Jose sedí s Jasmine na družici, oba hledí z výšky na planetu Zemi.
„Docela zajímavé kolik lidí, kolik věcí ta Země absorbuje a z výšky není vidět vůbec nic.“ Pronáší Jose.
„Prý jde z vesmíru vidět ta.. čínská zeď, vidíš ji?“
„Ne.“
Oba se smějí.
„A co budeš dělat až se vrátíme zpátky? Teď když všechno řídí Skynet.“
„Nevím, uděláme si s Crosbym další dítě.“
„Heh.“
Oba chvíli mlčky hledí na Zem.
„A co budeš dělat ty?“
„To je právě to, už jsem si odvykl být jen napojený na zdroje a žádné starosti. Po tom všem mi pořád něco vrtá hlavou a nedá se to zastavit, to je strašné.“
„A co ti vrtá hlavou?“
Jose krčí rameny.
„No teď zrovna nic, ale víš jak to myslím. To chce něco, co absorbuje všechno, jako ta Země. Asi napíšu nějakou knihu.“
„Tss.“
„Co co, je pořád o čem, už se nám stalo i to, že jsme jedli z popelnice a nikde žádný záznam.“
„Prosím tě, takový záznam bych teda nepotřebovala.“
Jose si prohlíží rukavici, přitom stahuje prsty.
„Spisovatelé jsou slavní většinou až po smrti, tak mi to ani nestoupne do hlavy. No a až vyčerpám všechny témata, tak se naučím hrát třeba na bicí.“
„Tss.“
„Co vlastně dělá Jurij?“
Jasmine se otáčí, za okýnkem vidí pohyb.
„Je uvnitř, už bych docela letěla domů. Výhled je to pěkný, ale už se v tom skafandru potím moc dlouho.“
„No vyměnili jsme počítač, ale asi jsme tam, kde jsme byli. Nevypadá, že by jásal.“
„Já bych zavolala tátovi.“
„A proč?“
„Zeptala bych se na tu druhou družici, jestli se taky nekousla. Jestli jo, tak je to myslím evidentní.“
Jose se tváří překvapeně.
„Ty jsi taková bedna, to by mě nenapadlo. Dobře, tak mu zavoláme.“
Oba se tedy otáčí a plazí zpátky do kokpitu. Uvnitř si zrovna Jurij vyměňuje názory s dispečinkem, plným lidí. Tak oba čekají až hovor skončí. Poté se připojuje Jasmine a na obrazovce už je Done.
„Jak se mají naši astronauti?“
„Špatně, pořád to nejede. Ale výhled máme pěkný.“ Povídá Jasmine.
„Ále, však vy na to přijdete. Radši povězte jaké to tam je?“
Jose a Jasmine na sebe nechápavě hledí.
„No jaké, jako když není žádná gravitace a u toho se potíš ve skafandru.“
Všichni se smějí.
„Ale chtěli jsme se zeptat co ta druhá družice, nekousla se?“ Pokračuje Jasmine.
Done, jakoby ožil.
„To já nevím, počkejte, zavolám tam.“
Done se chvíli baví s někým po telefonu, potom s úlevou zavěšuje.
„Ta je online, všechno v pořádku.“
„Potom netuším, v čem tu bude zakopaný pes.“ Reaguje Jose.
„Jurij si myslí, že probíjí některý ze solárních panelů. Teď se o tom bavil s dispečinkem.“
Jose přikyvuje.
„To je logické, přece se to kouslo hned po rozevření.“
Done se usmívá.
„Nechte to na něm, Jurij mě stojí majlant, on na to určitě přijde.“
O několik hodin a několik měření později je už jasnější v čem je problém. Jurij se vrtá v kabeláži, oblepuje ji lepící páskou, zaizolovává. Jose s Jasmine jsou přitom uvnitř.
Najednou se mu však kabely vysmekávají a dotýkají živou částí jeho skafandru. Do skafandru se vypaluje díra, Jurij všeho nechává a rychle se plazí zpátky do kokpitu, přitom za sebou vláčí bezvládnou ruku.
Ze skafandru rychle uniká vzduch, stíhá to jen tak tak na poslední chvíli. Když je uvnitř, tak rychle zavírá a napouští kokpit vzduchem. Josemu a Jasmine se poté naskýtá pohled na připečený rukáv k jeho masu.
Jose bere rychle lékárničku a začíná ránu ošetřovat. Kabely přitom venku volně vlají, semtam se dotýkají o sebe.
„Koukni tam venku.“ Povídá Jasmine vyděšeně.
Všichni tři hledí z okýnka.
„Tý jo, to bych tam měl asi jít. Ale vůbec se mi nechce.“ Reaguje Jose.
Jurij si mezitím omotává ránu, jeho ruka vypadá, jako kdyby jí projela svářečka.
„Nechoď tam, podívej, jak je to nebezpečné.“
„No jo, ale co teď?“
Jurij nemluví, zkouší, jestli může zatnout ruku v pěst. Syčí u toho bolestí, ale očividně je ruka dobrá. Vytahuje tedy ze skříňky náhradní skafandr a povídá Josemu:
„Мы должны вернуться быстро, ты пойдешь со мной.“
Tohle překlad nevyžadovalo, očividně chce, aby šel Jose s ním.
„Jose nechoď, je to nebezpečné!“ Reaguje Jasmine.
„No jo, ale on tam nemůže jít sám, podívej se na tu ruku.“
Jurij už je oblečený, tak vypouští z kokpitu vzduch.
„Надо быстро, если панель готова, все кончено!“
„Já tam půjdu taky. Ale musíme tak, ať se neusmažíme oba.“
Jasmine kroutí hlavou.
„Co je nějaká družice ve srovnání se životem. Nechoď tam, Jose. Radši poletíme domů.“
Jose jenom mává rukou, Jurij otevírá kokpit a oba se vydávají vstříc plápolajícím kabelům. Když jsou blíž, snaží se je Jurij chytit, ale moc mu to nejde, tak Jose polyká jako na rozloučenou a zkouší je chytit on.
Když je má, tak opatrně přitahuje. Jurij na blížící se konce skáče, jakoby lovil kobru. Poté je s úlevou drží a povídá:
„Дай мне ленту.“
Jose hledí směrem kam ukazuje, buď chce přilepený šroubovák anebo lepící pásku, tak mu podává šroubovák.
„Нет-нет, скотч!“
„To můžeš zařvat jak chceš, ale stejně ti je prd rozumět.“
Otáčí se tedy pro lepící pásku a společnými silami opravu dokončují.