Je večer, do odletu zbývá pár posledních hodin, a tak zatímco všichni spí na dekách na pláži, prochází se Arin a nasává do plic slaný vzduch.
Když se před půl hodinou opatrně vysoukal z Wenina objetí, měl připravenou výmluvu, že půjde hlídkovat. Ze strategického hlediska není před čím, kdyby je tady někdo vypátral, neměli by nejmenší šanci.
Arin se prochází po večerní pláži a snaží se všemi vjemy nasát tuhle mořskou atmosféru. Ještě nikdy nebyl u moře a něco mu říká, že zase na dlouho, možná už nikdy nebude.
Je to jeden z jeho největších zážitků. A všechny mimořádné situace se vždycky snažil vnímat a vychutnávat. Dobře ví, že ho příroda neobdařila žádnými mimořádnými schopnostmi a to hlavní, co si ze života odnese budou pokaždé právě zážitky.
Šumění moře je uklidňující. Natolik, že se otáčí nazpět k jejich provizornímu kempu, aby si šel lehnout. Nicméně od cesty jdou právě slyšet přijíždějící vozy.
Běží tedy rychle k nim, přitom má ruce v pěst, připravené na závěrečnou bitvu.
Vedle auta, kterým tady přijeli, zastavují další dvě úplně stejné. Arinovi dochází, že jde o další členy ochranky. Staví se tedy do pozoru a rychle přemýšlí jaké bojové a únikové manévry by se tu daly provádět.
„Klid, chlapče, klid.“ Ozývá se z jednoho z aut.
Společně s několika členy ochranky z něj vystupuje Reder.
„Hledáme čtyři svoje lidi, kteří přijeli tímto vozem.“ Povídá Reder.
Arin rychle přemýšlí, jestli má odpovědět nebo se do nich pustit. Ale stojí proti němu tolik chlapů, že by proti nim neměl šanci ani kdyby moc chtěl.
„Nejsou tady, zůstali kousek od letiště.“ Odpovídá Arin nakonec.
„A kde?“
„V kotelně supermarketu.. nevím jak se jmenuje, je to hned naproti letištní budovy.“
Reder kyne hlavou směrem k autu, které je doprovázelo. Dva muži do něj jako na povel naskakují a rychle vyráží zpátky po cestě k letišti.
„Můžete si vzít zpátky i jejich auto, už ho nebudeme potřebovat.“ Pokračuje Arin.
Reder kyne hlavou směrem k autu, které našli. Dva muži do něj jako na povel naskakují a rychle prohledávají, aby zjistili co v něm je.
Arinovi přijde zvláštní, že ještě nikdo nepřiskočil taky k němu. Na Rederově obličeji vidí náznak nejistoty. Jakoby měl z Arina strach.
„Za pár hodin nám to letí konečně domů. Snad jsme vám nezpůsobili nějakou škodu.“
„Kde jsou tví kamarádi, chlapče?“ Ptá se Reder.
„Vzadu, máme kemp na pláži.“
Reder kyne hlavou směrem k pláži. Dva muži vyráží jako na povel ihned tím směrem.
„Co si mi ještě neřekl?“
Arin krčí rameny.
„To bude asi všechno. Můj bratr Bilfur vám dluží velkou omluvu za všechny problémy v pevnosti Öskjuvatn.“
Reder nereaguje.
„Byl uvnitř s mou přítelkyní Wenou u nějaké starší paní.“
Oba na sebe nechápavě hledí.
„Auto je čisté, pane. Zbraně jsou na místě.“ Hlásí jeden z členů ochranky.
Ve vysílačce dalšího muže začíná chrastit. To se hlásí muži z pláže.
„Máme tři kluky, jednu holku. Vracíme se.“
Arin kroutí hlavou.
Reder dál nereaguje. Právě přemýšlí, jestli když mají už naplánovaný let nazpět, stihli tihle mladí pořídit taky nějaké snímky nebo poslat nějakou zprávu úřadům v zahraničí.
„Cestou sem posbírejte jejich telefony.“ Hlásí Reder do vysílačky.
Arin sahá do kapsy a podává Rederovi ten svůj. Reder jej předává dál jednomu ze svých mužů.
Vypadá to, že se smyčka kolem Arina pořádně utahuje a už nezbude nic než zůstat na ostrově do konce života a pracovat na plantáži. Ale ještě pořád se ho nikdo ani nedotkl a to největší eso z rukávu bude teprve vytaženo.
Arinovi došlo, že Reder tady nemá tak úplně neomezenou moc. Uděluje příkazy vhodnou formou, aby nikoho neurazily a jako nejpřísnější trest se na ostrově uděluje práce na plantážích a ne trest smrti. A kdo by chtěl na práci někoho, kdo složil čtyři jeho muže.
Ve chvíli, kdy se za ním začínají ozývat vyděšené hlasy přicházejících kamarádů, ozývá se z vysílačky výprava z kotelny supermarketu.
„Jsou tu, svázaní na zemi. Bereme je a vracíme se.“
Reder si zvědavě prohlíží Arinovu poraněnou tvář.
„Tak, teď už máte všechno. Ještě vám brácha dluží tu omluvu.“ Reaguje Arin a otáčí se k Bilfurově na smrt vyděšené tváři. „Pojď sem, musíš se omluvit. Tak polez, dělej.“
Bilfur předstupuje před Redera a snaží se o něco jako klidný úsměv.
„Vážený pane, omlouvám se za všechny nepříjemnosti. Kdyby nebyly vaše bílé švestky tak dobré, přísahám, že by mě nikdy ani nenapadlo vniknout k vám na váš pozemek. Což není jako omluva, ale omlouvám se za to.“
Všichni na Bilfura udiveně hledí.
„To bylo trochu nad rámec, prosté ‚omlouvám se‘ by stačilo.“ Reaguje Arin.
Nikdo se raději nesměje.
„Tak pojď, vyrazíme. Na letiště je to takových třicet minut pěší chůze.“ Pobízí Arin.
Orin, Zen i Wena se zmateně rozhlíží a jdou k Arinovi a Bilfurovi. Potom všichni, když neslyší od Redera ani ochranky žádné protesty, odchází rychlým krokem rovnou na silnici.
Po úspěšném absolvování túry se zavazadely, které jim na cestu vyházeli z rozjeté dodávky, se naši dobrodruzi dostávají zpět na letiště.
„Tak jo vážení jsme tu včas, alespoň jedna fajn věc.“ Pronáší Zen.
„Ještě že jsi zastavil na pláži, ze které to bylo kousek. Za to máš u nás všech plusové body.“ Reaguje Orin.
Všichni jsou zpocení a unavení, přesto tuhle nepovedenou dovolenou berou stále s humorem. Jen na Bilfurovi je vidět, že už ho to štve.
Přece jenom i když Arinovi Wenu přeje, nechce prožívat jenom samé dobrodružství. Tam někde uvnitř stále více touží někoho ve svém životě potkat.
„Mám hlad, jdu k automatu.“ Oznamuje Bilfur a mizí za rohem.
Arin kroutí hlavou.
„Co mu zase je? Celou cestu až do teď nepromluvil jediné slovo a najednou vyštěkne, že se jde najíst. Úplně jako ženská.“
„No dovol.“ Vrčí Wena.
Přitom se mračí, aby bylo vidět, že si tyhle řečičky od „pánů tvorstva“ nenechá líbit.
„Jdu si s ním promluvit, třeba mu to pomůže.“
Arin dělá, že nevidí, jak na něho všichni zírají a raději si nechává další poznámku pro sebe. Čím víc Wena takto mluví, tím je mu jasnější, že je v téhle partě minimálně rovnocenným pánem.
Když Wena přichází k automatu, vidí jak Bilfur zuřivě tluče prsty do ovládacího panelu.
„Zatracený krám! To už je dnes podruhé a tentokrát mu svou Bounty nenechám.“
„Hej, Bilfure, přestaň!“
„Co chceš Weno?“
„Chci si promluvit.“
„Není o čem.“
Tyčinka Bounty, ještě že sem nepřišel i Arin, uvažuje Wena pohotově.
„Vážně? Nevypadáš. Bilfure prosím tě pověz mi co se děje. Já to nikomu nepovím.“
Bilfur krčí bezmocně rameny.
„Právě jsem si uvědomil jednu věc. Jde o to, že ve svém životě kromě svých bratrů a pár potrhlých kamarádů nemám..“
Wena na něj chvíli hledí a čeká, jestli bude věta pokračovat.
„Počkej. Myslíš jako, že nemáš holku?“
„Jo, přesně tak.“
Bilfur se raději znovu soustředí na ovládací panel, jakoby nic neřekl.
„No, já mám jednu kamarádku. Ne, že bych ti chtěla někoho dohazovat, ale kdybys byl pro, někdy až za mnou Arin pojede, svez se s ním a já vás můžu seznámit. Co ty na to?“
Bilfurovi na tom něco nehraje.
„A je aspoň pěkná?“
„Tss, ty jsi děsné pako. To víš, že je.“
„Jsi úplně skvělá Weno, to víš, že jo.“
Bilfur, jakoby z radosti dostal novou krev do žil. Dva kroky vzad, jakoby se pokusil udělat salto o automat, otočka a vší silou pálí do boku kopačku.
„Jackpot!“ Volá Wena.
Z automatu se vysypávají všechny první řady sladkostí. Wena s Bifurem všechny rychle sbírají. Naštěstí pro ně je automat zastrčený za rohem a navíc mimo dosah kamer.
Když se Wena s Bilfurem vracejí, podivně se usmívají.
„Nedáte si čokošku, pánové?“ Ptá se Wena.
Přitom otevírá svoji přeplněnou skrýš sladkostí, která je v její kabelce.
„Páání Weno. Kde si to sehnala?“ Reaguje Arin s rozzářenýma očima.
„No automat se trochu popletl.“ Směje se Wena.
„Myslím, že je na čase jít k odbavovacím pásům, za hodinu letíme.“ Pronáší Zen netrpělivě.
Všichni se se svými zavazadly tedy vydávají k přepážkám.
Bilfur se od chvíle, kdy mu Wena ukázala fotku své nejlepší kamarádky Rubi nemůže soustředit na nic jiného. Po cestě domů, při nastupování, během letu i při vystupování z letadla se Weny na něco vyptává.
„Jaká je? Co ráda dělá a ta barva vlasů je její přirozená?“
Arin se celou cestu s vypětím všech sil snaží neutrousit ani jednou poznámku. Weně by to tentokrát vůbec nevadilo. Po stopadesáté ji tyhle otázky přijdou už dost otravné, ale nechce Bilfura odbýt.
A tak zavolala Rubi a dohodla, že je bude čekat na letišti o Bilfurovi se však nezmínila. Rubi je velmi stydlivá a Bilfur se neukazuje zrovna v tom nejlepším světle.
Když už všichni vystupují z letadla, jakoby se jim naposledy ulevilo. Dostat se ze sevření tak mocného muže, jakoby do poslední chvíle nikdo nevěřil, že se z ostrova nakonec dostanou.
V letištní hale už čeká i Rubi. Má bílo červené šaty s puntíky a oříškově hnědé vlasy upravené do copu.
„Ahoj Weno!“ Volá Rubi a mává, aby na sebe v tom davu upozornila.
Arin, Orin, Wena a Zen jdou i se zavazadly rovnou za ní. Bilfur ji raději míjí obloukem s tím, že si jde odskočit na záchod.