K hlavní bráně pevnosti přichází Wena s košíkem, plným voňavých koblih. Na sobě má co nejvýše ustřižené kalhoty, co nejníže rozepnutou blůzu a co nejvolněji rozpuštěné vlasy.
„Pěkný den přeji.“
„Muži z ochranky si ji podezřívavě prohlíží.“
„Posílá mě Runa, že vám mám přinést něco k zakousnutí. A ptá se, jestli byste nemohli vyřídit Rederovi vzkaz.“
„Kdože si, děvče?“
Wena se koketně usmívá.
„Já jsem Runina vnučka, my žijeme s rodinou v Evropě a jsem tady na prázdninách.“
Jeden ze členů ochranky hledí střídavě na Wenu a košík s koblihami.
„Vy dva to běžte ověřit a my tu na vás počkáme.“
Dva ze čtyř členů ochranky odchází pryč.
„A jaké jsi donesla koblihy, jsou v nich bílé švestky?“
„Nejsou.“
„Fajn, ty mi totiž nesmíme.“
Wena jim tedy podává košík, chvíli se usmívá a pozoruje, jak se cpou. Rozhlíží se přitom po kolemjdoucích. Arin říkal, aby se podívala na kterých věžích je další ochranka a jde z nich vidět na bránu.
Když oba leží na zemi, přibíhá Arin s Bilfurem a všichni rychle přes bránu rovnou k lesu.
Orin a Zen sedí vedle auta na zemi. Oba mají zvláštně překřížené nohy a zavřené oči.
„Přesunuli jsme se na malou loďku a plujeme po řece.“ Vypráví Zen. „Loďka se zlehka pohupuje, voda je klidná a ve vzduchu je cítit mech. Proplouváme údolím a řady stromů sahají do nekonečné výšky a řeka nás unáší do nekonečné dálky..“
„Vstávejte kreténi, odjíždíme!“
Oba otevírají oči, Arin, Bilfur a Wena právě přiběhli k autu.
„Co je s vámi? Padáme!“ Volá znovu Arin.
„Jé, to jste vy.“
„No tak, dělejte.“ Přidává se Wena.
Po chvíli už sedí všichni v autě a jedou po cestě od pevnosti. Na zadním sedadle jsou všichni otočení a sledují, jestli za nimi někdo nejede.
„Zene, tady odbočíme. Odboč, odboč!“
„Proč? Nejedeme do města?“
Arin neodpovídá, zpětné zrcátko má natočené, tak aby viděl dozadu.
„Viděli jste někoho?“
„Neviděli.“ Hlásí Wena.
„Fajn, takže možná ani neví jakým autem zdrháme. Vezmeme to po pobřeží.“
„Jsi upadl? Tohle není žádný Jeep.“ Reaguje Zen.
„Musíme přijet odjinud, kde nás nebudou čekat.“ Krčí Arin rameny.
„Nejel jsi nikdy po písku?“ Ozývá se Orin zezadu.
„To jsem teda nejel.“
„Musíš jet pořád stejnou rychlostí, nejlíp na trojku, tak abysme nezapadli.“
Zen se dívá nervózně do zpětného zrcátka, které má ale na sebe natočené Arin.
„Asi nám to vyšlo, hurá.“ Pronáší Bilfur.
„Hurá.“ Přidává se Wena.
„Ahh, já už nechci jídlo ani vidět. Už nikdy nepozřu ani sousto.“
„Zdá se mi to, nebo jste přibrali?“ Reaguje Orin.
„To se ti teda nezdá.“ Reaguje Wena.
Zen se znovu dívá do zpětného zrcátka, které má na sebe natočené Arin.
„Oni přibrali, jak to?“
„To ani nechtěj vědět, bratře.“ Reaguje Wena.
„Celou dobu si tam užívali.“ Vysvětluje Arin. „Dostávali pravidelně najíst, asi tak dvacetkrát denně.“
Zezadu se ozývá smích.
„A my jsme si dělali takové starosti.“
„To jsem viděl co jste dělali, nějakou jógu?“
„Meditaci.“
„Hmm, proč ne. Beztak měl Orin v hlavě jenom samé blbosti a prasečinky.“
Všichni se smějí.
Netrvá dlouho a z pláže vyjíždí vůz se dvěma osobami vepředu a se třemi skrčenými osobami vzadu tak, aby na ně nebylo vidět.
Několik zatáček a vjíždí do města za hlídkou, která střeží hlavní příjezdovou cestu k pevnosti.
„Jsou tam, dva policajti.“ Povídá Zen během odbočování.
Po chvíli už přijíždějí do hotelu a rychle pro věci, aby mohli vyrazit co nejrychleji rovnou na letiště.
Je sice jasné, že je budou čekat i tam, ale není jiná možnost. Přece jenom jsou na ostrově a zpátky domů nedoplavou.
Auto se řítí k hotelu, Zen zprudka sešlapuje brzdu až téměř u hlavního vstupu.
„Vážení, dávám vám 15 minut, pak odjíždím. Takže hýbněte kostrou.“
„Bilfurovi stačí na osprchování i 20 vteřin, do pěti minut jsme zpátky.“ Reaguje Arin.
Všichni se smějí. Ihned poté vystupují z auta.
V recepci prochází kolem skupinky japonských turistů a sprintem vybíhají schody. Wena a Bilfur sice mají kvůli jejich nedávno opatřeným kilům potíže, ale to je nemůže zastavit a tak i oni se po chvilce zadýchaní dostávají do pokoje.
Všichni do svých zavazadel balí všechno co jim padne pod ruku. Ať už je to jejich nebo kohokoliv jiného, na nic není čas.
„Teda řeknu vám, že bych se během příští výpravy chtěl raději dívat na televizi.“ Pronáší Orin.
„Příště zajedeme někam k rybníku a budeme celý den jenom krmit kachny.“ Přidává se Arin.
„Nebo uspořádáme šnečí závody. Na půl kilometrovou vzdálenost.“
„To bude určitě bezpečnější než někoho krmit.“ Reaguje Wena.
Všichni se smějí.
Za deset minut, už je pokoj vyklizen od všech věcí, které sebou tahle ta partička přivezla. Bilfur si jako bonus přibalil jednu lampičku, baterky z ovladače a Fantu z mini baru. A tak bezmyšlenkovitě popadají zavazadla a je odstartován další sprint, tentokrát k autu.
„Jsou tam vzadu všichni?“ Ptá se Zen.
Namátkou se pro jistotu ohlíží, jestli jsou všichni pasažéři na svých místech. Vypadá to na plný počet a tak se auto rozjíždí a vydává se směrem k letišti.
Po několika kilometrech Arin se smíchem oznamuje:
„Zatím to vypadá na rychlou, i když nervózní jízdu.“
Zen řídí dál a dělá, že poznámku přeslechl.
„Jen to prosím tě nezakřikni.“ Odpovídá Wena.
Najednou, jakoby Arinovi něco došlo.
„Já jsem idiot.“
„A je to tady. Co si zapomněl?“ Ptá se Wena.
Otáčí se přitom dozadu, protože ona sedí tentokrát na předním sedadle.
„P…….no. Netuším jak to popsat. Jen jsem nechal něco moc moc důležitého pod polštářem.“
„Pod polštářem?“
„Musíme se vrátit!“ Pokračuje Arin.
„To myslíš vážně?“ Ptá se Zen.
Když, ale vidí ve zpětném zrcátku Arinův nešťastný výraz, šlape na brzdu a rozjíždí se zpátky k hotelu.
V autu zavládlo ticho, dokonce i Arin vypadá nervózně. Jen Zen se do ticha naposledy ptá:
„Je to opravdu tak nutné? Je to důležitější než to, že nás třeba zavřou?“
„Nezavřou nás, buď v klidu. Bilfur si dal rychlou sprchu, teď už nás nevyčmuchají.“
Všichni se smějí.
Po chvíli cesty jsou zpátky u hotelu.
„Seďte tady, dovnitř půjdu sám, je možné, že tam jsou i naši známí.“
„Tak to tedy ne Arine!“ Povídá Bilfur neodbytně.
A oba se vydávají do pokoje. V recepci nevidí žádné muže v uniformách a tak si svým způsobem oddychli. Když se dostávají do patra, kde se nachází jejich pokoj, je na chodbě akorát uklízečka.
„Ještě, že jsme neodevzdávali klíč od pokoje.“
Když se dveře odemykají Arin ihned přiskakuje k podezřele ustlané posteli.
„Je pryč.“
Je jasné, že už někdo urovnal postel.
„To ta uklízečka zlodějská!“
„Arine, hlavně ji nevyplaš.“ Upozorňuje staršího bratra Bilfur
Ale Arin stojí u uklízečky a vyptává se, co našla u něj pod polštářem. Uklízečka samozřejmě netuší, co má na mysli. Najednou si však všímá, jakoby před ním jednu ruku schovávala v kapse své zástěry.
„Ukažte mi svou pravou ruku madam.“
„Ehm…A…Proč pak?“
„Protože na ní máte určitě prsten, který patří mé budoucí snoubence!“
Bilfur i uklízečka se tváří zaskočeně. Arin opatrně vytahuje staré paní ruku z kapsy.
„Je tady. S dovolením si jej vezmu zpátky madam. Právě odlétáme domů, děkuji, že jste mi ho pohlídala.“
„Rádo se stalo, mohl jste si jej kdykoliv vyzvednout na recepci. Všechny ztracené věci schováváme do trezoru.“
„To určitě schováváte, ale právě docela spěcháme.“
Na schodech po cestě dolů, jakoby Bilfurovi stále vrtalo hlavou co právě zaslechl.
„Snoubence?“
„Je trochu panovačná, ale ať ví, že to s ní myslím vážně. Hlavně to nikomu neříkej. Při vhodné příležitosti, jako například až nás nebude nikdo honit, jí ten prsten dám.“
Oba se smějí.
V autě jsou už všichni nervózní, najednou se však dveře hotelu otevírají a z Arina úsměvu je poznat, že se nevraceli zbytečně.
Cesta na letiště však nemá tak hladký průběh jako ta minulá, potkávají několik policejních vozů, z toho jedno auto jakoby je začalo pronásledovat.
„Tůdle.“ Reaguje Zen
Auto sjíždí na polní cestou do lesa, a zkušeně se schovává za křoví mezi skály. Po čtvrthodině nervózního ticha se osmělují vjet zpět na hlavní cestu.
Na letišti zjišťují, kdy odlétá první letadlo domů. Kolem dokola je zatím podezřelý klid.
„Tak vážení zaujměte pohodlné polohy, 16 hodin si počkáme.“ Oznamuje Zen, když se vrací z informací.