Voják, který hodil nedávno do moře vzkaz v láhvi, zaregistroval to odpoledne nad horizontem kopce, kde postavil techniku jakýsi podezřelý kouř.
Není to kvůli husté džungli poznat, ale jakoby si tam někdo založil táborový oheň. Nejdříve ho napadlo, že měl prostě smůlu, jen narazil na výletníky, co možná rozbijí satelit a ukradnou dalekohled, pak pojedou domů.
Jenže připravenou techniku mohl objevit i velitel. Tu právě spálili a u večeře se bude vyšetřovat kdo napsal ten pitomý vzkaz suchozemským červům!
Proto se voják aby obhlídl situaci, vydává co nejdříve na kopec. Když přichází blíž, tak se na poslední chvíli schovává za strom. Málem si ho všiml Bilfur. Jsou tam dohromady nějací tří kluci, jeden střílí z praku.
„Ty jo, málem si ho sejmul. Že si to udělal schválně?“ Povídá Arin.
Zen jenom prská smíchy, to jak Orin dopadl z brány na zem.
Bilfur se otáčí a běží k nim.
„Koho sejmul?“
„Orina, ale jenom ochraňuješ svoji sestru, je nám to jasné. Jenže víš, už je to velká holka.“
„Jo jo, vy a ty vaše kecy.“ Reaguje Zen.
Voják pak s překvapením zjišťuje, že se všichni tři vydávají na splašený útěk směrem k pláži.
Najednou je na rozhledně ticho, jde se tedy podívat, co tam celou tu dobu dělali. Jestli něco nahráli a odvysílali… Baterky jsou však stále ve svých krabicích a kromě toho to vypadá, že veškerá technika navlhla ranní rosou.
Navíc je okolo docela nepořádek, na zemi jsou poházené obaly od čokolád, prázdné láhve, dále u stromu nasráno vedle pokrčených papírových kapesníků.
Voják tedy sundává pušku ze svého ramene, odjišťuje zbraň a vyráží směrem k pláži za nimi. Asi se už vracejí domů, takže je musí zastavit a vzít si od nich něco, co by mu vynahradilo škodu za všechnu tu námahu, než sem přes vzkaz v láhvi pozve někoho dalšího.
Zanedlouho je už za nimi. Mluví dost nahlas na to, aby bylo slyšet, že právě vysvobodili nějakou Wenu a Orina.
„To je přece Wena z kuchyně.“ Říká si překvapeně.
Tak tahle holka jim bude chybět. Od chvíle, kdy vojákům vaří, jsou všichni tak nějak více v klidu a každý se těší až bude oběd nebo večeře. Vlastně se mezi vojáky nemluví už o ničem jiném, než o jídle.
A zatímco se za nimi potichu prodírá houštinou, probíhá mu v hlavě co se asi u nich právě teď děje, když zmizela Wena. Aby to nebylo podezřelé, musí se on sám určitě vrátit zpátky co nejdřív.
Po pár desítkách minut jsou už u pláže. Někdo před nimi vyskakuje ze křoví.
„Baf!“
„To jsme se tě lekli, vážně. Hlavně že si byl za tím křovím vidět už támhle z toho kopce.“ Reaguje Arin.
Všichni jsou rádi, že už Wenu s Orinem našli.
Najednou se za nimi ozývá hluboký přísný hlas.
„Stůjte, nikdo ani hnout.“
Všichni stojí jako opaření, jenom na vojáka bezmocně hledí. Má v ruce zbraň a střídavě s ní přitom na každého míří.
„Jak jste se sem dostali?“
„Po vodě.“ Povídá Arin.
„Vás dva znám, nejste z tábora?“
Všichni hledí na Wenu a Orina. Oba ale mlčí.
„Jste to vy.“ Pokračuje voják.
Wena ho poznává hned. Seděla s ním takhle večer po oslavě, vykládal jí, že ho to na ostrově nebaví. Nedává jí to smysl.
„Máte u sebe nějaké cennosti nebo máte nějaké na lodi?“
„To ani ne, vlastně jsme nepřijeli ani na lodi.“ Odpovídá Zen opatrně.
Voják unaveně vydechuje.
„Vypadám, že si s vámi chci povídat, vypadám na to?“
Všichni kroutí hlavami.
„Takže mi půjdete ukázat, jak jste se sem dostali?“
Všichni hledí na Arina.
„To mám zase rozhodnout já?“ Povídá Arin, chvíli zbytečně čeká na odpověď a pokračuje k vojákovi: „Jasně, proč ne, ale co s námi chcete udělat?“
„To přece záleží na tom jestli mi něco dáte.“
Všichni na vojáka překvapeně hledí a vyrážejí tedy směrem, kde jsou pod větvemi schované skútry.
Jdou mlčky po pláži a každý s hlavou rozžhavenou do běla přemýšlí, co by mohl vojákovi dát. Stojí takový drahý mobil, co má Zen v právě kapse za záchranu jeho života? Přemýšlí Zen váhavě. Zrovna před prázdninami do něj stáhl spoustu drahých aplikací a druhý takový od rodičů už určitě nedostane. To by si ho musel koupit sám. Svůj mobil mu tedy určitě nedá.
Najednou se za nimi ozývá výstřel. Voják právě zastřelil v křoví něco zeleného s velkou tlamou.
„Sakra, to jsou ty jejich pokusy.“
Všichni stojí a čekají co bude dál.
„Co je, máte nasráno v kalhotách? Pokračujte!“
Po chvíli jsou už u skútrů. Voják nahlíží do všech schránek, každý povinně obrací naruby všechny kapsy. Dostává pár mobilů, jeden z nich vypadá dost slušně. Svazek bankovek, pár drobných a pokrčených bankovek.. měli toho u sebe docela dost.
Když na skútrech odjíždějí, mává jim voják na rozloučenou.
Po chvíli jsou na otevřeném moři a míří rovnou k pobřeží.
„No tak Weno, šlápni na to!“ Křičí Zen nervózně.
Wena ho však přes hlasité motory skútrů neslyší, tak dál pokračuje vlastním tempem. Najednou do hlasitého vrčení motorů vstupuje ještě hlasitější zvuk helikoptéry. Všech pět mořských vlků zvedá oči k nebesům. Je to helikoptéra a letí rovnou k nim.
Zvuk je stále hlasitější. Když už ji mají nad hlavami, začíná pomalu, ale jistě klesat. Wena, Orin, Bilfurt, Zen nikdo z nich neví co dělat. Všichni sedí a nechávají se unášet vlnami osudu.
Naštěstí je tu kromě nich ještě Arin. Ten neváhá ani vteřinu, ve chvíli, kdy je vrtulník už na dosah ruky, je vidět, jak se z okna usmívají dva vojáci s puškami, připravenými k palbě.
Arin v ten moment prudce vyskakuje směrem k vrtulníku. Zachytává se o jeho levou nohu. Vrtulník se nepatřičné zátěže snaží zbavit. Zkouší černého pasažéra setřást do moře, jenže stroj začíná s nečekanou zátěží klesat.
Všichni se zatajeným dechem pozorují Arina, pověšeného těsně nad hladinou. A tak pilot rozhoduje, že je čas vrátit se zpět na pevninu.
„Šéfe balím to, ten idiot se zachytil za mašinu a nechce se pustit.“
„Dobře, vrať se zpět i s tím hňupem, na základně si ho podáme.“
Vrtule helikoptéry se roztáčí na plný výkon, ještě poslední kruh nad hladinou a už se pomalu ztrácí z dohledu.
Zenův skútr zpomaluje, společně s Wenou teď sledují vzdalujícího se Arina, jak stále visí na noze helikoptéry.
„Tý jo.“
„Héj!“ Ozývá se za nimi.
Zen s Wenou se otáčí na druhou stranu.
„Musíme jet.“ Volá Orin.
„Vypadá to, že letí zpátky na ostrov.“ Povídá Zen.
„Nejspíš.“ Šeptá Wena co nejtišeji.
Bilfur se dloube zamyšleně prstem v nose. Nejde mu do hlavy, že je Arin takový blázen.
„Vždyť se mohl zabít magor.“
Po cestě ke břehu se Wena drží za Zenův pas, s hlavou přilepenou na jeho zádech se zkouší zhluboka nadechnout. Už ji to všechno přijde jako špatný vtip. Celkově posledních pár dní byl jeden velký špatný vtip, vrtí nespokojeně hlavou. Uvědomuje si však, že kdyby to pro Arina otočili zpátky na ostrov, tak toho moc nezmůžou. Hromady vojáků by je zastavily jen, co by se přiblížili k pláži.
Škoda jen, že sebou nevzala žádný důkaz, takhle jí lidé nemusí věřit. Wena se snaží zahnat černé myšlenky na nejhorší. Dívá se do slunce, když po chvíli odvrací zrak, vidí před sebou pláž plnou hotelů a malých půjčoven skútrů a šlapadel. Tenhle výhled jí právě trochu narušují mžitky, které jí způsobil pohled do rozžhaveného slunce.
Mezitím se v hotelu už ubytovávají rodiče od kluků.
„Je mi líto, pány které popisujete, jsem viděl naposledy před pár dny na snídani.“ Povídá recepční nechápavě.
„Hm, tak vám tedy pěkně děkujeme. Kde se ti tři zase ztratili? Já jim zaplatím luxusní hotel s dovolenou a oni místo toho, aby se váleli u bazénu a popíjeli drinky, někde táboří. Příští léto dostanou stan a tašku se syrovými brambory.“
Všichni se smějí.
„Ale Richarde, uvolni se, víš, že ti doktor říkal, že ti stres nedělá dobře na tlak.“
„Náhodou já jsem uvolněný tak, že ta krev sotva teče, natož aby v ní nějaký tlak byl. Akorát by mě zajímalo, co se tady děje.“
V ten moment se ve dveřích objevuje Orin.
„Mami! Tati! Co vy tady?“
Oba na něj nechápavě hledí.
„No ahoj, bobátko.“ Reaguje matka co nejroztomileji.
„Co my tady? Co ty tady? Kde jsou ti dva?“ Ptá se otec.
„No to bude asi krapet složitější vyprávění.“
„Zas už nějaký průser.“ Reaguje Otec autoritativně. „Právě jsme s tvojí matkou přijeli, takže se půjdeme ubytovat a ty je rychle přiveď.“
„Ale…“
„Jaké ale? Čelem vzad a bleskem pro ně, padej.“
Otec se otáčí nazpět k recepčnímu pultu, aby vyplnil papíry, které před ně mezitím recepční položil. Recepční i jeho žena se stále koukají směrem ke dveřím.
„Zdá se mi to, nebo ještě neodešel?“ Ptá se otec své ženy.
Recepční kroutí zúčastněně hlavou. Otec se znovu obrací ke dveřím.
„Nezdá se mi to, on vážně neodešel. Stojí tam a čumí.“
„Kdyby si mě vyslechl, snažím se ti vysvětlit co se děje.“ Povídá Orin uraženě.
Všichni na něj nechápavě hledí.
„Bilfur stojí před hotelem na pláži s holkou, kterou jsme právě vysvobodili ze zajetí ekologických teroristů. A Arin? Toho bohužel jaksi zajali vojáci.“
Orin chvíli vysvětluje všechny další podrobnosti. Nikomu však nedochází, že to myslí vážně.
Otec kroutí hlavou, z kapsy vytahuje kapesník, se kterým si pomalu utírá čelo.
„Prosím vás přineste mi vodu, jinak to se mnou sekne.“ Povídá recepčnímu.
Ten s trhnutím běží rychle ke kuchyňskému koutu, aby byl co nejdřív zpátky a nic mu neuteklo.