Zrovna když si Jeffry říkal, že poté, co se k jeho výpravě připojil Waldu a to jeho věčné machrování o firemních perspektivách, se náš obyčejný operátor výroby dostává i se svou družinou od kmene nepřejících za kopec, kde má Kumbarumba nový tábor.
„Kumbarumba!“ Volá Dora.
Jeffrymu to její nadšení připadá vtipné, ale je fakt, že přes něj se zatím vždycky dostali ven zpátky do reality.
„Kdo?“ Ptá se Annet.
Annet a Cece cválají na koni vedle ní.
„To je místní náčelník, ten nás určitě dostane ven.“
„Oooo, vždyť to jsou nějaké žáby.“
„Už jsme si všimli, ale zatím o tom taktně mlčíme.“
Všichni se smějí.
Když jsou blíž, tak všichni sesedají z koně, Jeffry jde naproti jednomu skřítkovi, který nese sekyrku a jde s ní do lesa.
„Čau.“
„Čááááu.“
„Vy jste se přestěhovali?“
Žabí skřítek na něj nechápavě hledí.
„Je tady Kumbarumba?“
„KUMBARUMBA!“ Volá skřítek.
„Kumbarumba!“
„Kumbarumba!“ Ozývá se zezadu.
„Tak zaběhneš pro něj? Mi přejdeme támhle blíž, ať se s ním nemusíš tahat celou cestu.“
Jako na povel běží do nově zbudované vesnice a výprava se přesouvá za ním co nejblíž tak, aby někomu nepřekáželi.
Zanedlouho vystupuje Kumbarumba majestátně ze svého vozíku a rozhlíží se. Protože nemají nic na práci, nikdo mu nevěnuje větší pozornost.
„Mluv.“ Povídá Kumbarumba.
Jeffry přemýšlí proč mu to Kumbarumba říká, Waldu se tak ujímá slova.
„Poslyšte pane, prý jste zodpovědný za naší situaci.“
„Domluvil si.“ Reaguje Kumbarumba.
„Ale já jsem nedomluvil, jak mi to chcete laskavě vysvětlit? Nám běží zakázky a přitom si tu pořádáme piknik.“
Kumbarumba trpělivě čeká až ten drzoun domluví. A aby mu bylo jasné, že tak reaguje právě na něj, až poté, co domluvil sedá zpátky do svého vozíku, mrská jazykem povoz a odjíždí pryč.
„No, super, teď si ho nasral.“ Povídá Jeffry.
„Ach jo.“ Přidává se Dora.
Annet a Cece přitom hledí na Waldua.
„Tak snad půjdeme za ním, ne?“ Pronáší netrpělivě.
„Jako já nevím, co v té firmě děláš, ale když Kumbarumba řekne, že si domluvil, tak mlčím, ne?“
„Jak domluvil? Já jsem přece nedomluvil.“
„Hmm, s tebou je teda domluva.“ Reaguje Jeffry.
Jeffry a Dora na sebe hledí, jakoby měl mít ten druhý nápad co teď.
„Nás dva už přece zná.“ Povídá Dora.
„A taky jsem domluvil, když řekl abych domluvil. Tak snad je jenom Waldu za drzouna.“
Oba souhlasně přikyvují. Poté se domlouvají s ostatními a jdou směrem do vesnice sami.
Když jsou na malebném náměstíčku, vychází Kumbarumba neochotně ze své náčelnické chýše a na znamení, že on je tady pánem mrská kolemjdoucí jazykem. Poté se staví před Jeffryho a Doru.
„Oni to tak nemysleli.“ Povídá Dora.
„Znáte ty firemní papaláše, myslí si, že můžou všechno.“ Přidává se Jeffry.
„Domluvili jste.“
Oba na něj mlčky hledí.
„Odhlédněte od Kumbarumby.“
„KUMBARUMBA!“ Ozývá se od kolemjdoucích.
Jeffry a Dora se tedy rozhlíží každý na jinou stranu.
„Přišli jste směrem od kmene nepřejících. Odhlédni od Kumbarumby a nemluv.“
Jeffry tedy dělá to, co předtím a jenom se tak rozhlíží.
„Půjdeš tedy se svou společnicí i se svou družinou zpátky.“
Jeffrymu se zrovna moc nechce zaútočit na nějaký kmen. I když děsně otravný kmen.
„Hmm, no ale oni nejsou monstra. To je těžké vyrazit proti někomu takovému.“
Kumbarumba tentokrát nereaguje, žádné „nemluv“ ani „domluvil si.“ Patrně mu dochází, že pro člověka existuje určitá nepřekročitelná hranice.
Proto se mu v hlavě začíná rodit plán, který nažene nějaké monstrum jejich směrem. Je to čisté a jasné, zbývá jen vymyslet které monstrum. Naneštěstí pro návštěvníky se jejich odtržení od reality o několik dní protáhne, uvažuje pro sebe.
A tak celá výprava vyráží koňmo k blízkým skalám odchytit veletarantuli. Slovo „odchytit“ nebylo zprvu nikomu úplně jasné. A ještě méně jasné zůstává ve chvíli, kdy všichni vzhlížejí zespodu na obrovskou skály, mezi kterými je upředena z tlustých lan obří pavučina.
„Najít jsme ho našli, takže první fáze by byla splněna. Teď ještě druhá fáze.“ Pronáší Jeffry.
Všichni se smějí.
„A co zamotat ho do té pavučiny?“ Pronáší Cece.
„Myslíš, že nepřekousne vlastní pavučinu?“ Reaguje Annet.
„Je to jenom návrh.“
Všichni dál hledí nahoru. Přitom se k veletarantuli blíží druhá veletarantule, chvíli probíhá něco jako zápas a poté jedna žere druhou až zbývá jenom jedna.
„To bychom měli, snad jich nebude víc.“ Povídá Jeffry.
„Prosím tě, nestraš.“ Reaguje Dora.
„A co že ty tvoje hrábě umí, Waldu?“
„Já vlastně nevím.“
Waldu jde tedy ke skále blíž a zkouší jakože hrabat listí. Přitom se zvětšuje i se svými hráběmi do veleobří velikosti a nabírá skaliska i s pavučinou do vrypu, provázející zemětřesení.
„Mmmmmááááááámmmmmm hhhhhooooooo.“ Povídá zpomaleně a strašně nahlas.
Všichni mu tleskají. Zezhora to zní spíš jakoby se brouk škrábal na břiše.
„Snad ho nenapadne to, co napadlo mě.“ Povídá Jeffry.
„A co?“
„Hodit to na Kumbarumbovu vesnici. To už by asi nemohli být kamarádi.“
Všichni se smějí.
Velewaldu se tedy dusajícím krokem přesouvá i se svými velehráběmi, na kterých jsou zaklesnutá skaliska s veletarantulí směrem ke kmeni nepřejících.
Všichni z onoho kmene a i vlastně z Kumbarumbova kmene za humny se zatajeným dechem sledují jak Waldu opatrně setřepává vše z hrábí vedle vesnici, krčí rameny a odchází. Když je zpátky, tak se zase zmenšuje.
„Tý brďo, to bylo něco.“ Pronáší Cece.
„Abychom si na tebe odteď dávali pozor, co?“ Přidává se Jeffry.
„Ále, to nic nebylo. Ale je tam nahoře strašná zima.“
V ten moment všichni upadají do bezvědomí a probouzí se zpátky v realitě.