Je ráno. Bývalý bezdomovec Crosby, kterého Jose s Jasmine vytáhli z bídy a přestěhovali do Jabloňových sadů, se probouzí vedle Jasmine. Protože neměl žádný alkohol už dlouhých šest měsíců, čile se zvedá a jde zkontrolovat jestli jejich dcera spí.
Křiklavě růžový, provoněný pokojík je v klidu a Maria José spí disciplinovaně jako nemluvně. Vždycky, když se na ni Crosby podívá, zaplaví ho hrdost a ihned poté připomínka, že má jméno po Josem. Možná proto, aby ji měl Jose v oblibě a možná taky proto, aby Crosbymu připomínala, že je pro Jasmine její bratr důležitý. Nebo něco mezi tím, Crosby si není úplně jistý.
Každopádně když se vrací do ložnice, je už Jasmine vzhůru. Její nedávno povadlé břicho už splasklo a je zase plná elánu.
„Maria José spí?“ Ptá se Jasmine.
„Hmm, asi je utahaná.“
„To Qadira určitě taky.“
Oba se smějí.
„Asi si zajdu ještě do posilovny.“ Plácá se Jasmine po břiše a pokračuje: „Dneska to bude zase rodeo. Představ si, měli jsme schůzku s účtárnou a jejich účetní se přede mnou chytla s manažerkou a ředitelem, že musí dělat všechnu práci. Tak jsem se jich zeptala proč to musí řešit zrovna přede mnou, chápeš to?“
Crosby si v koupelně čistí zuby, a aby to vypadalo otevřeně, jsou dveře koupelny dokořán.
„Já nevím, jestli jim připadá, že jsem na ně moc přísná. Ale proč bych měla řešit jejich interní problémy nechápu. Navíc mi přijde, že je jejich manažerka pěkná mrcha.“
„Tak asi proto si ta účetní stěžovala.“ Zkouší pronést Crosby.
„No určitě, ale proč to řeší přede mnou, chápeš to?“
Crosby si odplivuje a vyplachuje pusu. Poté se vrací zpátky, aby si vzal nový ručník, protože by se měl každý večer i každé ráno osprchovat.
„Možná si myslí, že u tebe bude mít nějaké zastání.“
Jasmine chvíli přemýšlí.
„Je fakt, že jsme jejich největší klienti. Takovou firmu s bazénem, mnoha obchody a vlastní jablečnou výrobou patrně ještě nezastupovali.“
„No.“
Jasmine kroutí nesouhlasně hlavou.
„Ale od toho máme na účetnictví externí firmu, abych tohle nemusela řešit, chápeš to?“
„Však se zase tolik nestalo, jenom si postěžovali, ne?“
„Ale jak to vypadá? Jako bychom byli jejich jediní klienti. To je něco strašného, kdybych si tu firmu koupila, tak bych to dokázala pochopit. Ale takhle to vůbec nechápu. Jsem zvědavá, jestli bude hotová uzávěrka. Jinak toho jejich ředitele vytahám přede všema za ucho a bude to raz dva.“
Oba se smějí.
Poté se Crosby otáčí, zavírá dveře a pouští sprchu.
To stejné ráno se probouzí Jose vedle Emanuely. Chvíli kouká na její tetování, potom si představuje, že se mu to líbí a jde do koupelny. Když je zpátky, je už Emanuela vzhůru.
„Aaach, hehe.“
„Vyspala si se?“
„A ty ses vyspal? Já moc ne.“
Oba se smějí.
„Dneska to bude v práci zajímavé. Máme obrovskou zakázku a polovina lidí se hodila marod.“
Jose se jí při každé takové pointě přitom dívá do očí, aby bylo vidět, že ho to zajímá. Všiml si totiž, že když to nedělal, tak se s ním Emanuela nechtěla bavit. Jakoby ani nečekala, že to za ni Jose vyřeší, ale přitom mu potřebovala všechno říct. Z nějakého důvodu nebo z lepšího pocitu nebo kvůli něčemu takovému, připomíná si Jose pokaždé.
„Tak to budeš dělat všechno sama?“
„Ani náhodou, já pojedu na standardních padesát procent. Dokud nepřijde ta fúrie a nezačne blrblat kvůli maličkostem. Jak já ti závidím tu tvoji pohodu, zajdeme si na snídani?“
„Jasně, potřebuju nabrat trochu síly. Dneska se mám sejít s někým ohledně toho serveru a je to složité, jako prase.“
Emanuela nereaguje. To už je Jose ve střehu, protože to znamená, že nemůže mluvit a že zrovna tohle potřebuje.
„Ale znáš to, já si vždycky vymyslím nějakou blbost, ať si mám s čím hrát. Mluvila si ehm s Jasmine o té brigádě? Třeba by se ti to tady líbilo.“
Emanuela, jakoby ožila.
„S Jasmine? Prosím tě, ta si žije v úplně jiném světě. A nevíš, co budeme mít dneska na snídani?“
„Jako určitě první věc, co mě vždycky večer napadne je jít a zeptat se, co bude na snídani, abych ti dokázal odpovědět.“
Oba se smějí.
„Já se jenom ptám, tak už jdi do sprchy, já se musím taky osprchovat.“
To dopoledne přichází do Joseho kanceláře Diego Garcia, programátor webových stránek a podle profilu na jeho stránkách všeobecný IT expert na všechno. Začal programovat nějaké mikroprocesory, Basic a od základů zná všechno, což vypadá působivě.
Na svém blogu navíc pravidelně reportuje o všem, co dělá. Proč to dělá Jose netuší, ale každopádně to vypadá působivě, tak možná proto.
Diego si na pozvání sedá za Joseho stůl, aby viděl jak daleko s webovými stránkami pokročil.
„Jsem se díval tady na různé weby a spíš mám jen představu jak by to mělo vypadat, ale jako přijde mi docela složité, že musí člověk napsat milión různých programových příkazů jen aby měl nahoře nějaký nadpis a další milión aby tam bylo podtržítko. To mi přijde docela debilní.“
Diego zkušeným okem hodnotí, co Jose zatím napsal.
„Panebože, a co chcete napsat, bude to CMS?“
„Cože?“
Oba na sebe nechápavě hledí.
„Chcete napsat obsah stránek přímo nebo budete psát jejich obsah v administrátorském režimu, jako v CMS?“
Jose chvíli uvažuje, jestli se některého ze slov dokáže chytit.
„No, to bych asi nechal na vás, co je lepší?“
Diego zhluboka vydechuje. Vypadá to, že nečekal s jakými amatéry bude muset ještě v dnešní době spolupracovat.
„Tak začneme od začátku, na čem běží ten server.“
„Na Windowsech, to mi přijde pohodlnější než nějaký příkazový řádek.“
„To je blbost, příkazový řádek je mnohem pohodlnější. Navíc server na Windowsech, to je…“
Diego se chvíli nahlas směje.
„Vám to asi přijde, jako normální. Když vám běží i počítač na Windowsech, ale servery fungují jinak. To je o rychlosti odezvy, o flexibilitě. Všechen content musí do operační paměti a ten, který se dlouho nepoužívá zase na harddisk. To chce zálohy, hesla, oddělit systém od CMS, aby vám ho nikdo nehacknul.“
Jose přitom souhlasně přikyvuje.
„No a s tím vším ty stránky jako budete umět udělat?“
„S čím vším?“ Ptá se Diego hrozivě.
„Jestli to přeinstalujete a uděláte všechno, co jste říkal i s tím oddělením od hackerů.“
Diego, jakoby se zarazil. Očividně umí o těchhle věcech mluvit, ale realizovat je bude tvrdší oříšek. Nakonec se však spolu s úsměvem loučí a Josemu, jakoby se ulevilo, že i když si to představoval dost naivně, nakonec stránky poběží.