Na parkovišti před letištní halou vystupuje z auta několik členů ochranky pevnosti. Protože je dnešní útěk spíš jejich interní záležitost než záležitost policie, museli vyrazit do terénu sami.
Zatímco všichni ostatní čekají uvnitř v restauraci, je Arin na obchůzce. Řekl jim, že je přinejhorším půjde varovat, ale když vidí muže ve známé uniformě, rozhoduje se, že bude živá návnada.
Posílá tedy Weně zprávu:
„Běžte se schovat, jsou tady.“
„Oh ok.“
A sám vyráží jakoby náhodou přes ulici k protějšímu nákupnímu středisku. Cestou přitom mává, jakoby byli jeho kamarádi tam.
I když si nebyl jistý, jestli náhodou nesledují letištní kamery, zbaštili to a členové ochranky už běží za ním.
Následuje splašený běh do budovy, kolem prodejen. Všude je spousta lidí a Arin se přitom snaží do nikoho nevrazit, aby ho to nezpomalilo.
Když už to vypadá, že doběhl nakonec a není kam dál, vidí v dálce řady nákupních vozíků. Cestou okolo strhává dvě řady do uličky, jeden vozík za sebou ke dveřím, na kterých je nápis „EXIT,“ běží i s vozíkem do dveří, zavírá za sebou, hází jej za sebe na schody a schovává se o patro níž pod schody.
Má štěstí, pod schody jsou smetáky a kbelíky. Bere si smeták do ruky a připravuje se k boji.
Netrvá ani pár vteřin a už slyší, jak jeden z nich zakopl o vozík na schodech. Připravuje si smeták, do druhé ruky šňůru. V momentě, kdy běží první z nich po schodech, na které Arin vidí, hází mu do cesty smeták pod nohy a rychle mu svazuje ruce a nohy do kozelce.
Přiskakuje další, s tím už se střetu nevyhne. Rychle uhýbá dává mu ruku za krk a naráží mu čelem do zdi. Zbývají poslední dva. Ti už jsou plně připravení, v rukou drží pendreky a Arin se smetákem zkouší vykrýt jeden výpad za druhým. Po velmi dlouhé a rychlé sérii výpadů a bolestivých ranách do břicha a do hlavy leží ti dva se zkrvavenými obličeji konečně na zemi.
Arin všechny rychle svazuje a přitom se snaží popadnout dech. Když už to vypadá, že bude všechno pevně držet, rozhlíží se kam by ty čtyři rychle schoval. Na jedněch dveřích je nápis „Kotelna.“
„Do kotelny teď v létě určitě nikdo nepoleze, hoši.“ Povídá Arin.
Nikdo nereaguje. A tak jedním kopnutím vyráží dveře a odnáší je dovnitř. U dveří nad umyvadlem je zrcadlo. Vypadá to, že i on dostal pěknou nakládačku, ale je rád, že už je po všem.
Reder právě sedí v pevnosti za svým velkým pracovním stolem. Prochází si poslední zprávy o zmizelých. K jeho překvapení jde o partu celkem pěti dětí, kteří sem přijeli na obyčejný výlet. Žádná organizovaná skupina, která si přijela pro bílé švestky, nic takového.
Jeho mínění o firmě, která mu najímá muže do ochranky tím dost pokleslo a právě uvažuje, že je nechá všechny vyměnit. I když se vlastně nic nestalo, utekla mu večeře, na kterou se s Runou moc těšili.
Do kanceláře vchází Runa s nešťastným úsměvem.
„Ahoj.“
Reder nereaguje.
„Oue ah ah?“
„Meh.“
Runa se snaží povzbudit Redera úsměvem.
„Doo oh doo.“
„Meh.“
Runa, jakoby se na moment zarazila, že je všechno její chyba.
„Oue, eh?“
„Eh.“
Po téhle vyčerpávající konverzaci se Runa s úsměvem otáčí a odchází pryč. Rederovi je jasné, že toho kromě vaření slabá stařenka zmůže málo. Hlavně když tihle výletníci doteď tahají za nos i jeho ochranku.
Arin prochází přes obchodní dům nazpět ke vchodu. Snaží se nebudit svým podřeným obličejem pozornost a cestou si cvaká s klíčem od auta, které jednomu u nich vytáhl z kapsy.
Měl štěstí, protože u sebe měli i hotovost, bere to rovnou přes prodejnu, aby nakoupil nějaké zásoby na piknik. Do odletu totiž zbývá ještě 14 hodin a kdoví, co je do té doby ještě čeká.
Když je nakoupeno, jde se dvěma nacpanými nákupními taškami k autu ochranky a otevírá kufr, aby tašky uložil. K jeho překvapení je uvnitř arzenál pro malou armádu. Velké, malé pušky, nějaké dalekohledy, zvláštně vypadající skřínky a svazek granátů.
Docela se mu ulevilo, že si to všechno nevzali sebou. To by je asi obyčejným smetákem nezmlátil, uvažuje Arin.
Po chvíli přemýšlení přikrývá svůj nový arzenál plachtou, na ni pokládá tašky se zásobami a vyráží pro ostatní.
„Tady jste!“ Zvolává Arin.
Po vyčerpávajícím hledání konečně objevuje známé tváře. Bilfura jako obvykle u automatu na sladkosti.
„Zatracená bedna šrotu sežrala mi poslední dvacku.“
Orin, Zen a Wena zatím postávají kolem a pozorují jak do automatu kope.
„Neblbni, brácho.“ Pokračuje Arin.
Bere mladšího sourozence za ruku a táhne do bezpečné vzdálenosti od automatu.
„Nestrhávej na sebe zbytečně pozornost, to teď nemáme zapotřebí.“
Bilfur hledí na Arinův obličej, na jeho rozražený koutek a šrámy všude okolo. Ale to už se mezi ně vměšuje Wena:
„Proboha Arine, co si zase dělal?“
Všichni chvíli sledují, jak šátrá v tašce pro dezinfekci.
„Narazil jsem na několik z našich kamarádů.“
Wena neví, co na tohle odpovědět a tak bez varování začíná Arinovi kropit rány dezinfekcí.
„Aůůůůůůů, to pálí.“ Kvílí Arin.
„No, ty si teda hrdina.“ Směje se Wena. „Neboj, už je to hotové.“
„Řeknu vám, že něco podobného jsem ještě nezažil. O to větší překvapení bylo jak jednoduše se nechali zpacifikovat.“
„Však jo, taky na to vypadáš.“ Reaguje Wena ironicky.
Všichni se smějí.
„A teď se hlavně musíme zdekovat, očividně tu není bezpečno a 12 hodin je přece jenom dlouhá doba.“
„A kam chceš jít?“ Ptá se Orin.
„Nepůjdeme, ale pojedeme.“
„Já do toho auto zpátky nesednu, vsadím se, o co chceš, že jestli nás tu někde hledají, jako první si vytipovali, kde parkujeme a hlídají tam.“ Podotýká Zen.
„Hmm, tímhle autem radši ne. Pojďte za mnou. Něco vám musím ukázat.“
Když k podivné dodávce konečně přicházejí, vytahuje Arin z kapsy klíč, kterým odemyká dveře. Všichni se přitom snaží, aby jim nespadla brada.
„Tak co je, nastupujete?“ Povídá Arin.
„A kam teda pojedeme?“ Ptá se Bilfur.
„Co takhle na pláž?“ Navrhuje Wena.
„Té jsme si zatím moc neužili, všichni souhlasí?“
Všichni se tedy souhlasně usazují v luxusních kožených sedačkách. V autě je i navigace. Zen v ní s podezřelou jistotou nastavuje okamžitě požadovanou destinaci.
„Nejbližší pláž je vzdálena jen slabou půlhodinu cesty, nebo tedy alespoň to tahle ta chytrá krabice tvrdí. Dámy a pánové, doufám, že máte plavky, vyrážíme.“
Za necelých 20 minut už všichni z okna pozorují nádhernou písčitou pláž, obklopenou nekonečným mořem. Zen tedy parkuje na místě, které se zdá být opuštěné.
„No, alespoň tu budeme mít trochu soukromí.“ Povídá Arin.
Dívá se přitom na Wenu, která se dívá na něj.
„Jo můžeme předstírat, že jsme páni tohoto ostrova teď my.“ Reaguje netaktně Bilfur.
„Tak co Bilfure, už tě přešla chuť na bílé švestky?“ Ptá se Arin.
„A víš, že ani ne? Dal bych si jednu nebo deset..“
Hladí si přitom břicho, které už začíná vydávat zvláštní zvuky.
„Škoda, že se z toho pohledu na moře nedá taky najíst.“ Pokračuje Bilfur.
Arin kroutí nechápavě hlavou.
„Teda přál bych si, aby se ti v souvislosti s jídlem stalo aspoň jednou třeba něco životu nebezpečného, jako varování.“
Všichni se smějí.
„Ale naštěstí z těch zásob, co jsou v kufru, se dá udělat i pěkný piknik.“ Pokračuje Arin.
Tímhle taktickým krokem se konečně zbavuje Bilfura i ostatních a má Wenu už jen sám pro sebe.
„Nepůjdeme se někam projít?“ Navrhuje Wena.
Natahuje přitom k Arinovi ruku. Ten bere malou ručku do své velké dlaně a jdou směrem k blízkým útesům, do kterých bouřlivě narážejí vlny.
„Chtěl jsem tě na téhle dovolené lépe poznat Weno a strávit s tebou nějaký čas, aby sis o mě nemyslela, že jsem jenom pako se svaly. I když je jsem normálně celkem nudný, obyčejný člověk, měl jsem alespoň podruhé příležitost vysvobodit tě jako princeznu.“
Chvíli jdou oba mlčky dál, slunce už pomalu zapadá a je cítit čerstvý slaný vzduch.
„Taky mám pro tebe dárek. Dárek, kvůli kterému jsme se vraceli do hotelu, tak snad se ti bude líbit.“ Pokračuje Arin.
Vytahuje ze své kapsy krabičku, kterou ji něžně podává do ruky. Po otevření spatřuje Wena nádherný prsten. Netuší, co to znamená.
„Měl být zásnubní, ale chápu, že po tom všem zásnubní nebude. Tak ho ber jako vzpomínkový na tuhle dovolenou. Třeba za statečnost.“ Vysvětluje Arin.
„Je moc krásný.“ Reaguje Wena.
A dává Arinovi pusu na tvář.
„Doufám, že až odletíme, brzy za mnou přijedeš.“
„Přijedu.“ Slibuje Arin.
Po chvíli ticha následuje během západu slunce romantický polibek.
„Taky už mi vyhládlo.“ Prohlašuje Arin. „Nezajdeme se najíst? Jestli nám teda něco nechali.“
„Můžeme.“ Odpovídá Wena s úsměvem.