Uběhlo několik dní. Během té doby se Polymorfové zabydleli na Kevinově zahradě jako zahradníci a zatímco se jeho bankovní konta rozšiřují, akcie firem anonymizují a lidi, které tak Polymorfové „vlastní“ neustále množí, je stále hlavní aby byla Kevinova zátěž co nejmenší.
Podle nich se ale kvůli tomu postupuje moc pomalu. Zatím se zmohli jen na pár firem, přitom je třeba mít vliv ve vládě a nadnárodních společenstvích. Jedině tak až přiletí mateřská loď Polymorfů, začne lidstvo pracovat na projektu, kvůli kterému jsou tady.
Kevin sedí se dvěma pěkně oblečenými a perfektně učesanými, ale schválně ne zase až moc hezkými ženami v místním baru. Joane nemá ze zahradníků zatím vůbec dobrý pocit, a tak jsou právě venku, aby zkusili jestli jim nepůjdou lépe ženské postavy.
U baru není zrovna narváno, ale vždycky když někdo projde okolo, sjede Polymorfy lačným pohledem.
„Ty jo, kdybych nevěděl co máte uvnitř, připadal bych si s vámi jako těžký frajer.“
Obě ženy se vesele chichotají.
„Co myslíš, že máme uvnitř?“
„To by mě právě zajímalo.“
Ženy poznámku nechápou, a tak si jedna z nich dává brčko s pitím do pusy a špulí přitom pusu.
Najednou se objevuje jeden z Kevinových kamarádů. Protože sedí se dvěma kočkama, jenom pokyvuje na pozdrav a jde zase dál.
„To je jeden známý, jedna z vás by ho mohla, tedy by s ním mohla prohodit pár slov. Jestli to bude znít věrohodně.“
Jedna z nich bez zaváhání vstává a jde na druhou stranu za tím mužem. Kevin vidí akorát, jak se žena chvíli koketně směje, potom něco říká, jeho známý třeští šokovaně oči, které se mění v nadšení a odcházejí spolu na záchod.
„No nemusela s ním zrovna odejít.“ Povídá Kevin.
„A proč ne?“
Kevin krčí rameny.
„Vlastně je to jedno. Ještě pár takových večerů a budu mezi místními zase oblíbený.“
Oba chvíli hledí před sebe. Žena si dává do pusy brčko, aby se napila, Kevin si objednává další pivo.
„A co vlastně bude až to všechno skončí a vy splníte úkol?“
Žena otáčí hlavu ke Kevinovi a vřele se usmívá.
„Na něco jsme narazili, tak vás potřebujeme odklonit a zároveň budeme hlídat.“
Před Kevinem přistává pivo, a tak si dává pár hltů, jakoby ho to nezajímalo. Celá tahle záležitost s mimozemšťany je totiž trochu padlá na hlavu.
„Já se nechci ani zeptat, ale čekáme na tvojí kámošku až dodělá něco důležitého. Na co jste narazili?“
„To právě nevíme, je to ještě moc daleko.“
„Jako ve vesmíru?“
Žena souhlasně pokyvuje.
„Vysvětli.“ Zkouší Kevin.
K jeho překvapení začíná žena vysvětlovat.
„Letěli jste společně se všemi ostatními galaxiemi do časové mlhoviny, ale odkláníme vás, protože se začíná objevovat nová hmota, kterou musíme posbírat.“
„To zní docela jasně.“ Kroutí hlavou Kevin.
„Jsem ráda, že s námi budeš spolupracovat i teď když už to víš.“
„Jo a k tomu potřebujete lidi.“
„To ještě nevíme.“
Kevinovi se dělá trochu nevolno, a tak ve vyptávání raději nepokračuje. Po chvíli je už druhá žena zpátky. Tváří se úplně stejně jako předtím, ale Kevinův kamarád se tváří úplně jinak.
Další den vyráží Kevin na večeři s Joane. Doprovází je dva obchodní zástupci z jeho firmy, kteří jsou náhodou na pár dní ve městě, tak aby nevečeřeli sami.
Cestou k restauraci jede Kevin jenom s Joane. Je přitom zvědavý, jestli se Polymorfové objeví včas v restauraci. Zatím je musel vždycky vézt on sám. Jsou na chodníku u parkoviště, přesně tam, kde měli být.
Před vchodem do nóbl restaurace stojí mladý muž v černých brýlích, který otáčí hlavou sem a tam. Když vidí Joane a její kabelku, kouká na ni. Když jdou všichni do restaurace, vytrhává ten muž Joane kabelku z ruky a utíká pryč.
Kevin běží rovnou za ním, obchodní zástupci stojí s Joane před vchodem a koukají co se bude dít. Kevin je rychlejší, a tak ho dobíhá, stržením za rukáv bundy sráží k zemi a vytrhává mu kabelku z ruky.
Mladý muž vstává do bojového postoje.
„Vrať mi ji, vole dělej.“
Kevin nečekal, že s ním bude muset bojovat. Myslel si, že mu vyrve kabelku a zloděj uteče, jak to viděl ve všech podobných filmech.
Už se přibližuje, že dá Kevinovi ránu do břicha, na poslední chvíli však zní něco jakoby elektricky brnělo, zloděj se třepe v křečích a kácí k zemi.
Kevin se tedy otáčí, aby vyrazil zpátky za Joane. Ta mu běží naproti.
„Nestalo se ti nic?“
„V pohodě, zvládl jsem ho, tady je tvoje kabelka.“
„Díky.“
Kevin se dívá podezřívavě na obchodní zástupce, ti se tváří, jakoby se nic nepřihodilo.
„Dobrá, tak jdeme dovnitř, ať nám to nevystydne.“
„Ještě jsme si ani neobjednali.“ Povídá Joane.
„Myslel jsem jdeme raději rychle dovnitř, kdyby se měl ten zloděj vrátit.“
„Ty jsi můj velký statečný chlap.“ Povídá Joane nadšeně.
„Ah, první pochvala za život. Asi si koupím další diář abych měl ještě kam zapisovat. Do toho prvního už se mi víc nevejde.“
Oba se smějí.
„Běž už dovnitř, ty pako.“