Další ráno se praotec Trollsteinen probouzí vedle paní Bové. Po náročné cestě a ještě náročnějším programu v podobě prohlížení miliónů moderních výdobytků, které jsou na prodej v obrovských nákupních střediscích, se paní Bová patrně potřebovala cítit večer zase jako doma.
Praotec Trollsteinen se tedy zvedá a jde do koupelny, aby si dal několikahodinovou očistnou koupel, při které se všechno opuchlé zase zregeneruje. Když se po koupeli už cítí dobře, je zrovna čas oběda, a tak jde i s paní Bovou vyzkoušet nějakou místní specialitu.
V hotelové restauraci vypadají všichni perfektně, jsou v perfektním oblečení a tváří se ještě perfektněji, jako vlastně v celém Palermu.
„Teda, to je výběr.“ Povídá praotec Trollsteinen, zatímco hledí do jídelního menu. „Před jídlem nabízejí mrtvou vodu a po jídle živou vodu, co to může být?“
„To budou určitě regenerační nápoje, však je zkuste, praotče.“
„No já nevím, já už mám celkem zaběhlý, solidní režim. Sice mi trvá všechno o dost déle, ale zase se mi nic nestane, když by něco náhodou došlo.“
Paní Bová kroutí nechápavě hlavou.
„Ale přece co by vám mělo dojít, když můžete mít všechno?“
„Přece peníze, podívejte jak je všechno drahé.“
„To je fakt, ale vy se přece nemáte čeho bát.“
Praotec Trollsteinen přikyvuje.
„To snad ne, ale taky nechci tenhle kapitalistický režim podporovat úplně ve všem. Jen se podívejte na ty lidi okolo, nemají žádné problémy ani bolesti, před jídlem si cvaknou mrtvé vody, po jídle živé a za deset minut jsou připraveni na světový šampionát v čemkoliv.“
Paní Bová raději nereaguje, sama by si přála aby i Špicberky byly více jako Palermo.
„Stejně jsem zvědav, jakým způsobem si budu s těmi vědci vyměňovat zkušenosti. Oni mají na všechno chemické rozbory, koktejly, přípravky a preparáty a co jsem s dilatační hmotou udělal já bylo, že jsem si z ní uvařil polívku.“
Oba se smějí.
„Ale vždyť vás přece znají, ne?“
„O tom právě pochybuju, když někdo nepostupuje úplně stejně jako oni, tak nejenomže tomu nerozumí, ale hlavně je to pro ně automaticky úplně irelevantní. Tak jsme se vlastně na Špicberky dostali, všechno co dělám je špatně a měl bych to dělat přesně jako oni.“
„Hmm.“
„Ale pořád máme kus země, nějaké svoje obyvatelstvo, tak to samo o sobě bude snad stačit k tomu, aby se nám věnoval aspoň někdo.“
–
Vědecký institut částicové fyziky Palermo, sídlí ve vysoké, prosklené budově, vedle které se vznáší létající talíř. Jde o jednu z nejstarších institucí na Zemi. Tehdy, když onu dekoraci vymýšleli, se ještě věřilo, že v celém obrovsky rozsáhlém vesmíru existují mnohem inteligentnější tvorové než jsme my. Což se ovšem zatím vůbec nepotvrdilo.
A do tohoto vysoce akcelerovaného vědeckého institutu, kde se každý den objevuje nový, lepší patent na cokoliv, přichází praotec Trollsteinen s paní Bovou.
Na recepci se ohlašují k profesoru, docentovi Brewardu Hawte, který o dilatační hmotě publikuje nejvíc prací. Když je profesor Hawte u nich, vítá své návštěvníky.
„Jakou jste měli cestu? Nezdrželi vás, když cestujete až ze Špicberk?“ Ptá se Hawte.
Praotec Trollsteinen přikyvuje.
„Zdržet jsme se museli, ale máme zrovna tu smůlu, že dilatační hmota obklopuje už celé Špicberky, tak my si klidně počkáme, jen ať už se to nějak řeší.“
„Rozumím, a odkud se u vás ta hmota vlastně bere?“
Praotec Trollsteinen krčí rameny.
„Pramení z řeky Longyear, však sedneme si, dáme si třeba kafe nebo co pijete a já vám o hmotě budu vyprávět klidně celý den.“
Profesoru Hawtemu v ten moment probíhá v očích lačný záblesk.
„Tedy, máte to tu moc pěkné.“ Přidává se paní Bová.
„Je to stará budova, ještě dávný, půl miliónů let starý design. A je památkově chráněný, takže když chceme něco změnit, musíme si zařizovat povolení a ty nejsou zrovna levné.“
Praotec Trollsteinen přikyvuje.
„A jak si na sebe vlastně vyděláte?“
„Heh, každý nový objev nám přináší podle smlouvy rentu i na deset let!“
Praotec Trollsteinen kroutí hlavou.
„To není moc. Hmm, když spím a přelehnu z jednoho boku na druhý, už jen to trvá zhruba deset let.“
Všichni se smějí.
„Koukám, že je s vámi legrace.“ Reaguje Hawte. „Pojďte, než sedneme do zasedačky, něco vám ukážu.“
Profesor Hawte se otáčí ke stěně, která je v ten moment průhledná. Za stěnou je několik postav v civilním, neupraveném oblečení. Všichni jsou zarostlí a zanedbaní, jakoby ani nechodili na denní slunce.
Na stolku sedí opice s obojkem na krku, který nápadně připomíná obojek, který dostal praotec Trollsteinen od mimozemšťanů před miliónem let. Ovšem ti se stále dovedně schovávají a zbyla po nich akorát ona technologie.
Opice dostává nejdřív ránu do krku, začíná vřeštět, potom najednou mizí a objevuje se na druhém stolku na druhém konci místnosti.
„Stalo se co si myslím?“ Ptá se praotec Trollsteinen.
„Stačilo nám vyměnit elektrický generátor za subatomární dekodér a z vašeho obojku je teleportér.“
„Ah, a jak víte, že je ode mě?“
Hawtemu v očích probíhá další lačný záblesk.
„Protože my, narozdíl od většiny lidí víme moc dobře, že jste obojek nesmrtelnosti nevynalezl vy, ale že vám ho musel nasadit někdo jiný, mnohem inteligentnější než my všichni dohromady.“
Praotec Trollsteinen přikyvuje.
„Tak to vidíte paní Bová, milión let stará technologie, se kterou dlouhé tisíciletí mučili a jaká je to pořád ještě užitečná věcička.“
„Když myslíte, praotče.“