Jeffry sedí v tramvaji a je na cestě zpátky do práce. Protože se v poslední době pohyboval dost často mezi realitou a nerealitou, někde přitom ztratil kartu, kterou se otevírají dveře. A tak hlásí na vrátnici ztracení karty a probíhá proces identifikace a výroba nové.
Po tomto delším časovém období, kdy byl ve světě fantazie, je během prvního dne obtížné soustředit se na tu rutinu. Ona jeho práce není těžká, v podstatě stojí na výrobní lince u stroje, do kterého musí jednou za 15 vteřin vložit kus výrobku a po zmáčknutí tlačítka Start jej zase vytáhnout.
Ale těžko se to chápe. Včera zasadili u kmene Nepřejících veletarantuli, vložit, Start, předtím se proháněli na koni po krajině a u řeky lovili pstruhy, vložit, Start. Je docela pochopitelné, že se mu chce být raději tam než tady, ale Jeffry je basketbalista a ne nějaký filosof, takže si během dne zvyká a za pár hodin je zase všechno v pořádku.
Ten večer mu však přichází zpráva od Dory:
„Johnny si myslí, že jsme byli spolu.“
„Však byli u Kumbarumby.“
„Víš, jak to myslím. Musíme si promluvit.“
Zdá se mu tedy, že není jediný, kdo má s tímhle přechodem mezi realitou a fantazií problém. A tak po chvíli sedí v restauraci s Dorou, přičemž se sešli o půlhodiny dřív než přijde Johnny, aby se všechno vysvětlilo.
Jeffry cinká se lžičkou v šálku kávy, pomalu usrkává, zatímco Dora mluví.
„Nemohla jsem mu to vysvětlit. On prý, jaká fantazie, co to meleš za nesmysly? Tak jsem mu řekla, že nevím, kde jsme byli a bylo to, začal vyvádět a říkal, že ti rozbije hubu.“
„Však já jsem tě nikam nezval, prostě jsme se tam objevili.“
„To vím, ale zkus to vysvětlit jemu.“
Jeffry si uvědomuje, že tedy kromě onoho dilema v práci, kdy se ocitl zase v rutině a musí se s tím nějak srovnat, je navíc ještě problém s tím, že musí nějak onu skutečnost ještě vysvětlit někomu, kdo o tom taky nic neví.
„Škoda, že jsme si nevzali kontakt na Waldua, mohli jsme říct, že jsme byli u něj v práci.“
„A ty máš přítelkyni?“
„Roztleskávačka, ale po škole šla studovat jiný obor, tak už asi ne.“
„Hmm.“
Jeffrymu dochází, že bude muset nějakou výmluvu ohledně světa fantazie vymyslet sám.
„No a ví už jak ty dnešní reklamy fungují, byl v nějaké?“
„Jasně, že jo. Ale štve ho, že jsme tam byli spolu.“
„A proč si mu to říkala?“
„Já nevím, prostě to ze mě vypadlo.“
„Tak já mu řeknu pravdu. Prostě žádnou roztleskávačku už nechci ani vidět.“
Oba se smějí.
„Tím stejně jenom přileješ olej do ohně.“ Pronáší Dora po chvíli.
„To nemůžeš chodit s někým normálním? Vždyť mu musí být jasné, že máš na každém prstě 50 nápadníků.“
„Já nevím, prostě mu to vysvětli.“
„Super.“
Jeffry znovu usrkává z šálku, po chvíli přichází ke stolu Johnny.
„Tak tě konečně poznávám, kamaráde.“
„Jeffry.“
„Co vy dva, přišli jste raději dřív?“ Pokračuje Johhny.
„Nech toho.“ Reaguje Dora.
„Říkala ti o Kumbarumbovi? Nebo tak mluvíš, protože si dement?“ Reaguje Jeffry.
„Cože si to říkal?“
„Říkala ti jak to bylo?“
Johnny svírá ruce v pěst.
„Nebo jsi dement?“ Pokračuje Jeffry.
V ten moment Johnny vypadá, že se mu ulevilo a sedá si ke stolu. O chvíli později se vše v rámci možností vysvětluje, a tak je Jeffry bohatší o jednoho kamaráda a jede domů.
Když se Jeffry dostává zpátky domů, sedí v jeho kuchyni dědeček s kloboukem z velekraba a s hůlkami v ruce se vrtá v talíři s nudlemi. Nejí je, jenom se v nich vrtá.
„Zdravím.“
„Íííík.“
„Taky bych se zastavil, kdybych věděl kde bydlíte.“
„Íííík.“
Jeffry pomalu vytahuje hrnek a lije do konvice vodu. Přitom čeká, že dědek konečně zmizí, ale nemizí.
„Tak co je v plánu, jak to dopadlo s tou veletarantulí?“
„Íííík.“
Oba na sebe hledí.
„Hmm, jako doma. Já si vypiju čaj a jdu si lehnout.“
„Íííík.“
Jeffry se směje.
Ten večer se kuchyni takticky vyhýbal, ale když se ráno probouzí, dědek tam pořád sedí a pořád se vrtá hůlkami v nudlích.
„Taky jsem měl dědu, ten takhle seděl a poslouchal jak tikají hodiny.“
„Íííík.“
„No a je nějaký důvod vaší návštěvy?“
„Mám rád nudle, íííík.“
„Tak jo, tak já vás tady nechám a musím jet do práce.“
„Íííík.“
Ten den ubíhá Jeffrymu už mnohem líp. Myšlenka na kouzelného dědečka, jak se vrtá celou noc v nudlích je osvěžující, protože on celý den narozdíl od něj alespoň otevírá dvířka stroje a mačká Start.
Velmi pozvolna mu v myšlenkách o několik hodin později dochází, že je pro něj svět fantazie k dispozici už permanentně otázka zní, jestli zvládne onen přechod mezi strhujícím dobrodružstvím a všední realitou.
O dalších několik hodin později, když sedí v tramvaji na cestě z práce domů mu dochází, že stejné to bylo s přechodem z basketbalového hřiště. To bylo taky něco a když si musel potom sednout do třídy, stálo to za hovno.
Takže vlastně žádná změna, prostě se pokračuje v životní cestě mezi dvěma extrémy, tak jako vždycky, uvažuje pro sebe.
Když se dveře tramvaje otevírají na jeho zastávce, pokračuje už rychlým krokem. Jeffry je zvědavý, jestli dědek v kuchyni pořád sedí. Rychle odemyká dveře, vbíhá na chodbu, boty dolů a… sedí! Paráda, dědek tam pořád sedí a vrtá se v nudlích.