Bilfur, Zen a Wena stále čekají na pláži, aby Orin nejdříve obhlídl situaci a zjistil, jestli je v hotelu všechno v pořádku. Přece jenom těžko říct jestli si vojáci nezjistili kde jsou ubytovaní a náhodou na ně nečekají.
V očích Weny tak Orin zase o něco povýšil. I když se mu ve skutečnosti nechtělo, Zena by do hotelu kvůli Weny neposlal a Bilfurovi by se mohlo stát něco s čím by nikdo nepočítal, a tak šel na tuhle riskantní výpravu raději sám.
Z dálky právě všichni vidí, jak Orin přichází i s nějakým starším pánem.
„S kým to je?“ Ptá se Zen.
„To je táta, vypadá to, že nakonec přijel.“ Odpovídá Bilfur.
„Naši by tady už taky měli být.“ Přidává se Wena nadšeně.
„Jenže když přijel on, tak už to nebudeme řešit podle nás, ale podle něj. Na to se raději připravte.“
Zen kroutí hlavou.
„Ty nechceš, aby to někdo vyřešil?“
„To zase jo, ale ne zrovna takhle. Však počkej až přijdou.“
Všichni s napětím očekávají, co se bude dít. Orin je i s otcem po chvíli u nich.
„Ahoj Bilfure.“
„Čau tati.“
„Dobrý den.“
„Jsem rád, že jste v pořádku i se svými kamarády. Museli jste si všichni hodně vytrpět.“
Ostatní klopí zrak k zemi, Wena krčí bezradně rameny. Orin se staví vedle ní, i když mu ona nevěnuje pozornost.
„Takže ekologický problém na ostrově, říkáte.“ Pokračuje otec. „S mámou jsme se zmohli akorát na to začít třídit odpad. Arin přitom skočí na vrtulník a zachrání tři lidi. Já jsem říkal, že z toho kluka něco bude.“
„Ale řešili jsme to všichni.“ Reaguje Orin.
„Ty mi už nic nevysvětluj.“
Všichni na sebe chvíli hledí.
„No nic, v hotelu je všechno v pořádku, ti vojáci vás asi nechali, takže můžete jít a šťastnou cestu domů.“
„Ale..“ Povídá Wena.
„Děvče, my jsme tady, oni jsou tam. Co by si chtěla dělat?“
„Nemůžeme tam přece Arina nechat jen tak.“
Otec ji věnuje chápavý pohled. Začíná tušit, že se musí smířit s nejhorším. Voják s puškou je realita, která hraje i v této době velmi důležitou roli.
Najednou se všichni otáčí směrem k moři. Přilétá helikoptéra.
„Ty vole.“ Reaguje Zen.
„Myslíš, že je to…?“ Ptá se Wena.
„O dvacku, že je to Arin. Přepral vojáky a šlohl jim vrtulník.“ Pokračuje Zen.
„Spíš bysme se měli někam schovat.“ Přidává se Bilfur.
„To není špatný nápad, pojďme támhle do restaurace.“ Přidává se otec.
Všichni jdou rychlým krokem k restauraci, vrtulník se stáčí jejich směrem a letí za nimi.
„Letí za námi.“
„No a co když je to Arin?“ Povídá Zen.
„On není zas až takový frajer, co si o něm myslíš?“ Reaguje Orin.
„Ty vole, jestli je to Arin, tak se z toho asi poseru.“ Povídá Zen.
Všichni tedy napjatě pozorují kdo vystoupí z helikoptéry. Písek na páži se víří, lidé utíkají splašeně pryč, vrtulník dosedá, vypínají se motory a po chvíli netrpělivého čekání z něj vystupuje Arin.
„Dlužíte mi dvacku.“ Povídá Zen.
„Arin!“ Reagují ostatní.
Arin je očividně zraněný, je celý podřený a cestou k restauraci klopýtá. Jeho otec neváhá a vybíhá rovnou za ním.
„Chlapče, jsi v pořádku?“
„Ahoj tati.“
Ostatní jdou také za nimi.
„Asi už víš, co se stalo.“
„Vím vím, jsi v pořádku?“
„No, musel jsem z letícího vrtulníku skočit na strom, cestou dolů to byl docela sešup. A když jsem zjistil, že ještě žiju, tak jsem musel vymyslet jak se dostanu zpátky.“
´“He he, ty vole.“ Reaguje Zen.
„Prostě taková odpolední rozcvička, jako každý den.“ Pokračuje Arin.
„Hlavně, že se ti nic nestalo.“ Reaguje otec.
„To ještě uvidíme.“
„Co uvidíme?“
„No, cestou k vrtulníku jsem prošel celým táborem. Zastavil se v jídelně, odskočil si na záchod a pořád přemýšlel co budu dělat. A než jsem zjistil, že se dá ukrást vrtulník, tak jsem vytvořil únikovou cestu pro vězně. Takže jestli se nepletu, měli by už být na lodi na cestě sem.“
„Ty vole.“ Reaguje Zen.
„No jo, koukám, že to asi vyšlo.“ Pokračuje Arin.
Všichni hledí směrem k moři. Na horizontu je z dálky vidět loď s uprchlíky.
Následující ráno je už Arin ošetřený, právě sedí s Wenou u snídaně a nezřízeně se cpe. Přitom se na moment zastavuje, kouká Weně do očí a hladí ji po líci.
„Ještě že si nechala v táborové lednici zbytky od oběda, jinak bych tam včera pošel hlady.“
„Arine, koukej!“ Povídá Orin.
Oba na něho hledí, evidentně jim vpadl do romantické chvilky. Arin se na něho dívá pohledem, dej si odchod brácho, ale rychle klopí oči a čte nahlas:
„365 svědectví o zajateckém táboře a ekoaktivistech si včera vyslechli policisté na plážích ostrova Tanga.“
Orin se přitom tváří dotčeně.
„Stejně to pořád nechápu, že jsi místo odpolední svačiny zachránil tolik životů, klobouk dolů brácho. Ten článek jsem od rána četl několikrát, je fajn, bulvár to hezky rozmázl. Jediná věc mi v tom článku chybí.“
Orin čeká, že se ho Wena zeptá, ta mu však nevěnuje pozornost.
„A jaká?“ Ptá se Arin.
„Ani jedno slovo o tobě, vždyť celý článek měl být jenom o tobě. Měl ses do výslechu taky zapojit!“
Arin krčí rameny.
„Vždyť vás dva s Bilfurem tahám z průseru každý den. Už mi to hrdinství tak zevšednělo, že jsem ani netušil, že můžu být v novinách.“
„Tak aspoň, že jsi pořád stejně skromný.“
Arin nasazuje nechápavý výraz.
„Jak si se s ním mohla líbat?“
„Já jsem se s ním nelíbala.“
Orin je v šoku, Arin při tom prská smíchy.
„No hrdličky, já vás tu nechám, jdu najít to druhé bratrské pako, zatím.“
Po chvíli je Arin s Wenou zase sám. Zvědavě na ni hledí a dál se přitom cpe.
„A co vojáci, neměla si s nimi nějaký problém?“
„Ani ne.“
„Vážně? S tvojí postavou, voják s puškou v ruce a nic?“
Wena mlčí a červená se. Přitom se rychle dívá na noviny.
„365? To už je opravdu nějaké číslo.“
„To jo, ale abych řekl pravdu, tak vážně jenom proto, že jsem nevěděl jak se dostat z ostrova.“ Reaguje Arin. „Normálně nemám sklony k sebevraždě.“
Wena se usmívá, tváře má pořád červené.
„Tak mi tedy pověz, k čemu máš sklony?“
„Tak třeba seznamovat se s hezkýma holkama.“
„Tak to je škoda, že se ti na této dovolené moc nedařilo.“
„Škoda, ale na druhou stranu mám z dovolené zážitek jako z akčního filmu.“
Oba na sebe chvíli žádostivě hledí. Arin bere Weninu drobnou ruku do svých dlaní. Wena přitom klopí oči.
„Budeme se muset rozloučit, že?“ Ptá se Wena rozklepaným hlasem.
Sama pro sebe si už však odpověděla, a tak se rovnou zvedá od stolu a než ji Arin vůbec stíhá zastavit, mizí rychle na dámskou toaletu. Za dveřmi ihned pláče, ani je nestíhá dovřít.
„Byla jsem naivní, hledala jsem v tom víc než prázdninový románek.“
Slzy nepřestávají téct a sedí pod umyvadlem asi půl hodiny.
„Weno, jsi tam?“ Ptá se Arin zpoza dveří.
„Ale ano, jistě že jsem.“
„Jsi tam“ Reaguje nadšeně. „Bál jsem se, že jsi utekla oknem. Odešla jsi od stolu tak rychle, jakobych tě za tu ruku nepohladil, ale rozdrtil ji.“
Oba se smějí.
Wena dál mlčí, z toalety se nic neozývá. Šel by dovnitř a dal jí pusu, jenže tyhle ženské bariéry jsou i pro Arina nedotknutelné.
„Stejně si měla štěstí, že jsi byla v táboře zrovna s Orinem. Kdyby tam byl Bilfur, tomu by se při útěku rozvázaly tkaničky, zakopl by o ně a rozmlátil si hubu.“
Oba se smějí.
„Mohl bych tu stát a říkat vtipy celý den, ale zdá se mi, že jedna ženská tam vzadu potřebuje na záchod. Hmm, jenže nejde protože tu stojím. Podle toho jak se tváří to vypadá docela akutně.“
Oba se smějí.
„Jsi super holka, Weno. Dej mi na sebe aspoň číslo a já už půjdu.“
V tom se otevírají dveře, Arin stíhá sotva uskočit.
„Mám tě ráda.“ Povídá Wena.
Poté se mu choulí do náruče. Jednou rukou ji tiskne k sobě, druhou ji hladí po jejich vlnitých vlasech.
„Chtělo se mi odejít, ale už se mi nechce.“
Z Arinova hrudníku se ozývá Wenin tlumený smích.
„Hmm, prázdniny už jsou v polovině a já jsem si zatím ani neodpočal. Koukej, co mám.“
Arin vytahuje z kapsy zlatý prsten s obřím krystalem. Wena neví co říct.
„Arine nezlob se mám tě ráda, ale není na zásnuby ještě brzy?“
„Neblázni.“ Směje se nejistě. „Ten prsten prodáme a za peníze procestujeme křížem krážem celý svět.“
Weně jakoby spadl kámen ze srdce a taky se nejistě usmívá.
„To jsem ráda, stejně bych ho neměla k čemu nosit.“
„Říkal někdo další dovolená?“ Ozývá se za nimi. To je Bilfur. „A kam pojedeme lidi?“ Ptá se nadšeně.
„Kam jedete? Já chci s jet s vámi.“ Volá na ně až od bufetu Zen.
Wena a Arin se na sebe hledí.
„Jedno je jasné už teď, nebude to dovolená ve dvou.“
Wena se s Arinem drží za ruce a jdou najít Orina, aby mu tuhle novinku sdělili raději osobně.