O několik týdnů později sedí Joane doma u počítače a vyřizuje objednávky. Její práce spočívá v tom, že přijme objednávku, přepošle jí do další firmy jako zakázku, firma pošle zboží do Joanina skladu a odtud jde zboží k zákazníkovi.
Jde o jednoduchý kolotoč, který ji umožňuje pracovat z domova a podle toho kolik objednávek vyřizuje, tolik skladníků najímá nebo propouští. Nutno dodat, že ve svém skladu nebyla už několik let, ale k jejímu překvapení to stále funguje.
Protože má spoustu volného času, hodně si všímá. A v poslední době zaregistrovala, že se Kevin změnil. Jakoby před ní něco tajil, předtím třískal se dveřmi, za každou druhou větou sprosté slovo a teď je úplně bez starostí. Jeho duševní pohoda připadá Joane velmi podezřelá, i když si nemyslí, že by ji podváděl. Pořád se chová jako stejný ťunťa.
Joane odesílá poslední zakázku, uvolněně se protahuje a kouká na hodiny. Dnes má přijít instalatér, protože Kevin „omylem“ utrhl kohoutek od teplé vody. Když Joane ulomený kohoutek viděla, myslela si na chvíli, že je její starý Kevin zase zpátky. Jenže v tu chvíli se bezstarostně usmál, že na to zavolá instalatéra.
U dveří právě někdo zvoní. Jsou to dva instalatéři, jsou zarostlí a žádní krasavci, ale vypadají sympaticky.
„Dobrý den slečno, tak jsme přijeli opravit ten kohoutek.“
„Pojďte dál, na to musíte být dva?“
„Musíme.“
„Aha, tak pojďte dál.“
Instalatéři vchází s úsměvem dovnitř.
„Máte pěkný dům.“ Povídá jeden.
„Uvidíme jak vypadá vaše vodovodní potrubí.“ Povídá druhý.
Joane se šklebí. Myslí si, že jde o dvojsmysl. Vypadají sympaticky, ale podobné narážky by si mohli odpustit. Jde s nimi tedy rovnou do koupelny.
„To máme dneska pěkné počasí.“ Povídá jeden.
„Dívali jste se včera na ten hokejový zápas?“ Povídá druhý.
Joane tyhle řeči silně připomínají večeři s obchodními zástupci, na které byli nedávno s Kevinem. Každý si mele svoji písničku a ona neví na co má odpovídat.
„Ano, jistě. Tady to je, můj přítel má bohužel někdy až moc velkou sílu. Zvládnete to opravit?“
Instalatéři dělají, že si zkoumavě prohlíží potrubí.
„Špatný svár, jeden, dva, tři, čtyři. Tak nevím paninko.“
„Cože?“
V ten moment začíná z některých kloubů potrubí syčet voda.
„Uááá, dělejte něco!“ Křičí Joane.
„Kde tady máte hlavní uzávěr vody?“ Ptá se klidně jeden z instalatérů.
„Já nevím, to vám Kevin neřekl?“
Instalatéři kroutí hlavou. Protože jim to vážně neřekl, dostávají se do nečekané situace.
„To je idiot, já mu zavolám.“
Joane běží do kuchyně, bere mobil do ruky. Zezadu přitom slyší ránu, jedno z potrubí už prasklo a všude cáká voda. Instalatéři přitom stojí a čekají jak se Joane domluví s Kevinem.
Joane jde s mobilem u ucha zpátky k instalatérům. Kevin to pořád nezvedá a ona s překvapením sleduje, jak na ni instalatéři zírají, zatímco za nimi cáká voda.
„Nezvedá to, nemůžete ten uzávěr najít sami? Vždyť ta voda je už všude!“
Jeden z nich souhlasně pokyvuje a běží rychle ven z domu. O pár vteřin později syčení vody ustává.
„To byla rychlovka.“ Povídá Joane.
„V oboru instalatérství pracujeme s kolegou už přes deset let.“
„Bezva, tak se do toho pusťte.“
Odpoledne přijíždí Kevin z práce domů. Několikrát týdně takhle zmizí, aby to vypadalo, že jako ředitel stále pracuje. Ve skutečnosti odjíždí do vedlejšího města, kde ho nikdo nezná, zajde do restaurace, potom do kina anebo s Polymorfy vyřídit něco důležitého.
Je docela zvědavý na to, jak si vedli Joane jako instalatéři. Když je uvnitř, dává ji pusu, plácá majetnicky po zadku a jde k lednici vytáhnout něco k snědku.
„Co ten instalatér, opravil kohoutek?“
„Nemohla jsem se ti dovolat, vyměnili v koupelně celé potrubí.“
„Vážně, bylo jich víc?“
Joane na Kevina nechápavě hledí.
„A proč, to jsem urval i potrubí nebo co?“
„Vypadá to tak, začala něho téct voda, bylo to úplně všude.“
„A jéje.“
Kevin si sedá ke stolu, aby si nachystal sendvič, který si potom zapeče. Joane na něho přitom stále hledí.
„A jéje?“
Kevin, jakoby si právě uvědomil, že se celou dobu zabýval tím aby byli Polymorfové věrohodní, ale sám už věrohodný není.
„Co ti mám říct? Nemůžu za to, že mám sílu jako býk. A to ani necvičím, prostě chlap, který když vjede do výmolu, vystoupí z auta, přizvedne ho za předek, kopne pod něho desku a jede dál.“
Joane na něho dál nechápavě hledí.
„Tak jo, řeknu ti pravdu.“
„Ano?“
„Koupil jsem si knihu o sebeovládání. Na začátku byl test, ten jsem vyplnil a bylo mi doporučeno, že si ji mám přečíst úplně celou.“
„Aha.“
„Jestli ti to nevyhovuje, tak řekni, vrazím ti pár facek a máme se zase čím bavit.“
Oba se smějí.
„Mě ne, strach by ti nedovolil, chlapečku.“
Kevin mlčí a přechází ke kuchyňskému koutu, kde je sendvičový zapékač. Je rád, že se z toho tak jednoduše vyvlíkl. Začíná mu ale už být jasné, že takhle nová situace bude těžší, než předpokládal.
Je večer, pořád mu vrtá hlavou, jestli se s ní Polymorfové normálně bavili. Když vyšel ven, řekli mu zahradníci:
„Chovali jsme se jako instalatéři.“
Což v jedné větě vystihuje, že se tak určitě nechovali. Kevin leží se zatlými zuby v posteli a čeká, až se Joane podruhé vysprchuje, aby se mohl taky podruhé vysprchovat.
Když přichází s mokrým ručníkem k němu, je celá rozzářená.
„Nechala si mi ještě teplou vodu?“
„Nechala, ty můj plavčíku.“
Joane si lehá k němu a dává pusu na břicho, přitom se směje.
„Aááh, to bychom pro dnešek měli.“ Reaguje Kevin unaveně. „A co ti dva instalatéři, jinak v pohodě? Nebyli ožralí nebo tak něco?“
„To ne, ale byli nějací divní.“
„Jak to?“
„Já nevím, skoro jako ti naši zahradníci. Vždycky když s nimi mluvím, tak jenom stojí a čumí.“
Kevin prská smíchy.
„Asi mají řemeslníci letos nějaký čínský rok.“
Oba se smějí.
„Asi.“
Kevin se zvedá, aby se šel tedy opláchnout. K jeho překvapení je stále horká voda, i když po čtvrtém sprchování už většinou nebývá.