Teď, když jsme vypustili aligátora, který v dilatační hmotě skutečně přežil, vybavují se mi vzpomínky, zejména na naznačování. To je takový pracovní název, který jsem tomuto fenoménu kdysi dal. Ono když se jednou odmítnete nechat rozkuchat jako pokusný králík a nevedete ohledně toho žádný dialog, začnou lidé naznačovat.
A tak mi nějaký náhodný kolemjdoucí naznačil, že žijeme v době, kdy jsou na sebe všichni napojení a nic se neutají, potom další náhodný kolemjdoucí naznačil, že sdílet svůj obsah je radost a sebeobětování je hrdé, ne hloupé. Tak nějak všichni naznačovali a naznačovali, a když jsme nevedli žádný dialog a já měl přitom doplňující otázku, byl už onen náhodný kolemjdoucí dávno pryč a mezitím už naznačoval někdo jiný něco úplně jiného.
To vše trvalo 100, možná 200 let a pro mě osobně to bylo poučné v tom smyslu, že skutečnosti, které se dozvím náznaky, přicházejí odnikud a tímpádem za ně nikdo nenese žádnou zodpovědnost. Tu si už musí přehodnotit každý sám. A bystřejšímu čtenáři možná neunikne, že přicházejí odnikud většinou záměrně.
Samozřejmě, mohl bych to dělat stejně, nemluvit přímou řečí, ale kolegům naznačit, že takový aligátor je první z mnoha. Začít mluvit o fauně a flóře obšírněji, jenomže ve svobodě bez kapitalismu je to patrně složitější o skutečnost, že výsledek k žádnému obohacení nepovede. A tak ať už mluvím přímou řečí, něco naznačuju nebo mluvím španělsky, vyjde to nastejno.
Co se však musí nechat je, že ve svobodě bez kapitalismu k žádnému naznačování nedochází. A tak už začíná být jasné jak podobné praktiky vlastně vznikly.
Praotec Trollsteinen doplňuje tento výklad o video aligátora. Má jít sice o memoáry, ale okořenit je něčím současným připadá praotci Trollsteinenovi jako motivační.
Když praotci Trollsteinenovi v ten moment už dochází o jak vážnou záležitost jde, rozhoduje se, že se zaletí znovu poradit za paní Bovou.
Ten den je paní Bová i se svou třídou venku. Právě do lesa vypustili naklonované divoké prase, které dopadlo jako šavlozubé.
„Nechte mě hádat, zase použili mou DNA.“ Pronáší praotec Trollsteinen.
„Zdravím vás, praotče. A jak jste to poznal?“ Ptá se paní Bová.
„Podle toho, jak se začaly ty děti smát. Se mi tak zdá, že vychováváme generaci, která nebude mít žádný respekt už z ničeho.“
„Myslíte?“ Ptá se paní Bová překvapeně.
Pohledem přitom hodnotí svou třídu a vůbec ji to tak nepřipadá.
„Myslím, že si za to můžeme tak trochu sami. Když máme všeho dostatek a zadarmo, nezbývá než si každý z takových pokusů oživit alespoň nějak.“
„Ale to přece není špatně.“
Praotec Trollsteinen přikyvuje.
„No není, ale jsem zvědav jak se to klonování a míchání DNA ještě zvrtne.“
Paní Bová nasazuje povzbudivý výraz.
„Chtěl jsem se vás zeptat,“ pokračuje praotec Trollsteinen „právě se chystám zaletět do kapitalistické části Země a zeptat se jak pokročili s výzkumem dilatační hmoty oni. Tedy pár videí a vědeckých prací jsem už viděl, nicméně letím se zeptat osobně a docela by pomohlo, kdyby se mnou letěla i akreditovaná profesorka jako vy.“
„Já s vámi poletím ráda, praotče.“
Praotec Trollsteinen přikyvuje.
„Uděláme si fajn výlet a hlavně dost by mi to pomohlo, protože já žádné vzdělání nemám a podle kapitalistické propagandy nejsem ani žádný praotec Země, takže tento titul mi bude při návštěvě chybět taky.“
Paní Bová nasazuje tázavý výraz.
„Jak je to možné, praotče?“
Praotec Trollsteinen krčí rameny.
„Oni budou akorát možná něco naznačovat, ale jakoby to nehraje roli, protože ze Špicberk žádné peníze nekoukají, chápete.“
„Chápu.“
–
Globální ochlazování stáhlo většinu civilizovaného světa do mírného pásma, do tohoto chladného a většinou deštivého pásma spadá i Palermo na Sicílii, kde sídlí vědecký institut, který se zabývá částicovou fyzikou.
Jednoho dne se tedy praotec Trollsteinen a paní Bová zvedají ze souostroví Špicberky do oblak a během okamžiku přistávají u vstupní brány Palerma. Cestování je v době 1 000 000 let po našem letopočtu skutečně snadné. Co snadné stále není je předložit pas a vyplnit registrační formulář, hlavně pokud jsou cestovatelé ze země třetího světa, kam se Špicberky s příchodem praotce Trollsteinena zařadily také.
Praotec Trollsteinen je v obleku, má i kravatu, paní Bová v úhledné kombinéze. Oba sedí v čekárně mezi zvláštními individui, kteří vypadají, jakoby sem právě přistáli z nehostinného Marsu nebo galaxie Andromeda.
Po dlouhém čekání se na plovoucím displeji zobrazuje už konečně číslo, které má praotec Trollsteinen.
„Pojďte se mnou, ať je jistota, že nás pustí.“ Povídá praotec Trollsteinen.
Paní Bová jde tedy do prosklené kanceláře s ním. Za stolem sedí úředně upravený hologram.
„Registraci schvaluje umělá inteligence, to máme v kapse.“ Reaguje praotec Trollsteinen.
„Sdělte důvod vaší návštěvy a jak dlouho se hodláte zdržet.“
„My jsme ze Země, souostroví Špicberky.“ Nadhazuje praotec Trollsteinen to nejdůležitější jako první. „Já jsem pra.. ehm Trollsteinen, vedle mě sedí profesorka Bová. Máme pozvánku z vědeckého institutu a chtěli bychom použít vaše zařízení. Zdržíme se u vás 6 dní.“
Hologram odesílá data a čeká. Praotec Trollsteinen během té chvíle doufá, že se na Sicílii něco nezměnilo a rutinní kontrolou normálně projdou. Nic nečekaného se nakonec neděje a oba mají vstup povolen. Praotec Trollsteinen se tváří nadšeně až překvapeně, paní Bová už tak nadšená není.
Když jsou konečně uvnitř Palerma, je pohled na celé město impozantní. Životní styl, který funguje ve svobodě bez kapitalismu je úplně jiný než tady. Davy lidí tu sviští vzduchem křížem krážem, budovy jsou posety blikajícími, zářícími reklamami, každý z kolemjdoucích s někým mluví, všichni jsou zaneprázdnění, spěchají, volají si.
„To už bude řádka let, co jsem byl naposledy ve městě.“ Reaguje praotec Trollsteinen.
Paní Bová přitom září nadšením.
„Pojďte, praotče, zajdeme si nejdřív na večeři a potom se podíváme co všechno tady prodávají.“
Praotec Trollsteinen přikyvuje.