Jose sedí na lavičce náměstí výrobního parku a s úlevou zjišťuje, že ho přestala bolet hlava. Jakoby tam bylo něco, o čem ani nevěděl a teď když je to pryč, si to teprve uvědomuje.
K tomu ovšem stačila Becherovka. To, jestli se Crosby doví, tak bude konec srandy, doteď ho mohl svobodně napomínat za jakoukoliv blbost, protože býval bezdomovec a pořád je ochlasta a Josemu, jakoby bušilo do hlavy čtyřicet trpaslíků a díky Becherovce je to pryč.
“Ahh.”
To není možné, člověk si ani neuvědomuje co se v té hlavě děje, jenom s tím žije a když je to pryč, tak prostě ahhh, uvažuje Jose.
Najednou kolem běží T1, skrz náměstí a sprintem rovnou ven Z areálu, za jím běží Jasmine.
“Jasmine?” Volá Jose.
“T1 běží pryč! Maria José mu řekla ať běží do Portugalska!”
Jose se směje.
“Tam za bránou mu stejně dojde signál z Wi-fi, tak se zastaví.”
“Fakt?”
Jasmine tedy zastavuje, opírá se o kolena a zhluboka vydechuje. Jenže na obzoru to vypadá, že T1 pořád běží.
“Asi když má instrukci, tak se nezasataví.” Pokračuje Jose.
Zvedá se z lavičky, T1 pořád běží dál do kopce přes pole. Jose tedy rychle vyráží ke garážím.
“Vezmu Jeepa, počkej mě u brány!” Volá Jose.
Jasmine tedy běží k bráně, z garáže vyjíždí Jose smykem i s terénním autem. Pořídil si ho spíš aby to vypadalo v téhle přírodní oblasti dobře a jak se najednou hodí.
Jasmine skokem naskakuje, Jeep vyráží rovnou čarou za T1. Jose podává za jízdy Jasmine ze zadního sedadla notebook s Wi-fi routerem.
“Netuším, jestli se zastaví, když na něj zavoláme, musíš mu poslat program přes Wi-fi.”
“Cože? Jak?”
Jeep hopsá přes rozrytou zeminu, přitom za sebou zanechává vlastní brázdu.
“Přihlaš se, přihlašovací heslo je T1.”
“Dobře, jsem tam.”
Jose se vyhýbá sloupu a betonové konstrukci vedle, potom smykem pokračuje za T1.
“Skynet je na ploše, tak jej otevři a ignoruj, že jsi offline.”
Jasmine se snaží ve skákajícím autě trefit správnou klávesu.
“Mám, jsem offline.”
Jose se vyhýbá velkým kamenům a přitom dál přemýšlí.
“Ehh, měla by tam být ikonka T1 nebo se jmenuje Skynet2, tenkrát jsme možná neměli jméno.”
“Mám tu Skynet2.” Odpovídá Jasmine co nejpohotověji.
“Ehh, tak až budeme v dosahu, musíš se připojit přes Wi-fi na T1, to je bez hesla a potom klikneš na Skynet2 a měl by tam být příkaz vypnout.”
“T1 na Wi-fi nevidím.”
“Asi jsme ještě daleko, běžel támhle skrz ten les, musím jej objet.”
Jose registruje v dálce lesní cestu, která snad vede okolo a ne někam do pryč.
“Ehh.” Pokračuje Jose. “Ehh, ehh, můžeš zapnout navigaci a zkusit najít třeba přímou pěší trasu do Portugalska?”
“To je nápad, Jose! Jdu na to.”
Jasmine na palubním monitoru Jeepu už vyťukává trasu, semtam mimo jak se celý vůz třese.
“Teda doufám, že nám neuteče, víš kolik to dalo práce?”
“Neboj, tak bude vyspělá technologie v Portugalsku a ne ve Španělsku, no.”
Oba se smějí.
“V Portugalsku, to je sranda.”
Oba se smějí.
“Počkej, mám ho.” Volá Jasmine. “Ne, nemám, už se ztratil, jeď.”
“Už jsme blízko. Snad nás tahle lesní cesta nevede někam do řiti.”
Terénní auto dál sviští offroad po zablácené cestě s vyjetými kolejemi od traktorů. Jose naštěstí kdysi hrál na počítači Rally, takže pokračuje na své expertní úrovni směrem dál.
“Mám ho!” Volá Jasmine. “Nemám!”
“Ale pořád jsme blízko.”
Auto vyjíždí skokem z lesní cesty na další pole, zarostlé metrovou pšenicí, v dálce jde vidět běžící hlava T1, Jose tedy otáčí vůz tím směrem a přidává plyn.
“Pozor, teď to bude skákat. Klidně rozmlátím Jeep, ale musíme ho dostat.”
Auto letí dalším skokem přes převýšení, když dosedá, kousá si Jasmine do jazyku.
“Áááá, prokousla jsem si jazyk.”
“Soustřeď se na notebook, je v pohodě?”
“Jo.”
“Tak ještě přidám!”
Jeep letí dalším skokem přes další převýšení a rychle se přibližuje k T1.
“Mám ho, zpomal ať se trefím do klávesnice.” Volá Jasmine.
Jose tedy zpomaluje zhruba na rychlost T1. Jasmine soustředěně kliká do touchpadu, najednou se T1 zastavuje.
“Hurá, zastavila si ho!” Volá Jose.
“Hurá!”
Když je auto u T1 a oba vystupují povídá Jose:
“Teda řeknu ti, že budeme muset ještě pár věcí doladit.”
“Ach jo, proč by ho Maria José posílala do Portugalska?”
“Proč, protože se dívala večer na dokument a zjistila, že Španělsko sousedí s Portugalskem.”
Oba se smějí.
–
Jose je s Emanuelou v psím útulku. Oba se shodli, že mít psa “na zkoušku” znamená taky nějakou odpovědnost k němé tváři a kdyby si to rozmysleli, můžou ho kdykoliv zase vrátit.
Samozřejmě mluvili o spoustě podobných věcí, hlavně když se zhasne, tak Emanuela začne mluvit a zvláštní je, že když se rozsvítí tak mluvit přestane.
Jdou tedy se správcem útulku kolem smradlavých klecí, za mřížemi vykukují zklamané, nedočkavé a utýrané pohledy němých tváří.
“Sakra, těch je. Normálně bych si vzal dva, když je jich tu tolik.” Povídá Jose.
“Tak si vezmem dva, aspoň budou jako kamarádi.” Reaguje Emanuela.
Jose nasazuje nechápavý, potom chápavý výraz.
“Vlastně proč ne, když je to tam tak velké. Ale tři už ne, to by bylo moc.”
“Dva stačí.”
Emanuela se najednou zastavuje u klece, kde na ní hledí něco jako přerostlá krysa.
“Ty jsi pěkný pejsek!”
“Takovou krysu nebudeme brát, potřebujeme hlídače a ne smeták.”
Jdou tedy dál, v jedné kleci je pár dobrmanů.
“Tihle dva už jsou kámoši.” Pokračuje Jose.
Velcí, černí psi soustředěně hledí střídavě na Joseho a Emanuelu.
“Co myslíš?” Ptá se Jose.
Emanuela na ně hledí a chvíli nereaguje.
“Co je to za plemeno?” Ptá se Emanuela.
“To jsou dobrmani.” Reaguje správce přeskakujícím hlasem.
“Tak my je berem.”
Jose a Emanuela se usmívají, správce se neusmívá.