Realita má mnoho různých podob. Je barevná nebo fádní, bohatá nebo chudá, spokojená, nenaplněná, bezpečná anebo bojem o život. V lepším případě jde o kombinaci, v tom horším je pro leckoho realita dost jednoduchá. No v horším? Jak se to vezme.
Donedávna bývala náhražkou nebo doplňkem reality fantazie. A čím více se doba modernizovala, tím méně prostoru dostávala fantazie až se technologie vyvinuly do té míry, že dokázaly realitu zcela transformovat do libovolné podoby.
Jeffry a Dora jsou lidé zcela bez jakékoliv fantazie. Nedokáží si představit nic, co by nebylo hmatatelné a nechápou nic z toho, co lidem slouží k lepším představám. Přesto se v něčem jako ve fantazii ocitají téměř neustále, a to díky kouzelnému dědečkovi s velkým krabem na hlavě, který sedí v Jeffryho kuchyni a vrtá se v nudlích.
Protože nejde o čistou fantazii, mají jejich dobrodružství reálný dopad. Jednoduše, po splnění úkolu dostávají odměnu, nejčastěji peníze, a tak je jejich hra s kouzelným dědečkem něco jako obyčejné zaměstnání. Tedy s tím rozdílem, že jejich peníze nejsou zdaněny a ani se z nich neodvádí zdravotní pojištění.
Navíc jejich dobrodružství mají širší i reálný dopad. Takže se jim během výpravy do světa příšer jaksi povedlo eliminovat teroristickou organizaci, a například během výpravy na lodi s 500 let starým kapitánem vyléčit mnoho a mnoho reálných dětí. Jak je to možné? Těžko říct, to ví jen kouzelný dědeček s velkým krabem na hlavě.
Fakt je ten, že realita už dávno není co bývala, figuruje v ní totiž spousta lidí a většině z nich, nebo spíš všem, slouží jejich fantazie hlavně ke prospěchu. Svoje představy mají, aby se obohatili, protože vždycky se najde situace, u které se dá nějaká představa využít a sdělit někomu, kdo ji sežere.
Když obyčejný člověk (někde na předposlední až poslední příčce lidstva) dojde někam sem, ztrácí obvykle smysl života a stárne rychleji. Jenže na své poslední výpravě dostali Jeffry i Dora tak silný zvukový klystýr, že jim i obyčejná chvíle klidu přijde jako medová, provoněná procházka po sluncem zalitém parku. A tak kouzelný dědeček s velkým krabem na hlavě vyřešil problém s jejich sebeidentifikací.
–
Jeffry vychází z budovy finančního úřadu, kde trávil celé dopoledne vyplňováním papírů a placením pokut za nezdaněné příjmy. Naštěstí mu přišlo podezřelé, že je to už několik let co neplatí daně, a nikdo se kvůli tomu neozývá. Proč by se ozývali, když u nich na úřadě mezitím naskakují penále? Došlo mu nakonec.
Nesložitější snad bylo zařídit, aby platby daní probíhaly automaticky, paušálně. Úředníkům to přišlo divné až krajně podezřelé, ale Jeffry při svém výkonu povolání u firmy, která nemá jméno ani sídlo, jednoduše nemá jistotu, že bude ke konci ledna každého roku připraven odeslat svou daň.
Ale teď, když už stojí před svým autem, je zase klid. Jeffry má rád svůj nový mozek, který když je po všem, nevykazuje vůbec žádnou aktivitu. Dokonce má díky tomu i víc přátel a úspěchů u žen, což se od bývalého basketbalového hráče a donedávna nezaměstnaného, dalo čekat jenom těžko.
Přesto se mu zdá, že takto by si asi člověk připadat neměl. Nebo spíš, že je trochu málo mít problém, vyřešit jej, a jít si užívat svůj klid a darů života. Nebo není? Tohle všechno nezačal on, ale kouzelný dědeček, takže odpověď musí mít jenom on, uvažuje pro sebe.
Ten den, když parkuje u domu, vybíhá rychle do schodů a do kuchyně, kde sedí kouzelný dědeček s velkým krabem na hlavě.
„Tak mám zaplacené všechny daně, je to v suchu.“ Pronáší Jeffry.
„Íííík.“ Odpovídá kouzelný dědeček.
„Už si nestěžuje ani Dora, vrátila se k manželovi i k dětem.“
„Íííík.“
To je zase rozhovor, myslí si Jeffry.
„No, je to už delší doba, co jsme byli pryč a docela by mě zajímalo, když už pro nás nemáš nový úkol, co tady vlastně děláš.“
„Íííík.“
„Tedy já tě nevyháním, ale budu se stěhovat, tak předpokládám, že zůstaneš tady v kuchyni.“
„Íííík.“
Jeffry není z rozhovoru s kouzelným dědečkem jako vždy zrovna chytrý. Ale spočítal si, že pokud tedy byla jejich poslední výprava úplně poslední, zbyly mu peníze na nákup nového domu i výdaje na investici do nějaké firmy. Takže na to začít pracovat normálně a začít bydlet se ženou namísto starého, virtuálního dědka, by byly i docela ideální podmínky. Pokud ovšem by nebylo onoho zvláštního prázdna v jeho hlavě a jakoby nakřápnutém pocitu z poslední akce.
„No dobře, mám už něco vyhlídnuté, takže se do konce roku pomalu stěhuju pryč, takže potom se už asi neuvidíme.“
„Íííík.“
–
O několik měsíců později stojí Jeffry před svým novým, luxusním, ne zrovna velkým, ale pěkným domem s nádvořím, příjezdovou cestou a garáží. A těší se až překvapí Burgu, která ví zatím akorát to, že se Jeffry stěhuje od mentálně postiženého dědečka. Ten má samozřejmě nejvyšší čas, aby se objevil spíš někde v ústavu nebo psychatrické léčebně.
Jeffry tedy drží mobil a znovu a znovu nadšeně fotí všechno jako před koupí, otevírá dveře, nadechuje se novoty z čerstvě položené podlahy a omítnuté omítky, přitom jakoby zaregistroval koutkem oka něco podezřelého v kuchyni.
A tak jde rovnou do své nové, prostorné kuchyně s barovým pultem ve středu, u kterého sedí kouzelný dědeček s velkým krabem na hlavě a vrtá se v nudlích.
„Íííík.“
„No nazdar.“
„Íííík.“
Jeffry naprázdno polyká. Poté se sesouvá na zem a upadá do bezvědomí. Když se probouzí, je ve stanu, zavrtaný v tlustém spacím pytli, ze zmrzlých úst přitom vydechuje páru. Ohlíží se, ve druhém spacáku leží Dora. Ta ještě spí a patrně ani ona netuší, kde se nachází právě teď.
