Po příchodu k údolí, kde žijí žabí skřítci oba s překvapením zjišťují, že všichni zmizeli a nezůstala po nich ani stopa. Žádné opuštěné chatičky, nebo jejich základy, žádné vyježděné koleje od těžké techniky, když odváželi dinosauří maso. Prostě nic, jakoby byli někde úplně jinde.
Že jsou tady správně je ovšem jisté. Za ono období výprav za Kumbarumbovými nepřáteli mají zdejší terén už dobře zmapovaný.
Najednou zpoza velkých balvanů opatrně vykukují tři postavy. Muž a dvě ženy.
„Dobrý den, na výletě?“ Ptá se Jeffry.
„Áhh, konečně lidi. Vy nám určitě pomůžete, najednou jsme se tady objevili a nevíme, kde to jsme.“ Povídá muž.
„To je ovšem zvláštní, že?“ Reaguje Jeffry.
Potom se ohlíží za Dorou, ta couvá, protože si všimla jejich zbraní. Ženy mají obě opasek s ninja hvězdicemi a muž zase hrábě.
„Já jsem Waldu, tohle jsou moje kolegyně Annet a Cece.“
Všichni si podávají ruce.
„Pracujeme ve výrobě průmyslových prádelenských technologií a najednou jsme tady. Řeknete nám kudy na nejbližší zastávku? Nemám ani mobil, jen tyhle hrábě.“
„To budou určitě bojové hrábě, koukej, mají podobně lesklé hroty jako na tvém oštěpu.“ Povídá Jeffry Doře. „Akorát nevím na co nám budou hrábě, s těmi můžeme poškrábat nějakého veleobra tak možná na zadku.“
Oba se smějí.
„Hele, tak řekne nám někdo, co se to tady děje?“ Přidává se Cece.
Jeffry a Dora chvíli vysvětlují a čím více vysvětlují, tím méně je druhá strana poslouchá.
„Podle mě bychom měli jít támhle.“ Pronáší Annet.
„To ne, tam je jenom hrad a údolí veleslimáků.“ Vysvětluje trpělivě Jeffry. „Tam zase sopka, tam určitě nic není, tam je velehadova bažina. Jediný směr kudy jsme ještě nešli je tam.“
Všichni se otáčí směrem k hustému, nekonečnému lesu. Waldu kroutí hlavou, co to potkali za dvě paka.
„Však ať si jdou kam chtějí.“ Povídá Dora.
Jeffry souhlasně přikyvuje.
„To je fakt, jděte si kam chcete. I když je to škoda, takové hvězdice by se nám na nějakou příšeru určitě hodily. Nevím jestli hrábě.“
Všichni se smějí.
Annet a Cece hledí na Waldua s dotazem v očích, co dál. Jeffrymu je jasné, že se k nim přidal nějaký průmyslový druh alfa samce, takže to s ním patrně nebude mít moc jednoduché.
„Tak dobře, půjdeme s nimi, ale já na žádné příšery nevěřím, to se na mě nezlobte.“
Jeffry nasazuje nechápavý výraz.
„No, tak už si začněte vymýšlet co budete říkat až nějakou uvidíte.“
Cesta hustým lesem je dlouhá, Jeffry tak přemýšlí kam mohl Kumbarumba zmizet.
„Možná, že se přestěhoval do bažiny, asi jsme měli jít nejdřív tam.“ Povídá Jeffry.
„Já ti nevím, víš jak je to daleko?“ Reaguje Dora.
„Jenže bez Kumbarumby nevíme jak se probudíme. Dneska to vypadá na dlouho.“
Oba dál mlčky pokračují, v závěsu za nimi jdou jejich noví spolubojovníci.
„Když vás tak poslouchám.“ Pronáší Waldu. „Ten Kumarumba je žabí skřítek?“
Jeffrymu začíná jít Waldův přístup na nervy.
„A vy jste říkali, že vyrábíte pračky?“
„Nejen to, kamaráde. To jsou skladače prádla, na dva, tři i čtyři sklady. Napařovače, které prádlo pěkně nadýchají, ani se nemusí žehlit.“
„Máme dvacet procent celosvětového trhu!“ Přidává se Cece.
„Jenomže to nám tady v džungli asi moc nepomůže.“
Jdou tedy mlčky dál. Jeffry je rád, že se otázkou vyhl dalším dotazům. Až se zvolna dostávají k velké chatě s nápisem „Stáje.“
Uvnitř nikdo není, jenom pět koní v ohradách, osedlaných třmeny z lesklého kovu, ze kterých jsou vyrobeny i jejich zbraně.
„Ááá, máme koně. Takže jdeme správně.“ Volá Jeffry nadšeně.
Ostatní jenom postávají a rozhlížejí se. To už je Jeffry v ohradě u toho největšího a dává mu připravenou kostku cukru.
„Ty jsi pašák, projedem se? Ty jsi pašák.“
A vyvádí ho ven, sedá si a plácá koně po hřbetě. Jemu se to očividně líbí.
„Už jsem tahle párkrát jezdil, umíte to s koněm?“
Všichni kroutí nesouhlasně hlavami.
„Je to jednoduché, hlavně když se jede lesem, protože dává bacha, aby do něčeho nevrazil. Jen se musíte skamarádit.“
Dora jde do vedlejší ohrady, kůň je celý bílý a krásně vystrojený.
„Holka, mám štěstí! Hodná, hodná.“
„Ty už si taky jela?“
„My jezdíme pravidelně. Máme dva arabské plnokrevníky a Johny chce přikoupit ještě anglického.“
Waldu, Annet a Cece chvíli přešlapují na místě. Cece jde tedy jako první, za ní Annet a poté Waldu.
Když jsou všichni na koních, běží Waldův kůň i s Waldou na hřbetě chvíli lesem někam do neznáma, až se ztrácí za horizontem. Všichni ostatní stojí raději na místě, aby se jim nestalo něco podobného. Po chvíli čekání se zase vrací zpátky.
„Asi nějaká porucha, vůbec mě ten kůň neposlouchá.“
„Snad bude jediný.“ Reaguje Jeffry.
A všichni pokračují pomalým poklusem na koních směrem přibližně kam to vypadá, že chtějí.
Když se schyluje k večeru a koně jsou už unavení, stejně tak jako jejich stehenní svaly, dostávají se „nečekaně“ na cestu, která vede do místní starodávné hospody.
Protože jsou jejich krky vyprahlé a žaludky prázdné, parkují koně u potoka a jdou dovnitř.
U stolů je několik lidí, patrně sedláků, kteří se tváří netečně a na vznesené dotazy nereagují. Hostinský reaguje jen na objednávku jídla a pití s tím, že za ně nechce žádné peníze.
To už se i nevěřící Waldu začíná pomalu zorientovávat. Je jasné, že narazili na stáj jen proto, že potřebovali na dalekou cestu koně a na tuhle hospodu, kde je všechno zdarma zase proto, že si musejí taky odpočinout.
Jako v nějaké předem naplánované realitě, která je dovede tam, kam realita potřebuje, aby udělali něco, co realita chce. A když ne, tak budou bloudit a už se neprobudí do té své.
Když se Jeffry ten večer ukládá do připravené postele, ještě naposledy doufá, že se tu ráno neprobudí a usíná.