Od doby zhruba 66 milionů let před naším letopočtem, kdy vyhynuli dinosauři je tohle teprve druhé globální oteplování na planetě Zemi. A podle toho jak zatím probíhá bude patrně taky druhé nejtvrdší.
To se ostatně Ricovi každým létem potvrzuje. Světelné záření je každou sezónu intenzivnější a přes všechna opatření, aby jej ve zdraví přežil, se zlepšení stále nedostavuje.
Člověk má však oproti dinosaurům tu výhodu, že si své prostředí uvědomuje a tak se dá předpokládat, že k vyhynutí dominantního druhu tentokrát nedojde. Jenže tohle uvědomění má i svou nevýhodu a tou je spousta času, který musí nějak strávit, aby se nenudil.
A tak se při jednom takovém rabování z nudy nebo jak to nazvat, průzkumu trosek obce Tungurahua, dostává Ricovi do ruky zmínka o archivu dat Pucacuro. Z ohořelého článku v časopise pro radioamatéry nejsou příliš patrné detaily. Ale podle všeho by se ve vzdálených Peruánských horách měly nacházet regály s disky, plnými knih, hudby a filmů.
Národní Peruánský Archiv totiž spustil před příchodem globální katastrofy projekt pro záchranu španělské slovesnosti, další podrobnosti jsou naneštěstí nečitelné. A tak má Rico dilema, jestli se úložištěm Pucacuro vůbec zabývat. Co kdyby byl archiv zaměřený čistě jen na španělskou tvorbu?
Schovává tedy časopis do kapsy své elektrické motorky, přehazuje přes záda loveckou pušku a vyráží domů zjistit podrobnosti.
Když vjíždí na ulici k řadě ohořelých a zrenovovaných domů, pokrytých mosaznými okenicemi a taškami, vidí v dálce sousedy Gyliama a Folkeho, jak se spolu o něčem baví.
To je pro obyvatele Tungurahua novinka. Nedaleká pěstírna žížal totiž nechala zrenovovat pouliční osvětlení, a tak jsou sousedé v noci taky vidět a můžou se na dálku zdravit máváním. Rico jim tedy mává, parkuje svou motorku a jde k nim.
„Čau, zase si byl rabovat?“ Ptá se Folke.
„Ne, jenom takový průzkum. Který blbec by ještě v dnešní době raboval, když nikde nic není.“
„Nikde nic není, protože je všechno u tebe.“
Folke a Gyliam se smějí, Rico se nesměje.
„U mě? Si upad, ne? Poslyšte, už jste někdy slyšeli o úložišti Pucacuro?“ Mění Rico téma.
„To mi nic neříká.“ Povídá Folke.
Gyliam jenom kroutí hlavou.
„Jste oba zase užiteční. Na stránce jednoho dávného časopisu jsem našel zmínku, že by se v Peruánských horách měl nacházet archiv plný dat. Knihy, filmy, hudba, všechno na co si vzpomenete.“
„Kecáš!“
„Koukejte, čumilové.“
Rico vytahuje z kapsy ohořelou stránku, kterou vytrhl z časopisu. Tu Folke s Gyliamem s údivem studují.
„Akorát nevím, jestli se to týká jenom peruánské nebo španělské tvorby, to by bylo docela na hovno.“ Pokračuje Rico.
„Nee, znáte tu telenovelu? Divoký Anděl, ta je boží!“ Reaguje Gyliam.
„Nebo Yago, syn džungle!“ Přidává se Folke.
„Právě o tom mluvím.“
Všichni se smějí.
„No nic, já jdu a zkusím jestli se o tom nepíše na internetu.“
Asi po deseti minutách pátrání v různých internetových vyhledávačích zjišťuje, že se o Pucacuro objevují jen zmínky o výstavbě a plánech s odkazy na stránky, které už neexistují.
Provozovatelů internetových serverů je stále docela poskrovnu a dost to připomíná časy, kdy ještě kdysi dávno internet teprve začínal. Když už se někde něco objeví, jde o placený obsah a docela draze placený.
Rico má sice nově i bankovní konto, protože začal pracovat v místní žížalárně, ale utrácet těžce vydělané peníze za obsah, když byl doteď zvyklý jen lovit, pěstovat a rabovat, se mu zdá jako zbytečný luxus.
Nezbývá tedy než tuhle výpravu risknout. Ve sklepě, kde přespává přes léto má truhlici, vypolstrovanou tepelnou izolací a v ní je velká turistická mapa okolí, která kdysi vyšla. Jediné co nemá je kompas.
„Za celou tu dobu nikde žádný kompas, jakoby se propadly do země.“ Pronáší Rico.
Najednou si uvědomuje, že jedno z mála míst, kde ještě neraboval, je místní základní škola. Taky normálně co tam a najednou přichází skvělá příležitost ji navštívit.
Další večer je už vše připraveno. Lovecká puška, jedna krabička s ostrou municí, mapa, kovová buzola s měřítkem, jedna konzerva s jídlem, jedna plechovka s vodou, čtrnáct dnů dovolené a plně nabitá baterie na motorce.
Rico se vydává jako dávný dobrodruh do neznámých krajů, aby objevil zapomenuté datové úložiště, které v sobě skrývá buď nekonečnou porci zábavy dávných civilizací anebo španělskou tvorbu.
Se zamrzlým úsměvem tedy sedá na motorku a vyráží. Když je stav baterie na 51%, schovává ji v nedaleké jeskyni a pokračuje pěšky.
O další noc později spotřebovává první náboj, trefuje s ním potulného psa a dává si ho před spánkem k snídani.
O několik dalších nocí později se zásoba nábojů postupně ztenčuje. Ale ještě nedosahuje kritické hranice 50%.
Když vchází do zalesněné oblasti Pucacuro, vylézá na kopec a rozhlíží se, jestli náhodou nezahlédne zbytky z elektrických stožárů, aby pokračoval v jejich stopách, nikde však žádné nevidí.
V poslední den, kdy mu zbývá přesně polovina z nábojů a kdy už se rozhoduje své pátrání vzdát, objevuje betonovou cestu, po které se o něco dále nachází budova s nápisem „vrátnice.“
Po prozkoumání ohořelých zbytků budovy nachází ke svému překvapení leták s názvem „Mapa datového úložiště Pucacuro.“