Arin, Bilfur a Zen přečkali noc v improvizovaném stanu, který postavili z plachty k ochraně zařízení. Zen je z noci celý rozlámaný, spát na holé zemi kdesi v přírodě, zatímco se jeho sestra mucká na střeše s prvním náhodným pobudou co potkala, to tedy nejsou prázdniny jaké si představoval.

Sedá si zamyšleně na stůl, kouká jak z drahé techniky stéká ranní rosa, poté si z batohu vytahuje svačinu. Vidí, že se jeho zásoby pomalu ztenčují, vlastně ani nečekal, že budou na ostrově přes noc až do druhého dne, ale právě teď mu podobná situace až tak nevadí. Důležité je, že je Wena v pořádku a má se k světu.

Zatímco pomalu pojídá, ozývá se ze stanu Arinovo chrápání a Bilfurovo pískání z nosu. Oba se při téhle činnosti rytmicky doplňují, Arin zachrápe, Bilfurovi začne při pauze pískat z nosu a pokračuje dokud Arin nezachrápe podruhé. Zen měl přes noc dostatek času na to najít v jejich pazvucích jakýsi systém. Naštěstí se mu povedlo si přivyknout a spal skoro celou noc.

V tu chvíli se v areálu začíná něco dít. Několik vojáků přichází k malým stolkům u plotu, pokládají vedle sebe malé dřevěné kostky, poté se pomalu sunou od stolků za čáru. Sundávají z ramen pušky, zaměřují a jako jeden muž střílí ve stejnou chvíli každý na svůj cíl.

Zen už stojí u dalekohledu, aby se podíval. Všichni svojí kostku sestřelili až na jednoho, ostatní se smějí. Voják, který kostku nesestřelil si rychle lehá na zem a dělá kliky. Když je hotový, stoupá si do řady k ostatním, aby společně sestřelili další kostky.

Ozývají se přitom ohlušující rány. Celý tábor při nich ožívá, z oken vykukují další vojáci, aby se podívali jak jim střelba jde, poté vychází z ubytovny v řadě celá skupina unesených turistů, aby se šli do jídelny nasnídat.

„Co se děje?“

Zen se odvrací od dalekohledu. Arin i Bilfur jsou už taky na nohou.

„Normální ranní budíček, to si ještě neviděl?“

Arin se přesouvá k dalekohledu.

„Pěkný budíček.“

Bilfur je strachy bez sebe, ale snaží se nenechat na sobě nic znát.

„Už se Weně ani nedivím, musí to být pro ni hrůza.“ Povídá Zen.

„Že se muckala s naším bráchou se nedivíš?“

„No nemusel jsi to říct zrovna takhle.“

Arin krčí rameny.

„Řeknu vám chlapi, že je to vážnější než jsem si představoval. Když to vidíš na vlastní oči, to není jak v televizi.“

„Měli bysme odjet a nahlásit to, já chci jet domů.“ Povídá Bilfur.

Oba na něj zmateně hledí.

„Když se bojíš, nemusíš nic dělat, to po tobě nikdo nechce.“ Vysvětluje Arin. „Ani po tobě Zene.“

Zen kroutí hlavou.

„Já ale chci něco dělat.“

„Já právě taky, jenom musíme zjistit co vlastně.“

Všichni tři si s povzdechem sedají vedle sebe.

„I když Orin by s námi asi nesouhlasil,“ Pokračuje Arin. „My si tu lámeme hlavy nad jeho záchranou a on si zatím pěkně užívá, parchant.“

Všichni se smějí.

Bilfur bere z dlouhé chvíle ze země kámen a hází jej na plech satelitního vysílače, který stojí opodál.

„Mám nápad.“

Arin a Zen na něj udiveně hledí, svoje poznámky si ale nechávají raději pro sebe.

„Co jim hodit vzkaz, jako jsme dostali my v té láhvi?“

„To je ale dost daleko.“

Bilfur kroutí hlavou.

„Myslím vystřelit, jako z praku.“

Arin i Zen dál udiveně hledí.

„Ty vole, vystřelit jako z indiánského praku.“ Přidává se Zen.

„Super, tak můžeš začít trénovat. Fáze jedna dostřelit, fáze dvě hlavně se tam ty vole strefit.“

Všichni se smějí.

Zen proti tomu očividně nic nemá, zvedá se a začíná hledat něco, z čeho by si podobný prak vyrobil. Potom začíná ihned trénovat.

07„A protože se dole právě dostřílelo.“ Pokračuje Arin. „Můžeš Bilfure začít vymýšlet vzkaz, já si jdu zase lehnout.“

Bilfur pozoruje mlčky svého bratra, jak odchází do stanu. Poté začíná hledat, kde by mohla být tužka a papír.

 

Maličká kuchyně s hrncem na plotně znovu voní celým táborem. Wena se v tomhle stísněném prostoru už naučila fungovat podle svého. Kmitá sem a tam, bere do ruky pánev a elegantně vyhazuje palačinku vzhůru. Sladká placka dělá ve vzduchu salto a dopadá zpátky na pánev.

V ten moment vchází do místnosti jeden z těch zelených hromotluků s puškou přes rameno.

„Šéf se ptá, kdy budeme jíst.“

V kuchyni bylo až do této chvíle naprosté ticho a protože byla Wena ztracená ve svých myšlenkách, docela se ho lekla. Weně připadají podobně striktní požadavky poslední dobou už neomalené. Žádné jak se daří, nechybí ti něco? Jenom jedna tupá otázka o tom, kdy bude jídlo.

„Fuj, to jsem se lekla. Jsi jako duch, vůbec jsem tě neslyšela přicházet. Oběd bude za hodinu prosím pěkně a teď zmiz, ať mi tu nenašlapeš v těch botách, ráno jsem vytírala.“

Wena se otáčí zpět k plotně, aby mohla pokračovat v přípravě. Jenže ostatní vojáci jsou teď na cvičení. A tenhleten vojenský výlupek je s ní úplně sám. Rozhoduje se tedy využít situace.

„No, já myslím, že když navaříš později, tak se zrovna dneska nic nestane. Nechtělo by se ti jít třeba projít ven?“

Wena se zmateně otáčí.

„Půjdu se projít, až uvařím a raději sama.“

Voják se usmívá, Wena se mu očividně líbí.

„Teda musím, říct, že jsi nejhezčí kočka z celého tábora. Kdybychom byli spolu náhodou někdy sami, asi bych se neudržel.“

Oba na sebe hledí.

„Hmm, vypadá to, že mám dneska štěstí.“ Pokračuje voják. „Nikde nikdo, jen my dva, tady… sami. To je moc fajn, jsi taky ráda jako já?“

„Neřekla bych.“ Reaguje Wena opatrně.

Voják přichází blíže ke kuchyňskému koutu, bez dalších řečí postupně otevírá všechny skříňky a dívá se dovnitř, jestli nenarazí na něco, co by se mu hodilo. Poté přechází k lednici, je narvaná jídlem k prasknutí. Vybírá si sáček se stočeným kabanosem a podává ho Weně.

„Ukroj mi kousek.“

„To já nemůžu, vy vojáci tu nemáte povoleno šmejdit a brát jídlo.“

Voják krčí rameny.

„Co uděláš, napráskáš mě veliteli?“ Ptá se výhružně.

Wena nereaguje, jenom rychle těká očima směrem k východu. Dveře jsou až na druhé straně místnosti. I když je kuchyně malá, tahle vzdálenost ji připadá nekonečná. Kdyby se rozběhla, dva, tři kroky a má ji. Ke dveřím to bude kroků minimálně pět.

Wena se pokouší odbýt vojáka co nejtaktněji. Nasazuje chápavý úsměv, jde ke sporáku a znovu vyhazuje palačinku do vzduchu.

„No tak Weno, řekni, jak bych se ti zalíbil? Nechtěla bys třeba nové šaty?“

„Ale né, stejně bych je neměla kam nosit.“

„Ale jo, měla.“

Wena odkládá hotovou palačinku na talíř, poté nalévá na pánev další. Voják si mezitím ukrajuje sám kousek z kabanosu a vrací zbytek do lednice. Dává si přitom pozor, aby neukrojil moc velký kus a aby bylo balení zase co nejpřesněji na svém místě.

„Aha a kde bych takové šaty prosím tě asi nosila?“ Pokračuje Wena.

„No přece tady.“

„Tady? Jsi upadl? Proč bych se promenádovala v nových šatech zrovna v takové díře?“

„Aby ses mi líbila ještě víc, to je jasné.“

Wena kroutí hlavou. Tihle zelení panáci jsou všichni úplně vygumovaní. Najednou ji polévá horko, všímá si totiž jak se k ní voják přibližuje.

Wena tedy bere do ruky pánev, jakože chce ve vzduchu otočit novou palačinku. Přitom pomalu couvá od vojáka dál.

„Neboj, maličká já ti neublížím.“

Wena cítí jeho nepříjemný zápach z úst, začíná ji být na zvracení. Na poslední chvíli vyhazuje elegantně palačinku do vzduchu, voják se za ní s úsměvem otáčí a dostává horkou pánví ránu přímo do nosu.

Voják zakopává o vlastní nohu, naráží hlavou o kuchyňskou linku a padá k zemi. Vypadá to, že je v bezvědomí.

Wena se chce otočit a vyběhnout ze dveří, ale slyší za sebou Orinův hlas.

„To byla šlupka, jsi v pořádku?“

Palačinka mezitím dopadla s plesknutím taky na zem. Weně připadá, že je to škoda.

„Ano jsem, viděl si to?“

„Viděl, říkal jsem si, že už zasáhnu, ale koukám jsem tady zase zbytečně.“

Oba se smějí.

Dále však neváhají, Wena bere rychle do ruky pár zabalených palačinek, poté ji Orin pomáhá do okna.

„Koukám, že se v kuchyni skvěle bavíš a já mám zatím nové zprávy!“

„Jaké?“

„Stál jsem na střeše a hádej co, přiletěl kámen se vzkazem. Za plotem jsou mí bratři! A nějaký Zen prý tvůj bratr.“

Weně se hrnou do očí slzy štěstí.

„Zen?“

„No, vzkaz je špatně čitelný, protože ho naškrábal Bilfur. Možná je to Fén. Ale tady ve výšce nad zemí ho radši vytahovat nebudu.“

Oba se šťastnými výrazy prochází opatrně po tenké římse okolo oken. Nikde, nikdo. Žádné houfy vojáků, které se tu jindy motají jako hlídací psi. Na konci římsy podává Orin Weně ruku, ta se švihem dostává hbitě na parapet a skáče za ním.

Zanedlouho se dostávají po žebříku konečně zase na pevnou zem.

„Tak co, jsi v pořádku Weno?“

„Jsem v pořádku, ale ty vypadáš, jako kdybys viděl ducha. Na, tady máš pár zachráněných palačinek, ale ty si sníš až za branou.“

„Jestli se tam dostaneme, dobrá jdeme!“

Zezačátku se oba plíží, schovávají za každý keř nebo do kouta a kontrolují, jestli je vzduch čistý. Po chvíli jim však dochází, že je v táboře vážně prázdno. Není čas se nad tím pozastavovat, rozum je nutí utíkat, co jim síly stačí.

Zastavují se u brány. Wena se dalším hbitým švihem dostává na kovovou mříž, šplhá vzhůru, kde se přehupuje na druhou stranu a elegantně přistává na druhé straně.

Když to Orin vidí, škrábe se nejistě za uchem a začíná neobratně šplhat na vrcholek branky, do které po chvíli plnou rychlostí naráží další omotaný kámen. Brána se chvěje a Orin padá na druhou stranu jako hruška, rovnou na zem.

Wena se směje, ale hned začíná prohledávat křoví, do kterého se tohle těleso odrazilo.

„Weno, nech ho tam, musíme rychle jít!“

Do jedné ruky bere kámen do druhé Orinovu ruku a utíkají spolu lesem. Utíkají rychle, dlouho, pořád naplno, aby ani na vteřinu nezpomalili. Jejich tváře přitom bičují větve stromů, až se dostávají k pláži.

„Co teď?“ Ptá se Orin zoufale

„Prozkoumáme ten smrtící kámen.“ Reaguje Wena.

Pomalu odmotává šňůru, rozbaluje vzkaz, a protože si není jistá jak tenhle škrabopis po Bilfurovi přečíst, natáčí ho tak, aby na něj viděl i Orin.

„Ehm, píšou že je vzduch čistý a máme se schovat někde u brány, aby nás našli.“ Povídá Orin.

Oba na sebe nechápavě hledí.

„Já už bych zpátky raději nešla.“

„Přesně tak, co od nás čekali? Že přeskočíme plot vojenského areálu a pak si řekneme, že bychom si pro změnu mohli i něco přečíst?“

Oba se smějí.

Wena je však z dalšího problému celá nesvá.

„Neboj, určitě viděli kam běžíme, tak se tu někde schováme dokud nepřijdou, souhlasíš?“ Ptá se Orin co nejklidnějším hlasem.

„Souhlas.“