O několik dní později, když praotec Trollsteinen čeká na výsledky rozboru DNA šavlozubých zvířat, které na souostroví Špicberky vyrobili, je paní Bová někde pryč, a tak má praotec Trollsteinen chvíli na to pokračovat ve svých memoárech.
Začátky to byly zvláštní, ale měly také spoustu světlých chvilek. Patrně nejvíc starostí mi přidávaly průvodní jevy, jako Huracán, tedy počasí a Cabracán, tedy zemětřesení. Protože ty jsou nejvíc patrné a byly už tehdy před miliónem let bedlivě sledované různými meteostanicemi, lidé tak doslova věděli kde se co šustne.
Ono zprvu bylo celkem zajímavé vidět i naživo takto jakoby abstraktně znázorněno, nad čím přemýšlím. Takže jsem po náročném brainstormingu dospěl například už k dnes všeobecně známému názoru, že skutečně svobodně lze žít jedině bez kapitalismu. I když bez oběhu kapitálu bychom v té době skončili zase na stromech, Huracán fouknul a najednou se na světě vyrojila spousta tornád.
Zajímavé na pohled, říkal jsem si v duchu, co se to děje? Ovšem už ne tak zajímavé, když se to stalo dvakrát, třikrát a veškerá pozornost se potom strhla na mě. Jedna z těch světlých chvilek, o které jsem se chtěl zmínit přišla záhy. Když jsem seděl takhle celý politý studeným potem a koukal na zprávy co to zase Huracán nebo Cabracán provádí, a že toho bylo hodně, tak najednou rána z obojku jako nikdy předtím, výboj projel celým tělem a potom cvak a už jsem necítil vůbec nic. To byla úleva. Necítit nic bylo po té záplavě chemikálií v hlavě, jakobych se znovu narodil.
Tak jsem si říkal, že teď když už to se mnou nic nedělá, přestane to každého bavit. Co je přece na reakci člověka, který na nic nereaguje? Jenomže pak začali řádit o to víc. Jakoby je do té doby krotily moje obavy. Jako z příběhů o tajných službách, poté, co člověku vypláchnou mozek, je ochotný udělat už úplně cokoliv, jakoby byl naprogramovaný. Až velmi velmi dlouho poté mi nakonec došlo, že jde o trénink. O situace, na které se musím připravit, a které na mě záhy čekají.
Praotec Trollsteinen se opírá zamyšleně do křesla. Jakoby ho zarazil dávno zapomenutý reflex nepokračovat dál, aby se situace nezhoršila. Přitom si až po chvíli uvědomuje, že se nic neděje, jenom píše své memoáry.
Poté se zvedá od stolu, opatrně odsouvá starodávnou plastovou klávesnici, opatně tak, aby nevyvolal zemětřesení. To už přece dávno probíhá samovolně bez jeho přičinění, dochází mu znovu, a odchází na balkón podívat se na město.
Chvíli se pohledem na okolní čilý ruch ujišťuje, že se nic zvláštního nestalo, a aniž by zjišťoval co se děje ve světě, jde si raději na chvíli zdřímnout.
–
O pár hodin později probouzí praotce Trollsteinena dětský smích. Paní Bová je zpátky i s malou holčičkou.
„Zdravím vás, praotče. Nevzbudily jsme vás?“ Ptá se paní Bová.
„Dával jsem si odpoledního šlofíka. Vydržím tak podřimovat i celé dny, tak je dobře, že jste tu. A koho to tu vlastně máme?“
Paní Bová, jakoby na moment váhala.
„To je moje dcera.“
„A kolik dětí už máte?“ Ptá se praotec Trollsteinen zvědavě.
„Šedesát osm. Teda celkem jsem jich měla šedesát osm, ale většina už zestárla a zemřela v kapitalistickém světě.“
Praotec Trollsteinen přikyvuje.
„Tak už to chodí, ale představte si kolik by žilo na světě lidí, kdyby se povedly úplně všechny. A jak se jmenuje?“
„Jmenuje se C.“
„To je odvážné, myslíte, že tu s vámi bude už napořád, když vy jste B a ona C?“
Paní Bová krčí rameny.
„Pamatujete na paní Aovou, přece. Ta už taky není mezi námi a C mi ji dost připomíná, proto se tak jmenuje.“
Praotec Trollsteinen chvíli loví v paměti, jestli si nevzpomene na matku paní Bové, ale nedaří se.
„To jste byla pro ni až na Špicberky?“ Mění téma praotec Trollsteinen.
„Kdepak, byla jsem v Norsku, žije tam se svým otcem.“
Praotec Trollsteinen přikyvuje.
„Tak nám aspoň bude dělat společnost.“
Paní Bová se otáčí k C, a tak jde praotec Trollsteinen do koupelny, aby se opláchnul. Po cestě si však všímá různých osobních věcí paní Bové, které se všude válejí, i apartmá je prodlouženo o několik dalších místností, v některých jsou už i dětské lavice.
Jakoby si paní Bová stěhovala svou práci sem do Palerma, nebo, a toho se praotec Trollsteinen začíná obávat, si řekla, že se sem přestěhuje už natrvalo.
Praotec Trollsteinen není v koupelně moc dlouho, vše se musí vysvětlit co nejdřív. Přece když by Špicberky o paní Bovou přišly, kdo by spravoval jediné dvě instituce, které tam jsou? Zase by se všechno vrátilo do starých kolejí, nikdo by nic nedělal, všichni obyvatelé Špicberk by se jen tak bezcílně poflakovali a praotec Trollsteinen by seděl ve své kanceláři a přemýšlel nad zbytečností své existence.
Když je praotec Trollsteinen zpátky, jsou obě na balkóně, jde tedy za nimi. Paní Bová má v ruce skleničku s vínem. Praotec Trollsteinen se znovu rozhlíží s obavami po městě, přitom se paní Bová k němu tiskne.
„Palermo je krásné, s penězmi co máte bychom tu mohli i žít.“
„Na pár set let určitě, a co byste chtěla dělat potom a co Špicberky?“
Paní Bová si usrkává ze skleničky.
„Udělali jsme tam kus práce, teď už se obejdou bez nás, nemyslíte?“
Praotec Trollsteinen přikyvuje.
„Možná, ale tam jste ředitelka dvou institucí a já praotec Země. A tady v Palermu, jsme jednom dva obyčejní lidé. Úplně stejní, jako ti ostatní.“
„To zní přece bezvadně, praotče.“
Praotec Trollsteinen nasazuje nechápavý výraz, ale při pohledu na paní Bovou v náladě na to raději nic neříká.
„Uvidíme, co se dozvíme od místních vědátorů. Třeba všechno zanalyzují a budou řešit za nás, potom bychom tu zůstat mohli.“
„To by bylo skvělé, já bych byla tak šťastná. Jenom se podívejte na to krásné město a těch lidí!“
„Hmm, ale jestli se na něčem zaseknou a nebudou vědět co dál, musíme zpátky. Dilatační hmota totiž pramení právě tam.“ Vysvětluje co nejvýmluvněji praotec Trollsteinen.
„A co by se stalo, kdybyste se na tu hmotu už konečně vykašlal a zůstal s námi v Palermu?“
„Potom by přiletěli mimozemšťané, a dali mi takovou čočku až bych se z toho posral.“
„Oh.“