O pár týdnů později, vyplněných léčením popálenin v práci, kdy se Ricovi vrátila i ušní maz do původní barvy, se plánuje převoz Thilde a její rodiny do Tungurahua.
Dohlížení na fungování inženýrských sítí má pro Rica spoustu výhod. Kromě něj dochází do kdysi multifunkční podzemní centrály se stovkou zaměstnanců dnes už jen několik dělníků. No a protože jsou pradávné znalosti ohledně fungování elektrocentrál, izolací a vodovodního potrubí pro většinu z nich něco jako dědictví zapomenuté civilizace, o kterém kolují už jenom mýty, rozdává Rico všem úkoly a aniž by dělníci pořádně věděli co vlastně dělají, je pro něj možné vydat se na další několikadenní výlet směr Quito a zpět.
Elektromotorka je plně nabitá. Předtím než ji nabil, tak ji samozřejmě úplně vybil a nechal celý den ve vybitém stavu, aby si baterie vydechla. Potom původní vozík z bubliny je předělaný pro převoz dvou pasažérů a dvou zavazadel nebo dětí. A děti nebo zavazadla připevní Rico dráty po stranách motorky.
Ani Folke v bublině nezahálel. První semena zeleniny, o které si oba zatím myslí, že půjde o rajče už vyklíčila. Folke vyráží do bubliny každý večer ihned po západu slunce a vrací se domů až těsně před rozbřeskem. Samozřejmě jakoby zpocený z horka a vyprahlý po celonočním dýchání suchého vzduchu.
I když si paranoidní Rico původně myslel, že udělal s Folkem chybu, ukazuje se, že neudělal. Další podobné téma bude Thilde a její rodina. Předtím, než se o funkční bublině jenom zmíní, budou muset projít náročnou sérií tréninků a zkoušek, které maximalizují jejich loajalitu a minimalizují starost o cizí lidi.
A tak se v tomto rozpoložení vydává s vozíkem na další cestu směr Quito. Noční jízda s vypnutými světly je snadná. Zesílené záření měsíce a nebe bez mraků je pro cestování ideální.
Na zádech má Rico zavěšenou pušku, oholené vousy, brýle bez čoček a na hlavě paruku. Protože se tudy už jednou proháněl, připadá mu lepší, kdyby si náhodní pozorovatelé mysleli, že se jejich ulicí prohání někdo jiný než posledně. Ve skutečnosti bylo náhodných pozorovatelů jenom sedm a všichni dostali z tak hustého silničního provozu strach.
Nicméně ani při příjezdu k hranicím města se Ricovi paruka nevyplácí. Hlídka, která ho už z dálky vyhlíží má totiž informaci, že z města uprchl zloděj na motorce. A na každé stanici tak visí rozmazaná fotka, na které je Rico, jak se pod kamerou protahuje potom, co upevnil kradenou Ekosystémovou bublinu za motorku.
„Stát.“ Povídá strážný.
„Ukažte nám doklady od vozidla, občanský průkaz a řidičský průkaz.“ Pokračuje druhý.
Rico se tváří rozpačitě.
„To už snad nikdo nemá, ne? Mám akorát občanku.“
Rico už tuší, že je zle, ale bez náznaku obav jim podává doklad. Jeho předpoklad, že touto hlavní branou musí projet takových pět, šest lidí denně byl asi špatný. Vypadá to spíš, že tudy za poslední měsíce projížděl akorát on.
„To je paruka?“ Ptá se strážný.
Strážní přitom hledí střídavě na něj a jeho fotku v dokladu.
„Nemám čepici, tak aby mě neofouklo mám akorát tuhle paruku. Jedu jenom pro kamarádku a její rodinu. Prý se vám bortí sluneční štít a nemají kde bydlet.“ Reaguje co nejpravdomluvněji.
Strážní souhlasně přikyvují.
„Tak snad mě necháte projet a zítra večer zase mizím zpátky, co říkáte?“
Strážní na sebe chvíli hledí. Potom na Rica s usměvavým pohledem, jakoby mu fandili.
„Dobře, jeď. Ale přes nás si neprojel. Jedeš ze severu, jasný?“
„Ze severu, jasný.“
Rico nasazuje úsměv a s úplně zpocenou hlavou pod jeho parukou projíždí touto jižní branou do města.
Když je Rico po delším pátrání podle špatně poznamenané mapky u víka, které vede do jámy za jednou z řad domů s mnoha víky, které vedou do podzemí, klepe a čeká, jestli se otevře.
Víko se pomalu otevírá a pod ním stojí Thilde a Gyliam jako dva židovští uprchlíci, kteří se schovávají před gestapem.
„Ahóój, tak jsem vás našel.“
„Čaau.“
„Ahóóój, pojď dál.“
Oba o krok ustupují, Rico vytahuje z motorky nabíjecí kabel, hází jej dolů a schází po žebříku dolů. Uvnitř se k jeho překvapení krčí v koutech na jedné a druhé straně jejich děti.
„Teda, vy jste tu naskládaní jako sardinky.“
„Že? Ještěže nás vezeš do Tungurahua, už se všichni těšíme. Že, děti?“
„Jóó, my chceme konečně do Tungurahua.“
Rico se diplomaticky usmívá.
„Nemalujte si to nějak růžově. Život tam není jako ve velkoměstě. Ale určitě lepší, než pod tímhle víkem pro mrtvoly. Už mám pro vás i barák.“
„Jaký barák?“ Ptá se Gyliam.
„U mě bydlet určitě nebudete, ale je slušný. Má plechovou střechu a ta drží i když vyhořel. Hmm… jenom nanosíte na půdu pár kyblíků hlíny, zatěsníte okna, však já vám všechno ukážu.“
Následuje nadšené ticho, mix témat o tom, jak se děti těší na večer až pojedou do Tungurahua a jejich plány až se v přeplněné místnůstce skládají všichni vedle sebe na podlahu a s vypětím všech sil usínají.
Další noc přijíždí Rico i se svými pasažéry do Tungurahua k domu, o kterém jim vyprávěl. Když vchází dovnitř a hledí na popel místo podlahy a ohořelé zdi, jejich nadšení v ten moment mizí.
„Super, je tady spousta místa.“ Povídá Rico povzbudivě.
Zatímco mává rukama, aby ukázal, že je uvnitř vážně spousta místa, všichni na něj nechápavě hledí.
„No, neměl jsem čas to tu nějak zvelebit. Ale za chvíli zjistíte, že tu budete mít tolik času, že nebudete vědět co s ním.“
Všichni se smějí.
„Na první den musíte do sklepa, tam nehořelo. Jak se vyspat v takovém sklepě už znáte.“