme nakoupit. Dvůr ani zahrada není velká. I když jako zahrada se jenom jmenuje, takže musíme nakoupit něco, abyste z toho vy dva udělali zahradu.“

Polymorfové nereagují.

„Když umíte, nechat propadnout zem, možná by stačilo jen mávnout rukou a zahrada rozkvete sama, ne?“ Pokračuje Kevin aby jim to usnadnil.

„Ne.“

„Neovládáme telekinezi ani telepatii.“

Kevin krčí rameny.

„Tak se nedá nic dělat, hoši. Nafasujete sekačku, hrábě a pustíte se do toho.“

Polymorfové nereagují.

„Nechcete být zahradníci?“

„Ne.“

„Tvůj plán s naší identitou nelze uskutečnit.“

„Protože se vám nechce makat, je mi to jasné.“

Několik dalších zatáček k obchodnímu středisku Kevin uvažuje co dál. Jestli se budou před jeho domem objevovat jako manažeři nebo filmové hvězdy, Joane by to prokoukla. Možná by bylo lepší jí všechno říct, ale co potom? Co kdyby kvůli nim odešla?

Kevin cítí, jak ho při těchto nových problémech přechází vztek. Není se vlastně ani proč vztekat. Najednou dostává nápad.

„Asi takhle, jestli takový jednoduchý plán nelze uskutečnit, budete mít do budoucna s ovládnutím planety docela velký problém.“

„Vysvětli.“

„To není jenom o pochopení zákonů co tady máme. Viděli jste někdy třeba kovbojku?“

„Neviděli.“

04„To je takový film z naší historie. Na divokém západě byli pistolníci, zákon moc nefungoval a tak se hodně střílelo. A nejhůř dopadli vždycky ti pistolníci, kteří stříleli do zad, bez vyzvání, bez upozornění. Jeden z nich vešel do domu, vystřílel všechny kromě ženy, tu znásilnil, zastřelil, potom se najedl, vyspal a vyrazil do dalšího města.“

„A v čem byl s pistolníkem problém?“

„To si ze mě děláš prdel, fakt ses normálně takhle zeptal?“ Povídá Kevin udiveně.

Polymorfové na sebe nechápavě hledí.

„Jak bych to tedy ukončil? Za chvíli jsme na místě a potřebuju z vás udělat zahradníky, ehm.“ Přemýšlí nahlas Kevin. „No, na divokém západě to nebylo zvykem, protože když se střílelo, tak vždycky z nějakého důvodu. Jinak byl pistolník nevyzpytatelný, nebezpečný, všichni udělali všechno pro to, aby se ho zbavili, aby mu nevyšel plán ovládnout planetu, chápete?“

Kevin slyší ze zadní části auta povzdech. Asi jim to došlo.

„Takže jako zahradníci se naučíte co je to práce. Jako lidé co je to třeba kamarádit s lidmi, aby vás měli všichni rádi. A budeme jako jedna velká šťastná ovládnutá planeta.“

Kevin po chvíli parkuje, vypíná motor, potom se otáčí.

„Tak co, souhlasíte?“

„Budeme pokračovat ve tvém plánu dokud nezjistíme, že byl špatný tak jako vždycky.“

„Fajn.“ Reaguje Kevin s úlevou.

 

Kevin stojí před obchodem se zahradní technikou. Jako další zkoušku jim poznačil v katalogu co všechno mají koupit, aby nakoupili sami. Pro jistotu přes celou úvodní stranu napsal taky:

„NEMLUVIT A ZA ZBOŽÍ ZAPLATIT.“

V místním stánku si koupil hamburger, chvíli si hraje s mobilem, píše zprávy, po další chvíli jde okolo jeho známý se ženou.

„Nazdar.“

„Čau, co ty tady?“

„Mám zahradu, co bych tady dělal? Co ty tady?“ Kroutí hlavou Kevin.

„Ále, už chceme koupit novou pilu, nějakou lepší. Tak se jdeme podívat.“

„Tu bych taky potřeboval, že mi ji někdy půjčíš?“

„Koukám, že jsi se hodně změnil.“

Kevin krčí rameny.

„Znáš to, jsem zavřený v kanceláři jak krysa celý den. Tak protahuju hřbet na zahradě.“

Všichni se smějí.

„Však přijď až budeš něco potřebovat.“

„Fajn, domluveno. Vezmu sebou i Joane a nějakou flašku.“

„OK, čau, my už musíme jít.“

„Čau.“

Kevin pozoruje jak jeho známý odchází. Uvažuje, že by to byla dobrá příležitost jak někdy v budoucnu otestovat Polymorfy. Ten by jim mohl dát nějakou lekci.

Polymorfové právě přicházejí, před sebou tlačí vozík s nákupem.

„Co to?“ Ptá se Kevin nechápavě. „Lidi splašeně neutíkají, ani nepřijíždí policie… vy jste nakoupili, já normálně zírám.“

Polymorfové nasazují usměvavý výraz. Kevinovi to připadá strašidelné, ale jde nakládat zboží do auta, aby byli co nejdříve doma.