Orin a Zen stále čekají u pevnosti co se bude dít. Arinův mobil je od vjezdu do pevnosti nedostupný, takže nemají žádné informace, co se uvnitř děje.
Jejich auto je zaparkované za křovím, tak aby na něj nebylo vidět. To ráno je zevnitř zarosené, protože v něm spali. Ale už je krásný nový den, a tak Zen vychází, aby se protáhl a poděkoval za další skvělý a úspěšný den.
Orin chvíli z auta pozoruje, jak si lehá do trávy, poté dělá stojku na hlavě a opírá nohy o strom.
„To jsem teda ještě neviděl.“ Reaguje pobaveně.
Nicméně, protože se nudí, vychází taky ven, aby se porozhlédl, jestli něco nezahlédne. Po té včerejší explozi, která se zevnitř ozvala a stoupajícím kouři, má docela strach, co se Arinovi asi stalo.
Na věžích a všech ochozech se to jenom hemží. Jakoby se počet ozbrojených hlídajících po včerejšku zdvojnásobil.
„Nechceš se taky protáhnout? Naučím tě to.“ Povídá Zen.
Orin se za ním zvědavě otáčí.
„Postavíš se na hlavu a hledáš střed svého těžiště, aby ses nemusel o nic opřít.“
„Aha.“
„Největší mistři zvládnou stát na hlavě i když fouká vítr třeba deset hodin v kuse.“
„Kecáš, to není možné.“
„Všechno je možné, když se chce.“ Povídá Zen hlavou dolů.
Orin se tedy rozhlíží, aby si našel vhodné místo a taky se postavil na hlavu.
To ráno sklízí překvapená Runa prázdnou pánev a talíře z ložnice, kde je Arin stále schovaný pod postelí. Protože přestali Wena s Bilfurem klást odpor, můžou se znovu pohybovat po celém domě.
Právě sedí poslušně v kuchyni a pozorují, jak připravuje další chod.
„Jsem ráda, že jste dostali rozum a všechno pěkně snědli, brzy už pojedete domů.“
„Vážně?“ Ptá se Wena překvapeně.
„Na oběd se na vás přijde podívat Reder.“
Wena s Bilfurem mlčí. Jestli je to tak a budou moci odjet, měli by jim asi říct, že je s nimi ještě jeden černý pasažér.
Arin se mezitím snaží pod postelí trošku uvelebit. I když to není snadné, protože tahle paní pod postelí asi nikdy nevysávala. A tak se snaží soustředit spíš na to, co zaslechne z kuchyně.
Netrvá dlouho a zvenku jdou slyšet přijíždějící auta. Dům obkličuje několik mužů, kteří se navzájem hlásí.
„Severní strana je čistá.“
„Jižná strana čistá.“
Následují zvuky vybalování, třískání dveřmi aut. Runa nadšeně vyhlíží z okna. Reder u ní nebyl už dlouho a je ráda, že se přijel na mladé podívat. Oba kynou jako z vody.
Následuje zaklepání na dveře.
„Ahoj bobešku, tak jsi přijel?“
Reder vchází bez řečí dovnitř a zavírá za sebou. Vyzouvá si boty, odkládá svršek na věšák a jakoby úplně automaticky jde nejdříve do koupelny, aby si opláchl obličej a na záchod.
Když je po všem, přichází za všemi k jídelnímu stolu. Hladí nadšenou Runu po vlasech a zkoumavě si návštěvníky prohlíží.
„Dobrý den.“ Usmívá se Wena nervózně.
„Dobrý den.“ Přidává se Bilfur.
„Slyšel jsem, že jste se sem dostali v záchodových budkách. Aspoň víme, kde máme rezervy.“
„Za to může Bilfur, úplně se zbláznil do vašich švestek.“ Povídá Wena.
Bilfur na ni nervózně hledí.
„Máme to nejlepší ovoce, jsou to malé, skromné, rodinné plantáže.“
„Ano?“
Reder a Wena na sebe nechápavě hledí. Poté se jeho pohled otáčí k Runě.
„Začnu nosit.“
Runa se zvedá a pokládá na stůl hrnec polévky. Naštěstí mají oba od rána prázdné žaludky, takže jim to tentokrát nevadí.
Arin se může pod postelí zbláznit nudou. Myslel si, že když už přijde někdo na návštěvu, tak se aspoň dozví co se tady děje. Zatím jde z kuchyně slyšet akorát cinkání lžiček o talíře a mlaskání.
Kdyby nebyly venku hlídky, už by tam vletěl, popadl a svázal toho dědka a už by byli na cestě domů.
V ten moment dostává nápad. Co tady na ostrově lidé dělají nejvíc, kde jsou nejvíce zranitelní? Hodně jedí.. nebo spíš jenom jedí. Takže by stačilo nasypat stařence nějaké uspávadlo do jídla a udělat nějaké uspávací koblihy na cestu ven z pevnosti.
Když si v hlavě přehrává ten divoký vjezd do areálu, připadá mu vtipné, že bude odchod úplně opačný. Spíš uspávací. A tak dělá, co může, aby nevyprskl smíchy a neprozradil se.
Následujících pár hodin leží Arinovi nápad v hlavě a domýšlí detaily. Na ruce má své nové černé hodinky, a protože pod postelí si člověk moc srandy neužije, tak Arin z dlouhé chvíli sleduje v jaký časový interval, jsou jednotlivé úkony dne vykonávány.
Budíček byl tedy 7:30. Snídaně v 8:00, 10:00 svačinka před svačinou, z ní už nic neměl, protože tvrdne tady pod postelí a právě zaslechl, že bude 16:30 plnohodnotná svačina a v 19:00 večeře.
Arin se už nediví, že ti dva tak nakynuli. Nejde mu do hlavy, proč by tahle stařenka na sobě tak šetřila a jim přitom podstrojovala dokud neprasknou. Musí to mít v hlavě tedy pěkně domotané.
„Už se těším, až si zajdu po obědě pod sprchu.“ Ozývá se z kuchyně Wena.
Bilfur neodpovídá. Asi to řekla, aby Arin věděl co bude následovat. Docela ho zásobují informacemi, jakoby věděli co má v plánu.
O něco později slyší kroky, poté někdo usedá na postel.
„Můžeš vylézt, právě usnula.“ Povídá Wena.
„Ahh, řeknu ti, že pod tu postel mě už nikdo nedostane.“
„Budeš muset, až se znovu probere.“
„Bezva.“
Do ložnice přichází Bilfur. Vypadá dost nafoukle, jakoby do sebe nacpal vagón jídla.
„Ty vole už nežer, potřebujeme aby ses mohl trošku hýbat.“
„To ona to do mě cpe. Už si vzala lžičku a krmí mě sama.“
Wena se směje.
„Zdálo se mi, že slyším pořád dokola otevři pusinku.. mňam.“
Všichni se smějí.
Bilfur se bezmocně svaluje na postel.
„Tak kdy už odsud vypadneme?“
„Mám plán.“ Reaguje Arin.
„Vážně?“
„Weno! Oznam té ježibabě, že oběd vaříš ty, dostal jsem totiž nápad k sežrání.“
„Bezva, další jídlo.“ Reaguje Bilfur.
Arin vytahuje z kapsy prášky na spaní, z druhé recept na koblihy. Bilfur přitom kroutí hlavou.
„Ať už máš v plánu cokoliv, taháš sebou po kapsách dost divné krámy.“
„Pako, v poslední době jsi se vracel až v pozdních nočních hodinách a buď jsem neusnul kvůli tomu co je s tebou nebo si mě probudil a já jsem už znovu neusnul.“
Arin přitom chrastí s plnou lahvičkou oválných pilulek, jakoby byly ze zlata.
„Kdyby jste nejeli na tuhle dovolenou se mnou, nemuseli jste být v téhle brindě, chápeš.“ Pokračuje Arin.
Bilfur se ironicky pošklebuje.
„No, sebevědomí je fakt ta poslední věc, která ti v životě chybí, Arine.“ Podotýká Wena.
Pořád si nemůže na tyhle machýrské řečičky né a né zvyknout.
„Radši nám místo toho ještě vysvětli, k čemu nám bude recept na koblihy.“
„To bys nevěřil, sám jsem si vzpomněl na celý recept, tak jsem vám ho raději napsal.“
Wena dělá, že se ničemu nediví.
„Tak teď kdy jste obeznámeni se všemi nepodstatnými souvislostmi.“ Pokračuje Arin: „Měli by jsme se dopracovat k tomu, že vám řeknu jak uspíme naší milou hostitelku.“
„Takže ji uspíme?“
Weně se dovaření moc nechce, v téhle té ošemetné situaci bude další vaření jako nabití nepřítelovy zbraně.
„Uf, doufám, že to vyjde.“ Vydechuje Wena.
O pár hodin později leží Arin zase pod postelí, z kuchyně se line odér z čerstvě udělaných koblih a najednou slyší hlasité žuchnutí.
Runa už leží pod stolem a tvrdě spí. Bilfur jí dává čuchnout ke své ponožce aby zjistil, jestli se neprobere.
„Fůj, Bilfure jsi nechutný. Pojď, jdeme pro Arina.“
Oba tedy běží do pokoje a vytahují Arina za nohy z pod postele.