Píše se rok 2001, Done Ganéz sedí ve své pracovně hotelového paláce Pioneer a projíždí si na internetu hlášení z burz a emaily od svých makléřů.
Internet, jako zprvu velmi drahou technickou novinku Done příliš nevyužíval. Nepříjemný řinčivý zvuk modemu, který se ozývá při každém přihlášení mu pokaždé připadá, jakoby právě vysypal pytel drobných do kanálu.
Ale jakmile si na něj zvykl, přijal modem jako svého druhého syna. Který ho vlastně ani tolik nestojí a je narozdíl od Joseho aspoň užitečný.
Jednoho takového dne se po hlasitém přihlášení na internet objevuje na bílé obrazovce zpráva od jeho asistenta Habiba:
„Hej Done,
mám špatné zprávy. Loď Rampa, kterou máme od holdingu v gesci nabrala během plavby přes 400 uprchlíků na příkaz kapitána. Údajně je zachránil před utonutím.
Nevíme co máme dělat, za hodinu jsou u Australského pobřeží, už svolali tiskovku!
Měj se,
Habib Abdalahdalah
Done chvíli zírá do stropu, potom si čte email znovu. Jeho lodím se na moři už pár podobných incidentů stalo. Bral to spíš jako zpestření, ale pomoci rodinné jachtě, která nemůže nastartovat a nabrat na palubu stovky uprchlíků, je docela rozdíl.
Odepisuje tedy Habibovi, aby vyřídil kapitánovi pozdravy a hlavně dal pozor na kontejnery se zbožím.
O pár dní později jsou Doneho ratolesti Jose s Jasmine v Jabloňových sadech u bazénu. Kdysi zchátralý restaurační komplex vypiplali za několik let doslova k dokonalosti.
I když jak se to vezme. Na dveřích každé z místností jsou zámky na mince. Takže i když není potřeba vybírat od nikoho vstupné, návštěvníci všude tráví neuvěřitelné množství času.
V šatně se všichni dlouze převlékají a povídají si, ve sprchách si nechávají proudem vody dlouze masírovat záda, aby se posléze vydali na dlouhé opékání v soláriu nebo spékání těla v sauně až svým napůl bezvládným tělem mrsknou nakonec do bazénu.
Od chvíle, kdy Jose objevil na internetu firmu, která prodává a instaluje mincovníky, začali se zde různé systémy na rozdrobování a vkládání mincí doslova rojit.
Až nakonec zjistili, že v bazénu nepotřebují žádný personál a všechno ostatní zajistí jejich uklízečka.
V tomto pohodovém rozpoložení přichází Crosby, hladí Jasmine po hlavě a sedá si vedle Joseho.
„Úplně se sypou. Pět let starý barák a za chvíli vám spadnou na hlavu všechny okapy.“ Pronáší Crosby.
Právě byl zkontrolovat proč padají ze střechy během deště na různých místech proudy vody.
„Jak to, nedrží?“ Ptá se Jasmine.
„Zatím drží, ale některé spáry jsou nakloněné.“
„Tak vidíš, zatím jsou v pohodě.“ Přidává se Jose.
Crosby se tváří kysele.
„Však počkej, až vám navlhne omítka.“
„A umíš je snad spravit?“
„Ne.“
„Tak vidíš, budou v pohodě.“
Chvíli všichni tři jenom sedí, máchají si nohy ve vodě a pozorují návštěvníky. Jeden z nich se právě potácí ze sauny, skáče do vody a když už to vypadá, že se na hladinu nevynoří, nakonec se jeho kašlající hlava objevuje.
„Nechápu, proč jsou tam vždycky tak dlouho.“ Reaguje Jasmine.
Crosby chápe, ale raději mlčí. Joseho nový tlačítkový mobil zvoní, všichni se za zvukem otáčejí.
„Ahoj Done, hmm, hmm, jaká loď? Hmm, hmm, ale to snad ne, tak pošli Jasmine, vezme sebou Crosbyho, ti dva si Austrálii určitě užijí, viď?“
Jose plácá s úsměvem Crosbyho po zádech.
„Hmm, hmm.“ Pokračuje v telefonátu Jose. „Dobře, tak my přijedeme do paláce. Stejně je problém s okapy na bazénu a to se tenkrát platilo přes firmu, kterou si objednával.“
Jose dál poslouchá, Jasmine má nastražené uši, ale ze sluchátka není slyšet.
„Hmm, hmm, určitě ano, ještě jsme tady potřebovali kadeřnictví, salón na manikůru, masážní salón.“
Jasmine přitom zuřivě pokyvuje hlavou.
„A nějaké ehm.. co jsme to ještě potřebovali?“ Ptá se Jose.
„Půjčovnu šatů a oblečení, velkou!“ Odpovídá Jasmine co nejhlasitěji.
„Tak dobře, my přijedeme, čau.“
Jasmine a Crosby na Joseho hledí, on krčí rameny.
„Jenom máme odjet na nějakou služební cestu. Táta začíná být na stará kolena pěkně štědrý.“
„Ani bych neřekla. Drží nás tu už kolik let a jenom o drobných ze dveří.“ Reaguje Jasmine nespokojeně.
Jose neví, co odpovědět.
„A co říkal, na jakou cestu?“
„Na podrobnosti jsem se neptal. Prostě jsem jako vždycky přihazoval co všechno budeme potřebovat a přestal jsem až zněl vztekle.“
„To si udělal dobře.“
Done se po zarputilém dni, plném telefonování a zařizování válí ve své pracovně na gauči. Jeho žena Emily mu přináší skleničku s vínem.
Done otevírá pusu a malátným gestem naznačuje, aby do ní obsah vylila.
„Je ti něco?“
Done si jako s novou energií v žilách sedá a plácá na vedlejší sedadlo, aby se Emily přidala.
„Za chvilku přijedou naše dvě povedené kvítka. Tak trénuju odpojení těla od mysli.“
„Aha.“
„To mi poradil jeden asistent. Když prý cítí, že ho má zachvátit panika, prostě odpojí své tělo a dělá, že nefunguje.“
„Užitečné.“ Reaguje Emily povzbudivě.
V ten moment do kanceláře vchází Jose a Jasmine.
„My o vlku a vlk za dveřmi.“ Pronáší Done.
„Mami, tati.“ Povídá Jasmine.
A spěchá, aby jim podala ruku. Jose jde za ní a zkoumavě Doneho prohlíží.
„Done, Emily.“ Přidává se Jose.
„Jasmine, Jose.“ Přidávají se rodiče.
„Tak vás po delší době u nás vítáme, i když jen na krátko.“ Pronáší Done.
„Jak se vám daří, máte dost peněz?“ Ptá se Emily.
„Daří, ale peněz je hrozně málo.“ Odpovídá Jasmine okamžitě. „Máme jen jeden mobilní telefon a ten je prý Joseho.“
„Vždyť z něj taky voláš a posíláš zprávy.“
„Ale nikdo se nedovolá mě, protože nechtějí mluvit s tebou, ale se mnou.“
Pro Doneho uši je tahle výměna názorů jako rajská hudba. Dál je oba poslouchá s blaženým výrazem na tváři.
Když je po všem, dává si ze skleničky doušek vína a přechází ke svému pracovnímu stolu, aby oběma vysvětlil podrobnosti jejich mise. Pro uklidnění situace na Australské straně, která se teď o uprchlíky z jejich „záchranné“ lodi Rampa musí starat, založil dočasnou humanitární organizaci Rampa Solwings.