První pracovní den ve firmě na výrobu a opravu nábytku, kde pracuje Gyliam, byl pro Rica nesnesitelně dlouhý. V Tungurahua totiž pracuje jako kontrolor inženýrských sítí, což je narozdíl od téhle fyzicky náročné práce spíše příjemné posezení.
Rico je sice na fyzickou práci zvyklý, ale nedovede pochopit jak může někdo celé dny hoblovat prkna až se z něho kouří. Zdejší obyvatelstvo musí mít tedy obrovskou motivaci přežít, dochází mu.
V podvečer se u stolu celý ztuhlý snaží, aby mu neupadla lžíce. Po další rodinné večeři je dnes v plánu procházka po městě.
„Ty poslouchej, co tam v Tungurahua děláte? Vždyť si slabý jak čaj.“ Pronáší Gyliam.
„To je v pohodě, za pár dní si tělo zvykne. Takhle jsem se naposledy zapotil při vynášení hlíny na půdu.“
Gyliam dál srká polévku. Evidentně ho potěšilo, že on svojí práci zvládá v pohodě.
„Co vezmeme dnes do města?“ Mění téma Thilde.
„Já ten nový holící strojek a Rico má cigarety, tak je v pohodě.“
Ricovi se zdá, že špatně slyšel.
„Proč si bereš holící strojek?“
„Jdeme přece do města.“ Reaguje Thilde.
Rico souhlasně přikyvuje, jakože je mu to jasné.
Když jsou o hodinu později ve svém nejlepším oblečení na cestě, nese Gyliam v ruce holící strojek v originálním balení, Thilde má na rukou náramky z pštrosího peří a Rico za uchem nezapálenou cigaretu.
Ricovi zprvu přišlo, že si hrají na nějaké cool pseudo gangstery, ale stačí se na chodníku rozhlédnout okolo sebe a je jasné, že ve zdejší komunitě vzácné druhy zboží slouží zároveň jako módní doplňky.
A tak se Rico ke svému překvapení dostává ze světa přebytku přes svoje údolí nedostatku až do světa jakéhosi panteismu věcí.
„Zaskočíme si na doušek?“ Ptá se Thilde po cestě.
„No, jistě. Rico si dá s námi. Zveme tě na doušek.“ Přidává se Gyliam.
Rico souhlasně přikyvuje, i když tuší, že tím ‚douškem‘ asi není myšleno něco standardního.
O chvíli později tedy sedí v restauraci Horský pramen. V menu jsou na první stránce v nabídce Doušky. Rico neví, co si má objednat, a tak to nechává na Gyliamovi.
„Třikrát dvojitý jižní pramen.“
Když je číšnice zpátky, bere si od Gyliama drobné a staví na stůl tři sklenice s čirou vodou. Protože si Rico všiml, že z jejich kohoutku teče voda spíš modrobílá, dál se nevyptává a s chutí si všichni tři připíjejí.
Následuje exkurze přes místní obchody. I když je toho všude spousta, snaží se Rico soustředit jen na to, co by v Tungurahua vyloženě potřeboval. A jelikož jako jeden z mála přeživších vyraboval půlku města, trvá dlouho než se při procházce zastavují.
Najednou se zastavují u prodejny s exteriérovými ekosystémovými bublinami.
„Tý jo, ty se prodávají?“
Thilde souhlasně přikyvuje.
„Taky máme jednu malou za městem. Pěstujeme v ní zeleninu a každý víkend grilujeme.“
„Vzpomínám si, že s tím projektem začali, než se zjistilo, že už je pozdě.“ Povídá Rico nadšeně. „A co loni v létě, nebylo tam moc horko?“
Thilde a Gyliam kroutí hlavami.
„Jenomže ta cena je šílená.“
„Taky ji máme na dvacetiletou hypotéku.“ Dodává Gyliam.
Rico rychle přemýšlí jak by se dal tenhle obchod vyrabovat, když je všude tolik lidí. Přitom si všímá mobilní verze „Mini“ na vozíku, která by se dala zapřáhnout i za jeho motorku.
V hlavě se mu tak začíná rodit plán, na konci kterého musí odjet z města s jednou z nich stůj co stůj.
Rica probouzí ve dvě ráno budík. Potichu se obléká a vybíhá ven. Protože mají kvůli sférickému větru všichni rozhozené biorytmy a někdo vstává z postele nově ráno, ale někdo tradičně až večer, je ve městě stejně rušno jako předtím.
Tichá noční nebo tichá odpolední loupež tedy nepřichází v úvahu. Rico neutratil ze své denní výplaty v práci nic, a tak jde rovnou do restaurace na doušek s tím, že ho třeba něco napadne.
Když má dopito s tím, že ho nenapadlo nic, prochází okolo prodejny dozadu na dvůr, potom zpátky dopředu. Venku jsou vystavené jen rekvizity, ale po hodině postávání a posedávání na místech odkud má výhled zjišťuje, že v prodejně vyřídili celkem dvě objednávky a pokaždé, než si nový majitel zacouvá z autem k vratům skladiště, je zboží už volně přistavěno, ale dobrých pět minut trvá, než se dořeší v kanceláři všechno papírování.
Rico moc dobře ví, že není na co čekat. Thilde a Gyliam vypadají podle něj až moc zdegenerovaně a navykle na místní zvyklosti, takže když se nevypaří i s jednotkou než se probudí, může to dopadnout špatně pro něho i pro ně.
A tak jde rychlým krokem zpátky k jejich domu. V průjezdu odemyká a odpojuje motorku od napájení. Potom rychle vybíhá nahoru a píše vzkaz:
„Drahá Thilde, Gyliame kamaráde, musel jsem bezodkladně odjet zpátky do Tungurahua kvůli popraskanému potrubí. Díky za pohoštění, ale raději se vrátím ke své práci. Snad budu mít příležitost znovu vás navštívit.“
Ve vteřině, kdy je vzkaz dopsaný, pokládá Rico na papír propisku, aby se náhodou neodfoukl na zem, balí se, vybíhá ven, zalepuje registrační značky své čerstvě ukradené motorky a frčí rychle na strategický výhled k bráně skladiště.
Trvá čtyři hodiny, než se brána se zbožím otevírá poprvé. Zatímco Rico leží na zemi za motorkou, přiváží vysokozdvižný vozík přijíždějícímu kamionu několik obrovských palet. Je jasné, že tuhle objednávku Rico nezabaví.
O dalších šest hodin později a dvou návštěvách restaurace Horský pramen se rýsuje první příležitost. Dva skladníci táhnou vozík s bublinou Mini k vratům, otevírají je a odcházejí. Nový majitel balík hrdě poplácává, potom jde s úsměvem dovnitř do kanceláře.
To už Rico sedí na motorce a přijíždí k vratům. Rychle se rozhlíží, zavěšuje a přivazuje vozík tlustými dráty k motorce a bez dalšího váhání vyjíždí ven.