Ten den budí Rica ze spaní chlad, jakoby bylo uprostřed noci. Něco podobného už dlouho nezažil. Přikrývá se tenkou dekou a stejně je mu zima. A to je teprve 13:00 odpoledne.
Když mu po další hodině začíná být pomalu jasné, že toho ten den už moc nenaspí, vstává, rozsvěcuje ve tmavé místnosti světlo a zapíná počítač, aby se zabavil.
Jako první vyskakuje okno se zprávou od Thilde. Na fotce je, jak si ve dne za plného slunečního světla staví s dětmi sněhuláka.
„Ráno jsme zůstali vzhůru a stavěli sněhuláka :)“
Rico by jí tedy něco napsal. O nezodpovědnosti a masochismu na vlastních dětech, ale protože je Thilde offline, tak si fotku znovu prohlíží. Všichni vypadají spokojeně, tváře zarudlé spíš od zimy než od slunečního záření.
Rico tedy přechází na zprávy o počasí.
„Senzační novinka! Intenzivní sférický vítr ze severu přenesl vrstvy laserového plynu na jih!“
Následují fotky a videa, jak lidé vybíhají uprostřed dne na ulici, koulují se a stavějí sněhuláky.
„Samozřejmě soucítíme s jižany, budou to mít tohle léto docela blbé.“ Povídá jeden z nadšených kolemjdoucích.
Rico chvíli přemýšlí, jestli to má udělat. Potom vstává, otevírá okno a opatrně sahá na mosaznou okenici. Je studená jako led. Zakrývá si oči, opatrně odsunuje kličku a otevírá okno.
V ten moment na něho dýchá studený, čerstvý vzduch.
Když se asi po hodině procházení po liduprázdné zasněžené krajině Rico dostatečně pokochal, vyráží do nedaleké kdysi průmyslové oblasti na rabování.
Vytahuje ze skladu vozík, sekyrku, mosazný deštník a obléká se do zimy. Tuhle dalekou výpravu si dovolil risknout jenom párkrát. Přece jenom jde o dvě hodiny chůze a kdyby se náhodou zranil, usmažil by se jako Tortilla, protože kolem dokola není žádná pořádná skrýš.
Když je na místě, přechází přes prázdné parkoviště přímou čarou do továrny na cigarety. Ve vyhořelém skladu se mezi kopci popela najde vždycky pár dobrých kartónů.
Když je vozík ze třetiny naplněný, jde do vedlejšího lihovaru. Tam už takové štěstí nemá. Podle stop, vytahaných šuplíků, poházených regálů sem někdo chodí pravidelně.
Možná jde o tu veselou skupinku lidí, kterou potkávají u řeky, uvažuje Rico. Když prochází zklamaně další halou, vidí na zemi stopy pneumatik. A tak jde po stopě, ta končí na schodišti směrem do podzemních garáží.
Rico tuší, že tady budou mít svůj rajon, možná tu neznámí cizinci i přespávají. Bez dalšího váhání běží potichu po schodech dolů, dokud je den. Na konci přímo před schodištěm stojí motorka, celá mosazná, včetně pneumatik!
Je podle všeho elektrická, ale taky mohutná a těžká. Rico se rychle rozhoduje. Bez dalšího rozhlížení nebo prozkoumávání bere motorku a opatrně ji vytlačuje po schodech nahoru.
Když je nahoře, nacpává hrdě boční kapsy kartóny cigaret, zapíná displej, sedá si na ní a ujíždí zpátky domů.
Je to už celý týden, co je Rico zavřený doma a nevytahuje ven ani paty. Chodí jen střídavě nahoru do přízemí, zkontrolovat motorku, zapálit si cigaretu a zpátky dolů zabít čas.
Jako zkušený zloděj ví moc dobře, že po takovém vzácném kousku bude sháňka a každý pohyb venku je právě teď dost riskantní. Jestli si tohle dokázal někdo ukrást pro sebe, musí mít za ušima. Narozdíl od Rica, který měl spíš jen pořádné štěstí.
Za ten týden se toho venku navíc hodně změnilo. Protože je pohyb na přímém slunci po letech znovu jen nepříjemný a bolestivý, ale ne už nebezpečný, jsou sousedé venku i do 11ti dopoledne a probouzejí se už okolo 17té hodiny. A někdo je vzhůru třeba celý den.
Kdo by nevyužil toho, že netřeba v noci svítit a na všechno je přitom krásně vidět a zadarmo.
Uprostřed jedné noci jede Rico do zaměstnání na motorce tak jako vždycky. Elektrický pohon je tichý, krajina pěkně sviští, tentokrát jede objížďkou okolo průmyslové zóny, tak aby zmátl případné stopaře.
Najednou se však přední kolo zasekává o natažený drát a Rico letí několik metrů vzduchem. Když je na zemi, klekají si na něho dva chlapi a svítí mu do obličeje.
„Ááá, přiletěl ptáček i s naší motorkou.“
Rico tohle nezažívá poprvé, obě ruce si zabořuje do kapes a vytahuje z nich dva převoltované elektrické tasery. Když se oba útočníci po krátké ráně do nohy svírají v bezmocných křečích, běží Rico rychle k motorce a ujíždí.
„Asi si oholím vousy a možná by to chtělo i změnu obočí.“ Píše Rico.
Thilde kroutí hlavou.
„A proč by si měnil obočí?“
„Vyhmátlo mě tady pár chlápků. Ukradl jsem jim motorku, ale neví kdo jsem, tak to nechci riskovat.“
„Aha.“
Rico dostává další, ještě lepší nápad.
„A co takhle, že bych se za vámi přijel podívat. Určitě máš doma nějaké ehm přípravky na vylepšení obličeje.“
„Ty bys chtěl přijet? To by bylo bezva.“
Rico krčí rameny.
„Teď, když bude pár let svítit zase normálně, můžu si delší výlet dovolit. Navíc s motorkou…“
Chvíli si domlouvají podrobnosti. Rico se s Thilde seznámil asi před deseti lety, ještě před všemi pohromami. To slunce svítilo přibližně jako teď a tak si Rico novou příležitost k cestování nechce nechat ujít.