Jeffry se vrací rychle do stanu, byl se porozhlédnout kde jsou. V té vánici, tedy až kam bylo vidět, jsou jen samé hory!
„Brrr, jsme na nějaké hoře a kolem jsou jenom samé hory.“ Povídá Jeffry.
Rychle se přitom zavrtává zase do spacáku.
„Našla jsem čaj.“
Dora nalévá z termosky Jeffrymu do víčka trošku z voňavé, hnědé tekutiny.
„Bezva, co tu ještě máme?“
Jeffry s Dorou prochází své batohy. Jeffry vytahuje velký, lovecký nůž.
„To je nůž, takový normálně na nic nevyužiješ, ale když potřebuješ useknout větev nebo něco nakrájet, dá se s tím dělat všechno. Co máš ty?“
„Jenom oblečení, tričko s krátkým rukávem, plavky, to je divné.“ Povídá Dora.
„Takže máme jednu baterku, nůž a termosku na čaj, bezva. Určitě tu bude někde auto nebo nějaká civilizace, přece by nás sem neposlali jen tak.“
Dora kroutí hlavou, poté vychází ze stanu, aby se porozhlédla. Jeffry zůstává na místě a nalévá si další čaj. Když je Dora pryč už dlouho, Jeffry vstává a jde ven.
Venku je mráz, vítr burácí, praští do skal. Přes milióny sněhových vloček, které sviští vzduchem jako kulky, není vidět. Naneštěstí žádná výbava jako ochranné brýle nebo lano ve stanu není, jen to, co mají na sobě. A Dora nikde.
„Doro!“ Volá Jeffry. „Doooorooooooo!!!!“
Dora však na volání neodpovídá.
„Do hajzlu se ženskou.“
Jeffry běží do stanu, balí do batohu spacáky a vyráží po stopě za Dorou. Cesta sněhovou vánicí, je dlouhá a vysilující. Jeffryho nohy každou chvíli zapadnou a připadá mu, jakoby uběhla už hodina a on přitom neušel ani sto metrů.
Dořiny stopy vedou směrem nahoru ke skále, kde visí lano. Skála je kolmá, vysoká, lano se ve větru pohybuje sem a tam. Je zvláštní, že by se Dora rozhodla prostě vylézt nahoru, jenže stopy vedou právě sem.
„Dorooo!“ Volá Jeffry. „Dooooroooo!“
A nic, žádná odpověď. Kdyby se rozhodla slézt dolů, to by se pochopit dalo, ale zrovna nahoru, na nejstrmější, nejvyšší skálu v celém pohoří? Možná na celém světě?
„Dorooo!“
Žádná odpověď. Jeffry si předtím nalévá trochu toho dobrého hnědého čaje. Je hustý, hnědý tak, že přes něj není vidět. A dodává už po jednom loknutí sílu, že se skála už nezdá tak vysoká.
Netrvá dlouho a Jeffry šplhá, jedna ruka, druhá, přitom se nohami odráží o skálu, jakoby po ní nešplhal, ale běžel. Jedna ruka, druhá, šplh netrvá ani deset minut a už je nahoře!
„Jeffry! Už jsem myslela, že tě nenapadne vyšplhat, tak ráda tě vidím!“ Volá Dora nadšeně.
„Jako a proč si sem lezla?“
Viděla jsem lano, zespodu to nevypadalo moc vysoko, ale ke konci mi už došly síly.
„Asi půjde o turistickou stezku. Dáš si čaj?“
Jeffry nalévá Doře, aby se zahřála.
„Zvláštní, že jsem po tom čaji vyšplhal raz dva.“
Dora usrkává horký nápoj.
„A kolik tam ještě je?“
„Tak třičtvrtě. Čajem bychom měli šetřit, koukni se kolem, všude jen samé hory, ani nevíme kam jít.“
Jeffry s Dorou stojí na vrcholku nejvyšší hory, vzduch je zde už řídký a těžce se jim dýchá. A tak se rozhlíží a snaží co nejrychleji vymyslet kam dál.
„Chápeš to?“ Pokračuje Jeffry. „Že nás kouzelný dědeček s velkým krabem na hlavě pošle zrovna tady.“
„Taky nechápu, ale po tom čaji mi přijde, že bych ty hory i přeběhla.“
„To bude ono, chápeš? Máme tři věci, nůž, jednou jsme byli na takových zvláštních místech s velepříšerami a já měl meč, se kterým se dal jedním švihem useknout i celý strom. Termoska s pitím, to bude kouzelný nápoj, se kterým jsme zachránili toho kapitána a svítilna. S takovou jsme si svítili v tom primitivním středověku. Takže máme všechno pěkně pohromadě, i když jenom jednou a menší.“
„Ale co s tím tady? Na horách?“ Ptá se Dora.
Oba se znovu rozhlíží, nikde žádný strom, ani vegetace, jenom hory a tuny sněhu.
„A teď si představ, že se najdou kreténi, kteří na takové hory šplhají pro zábavu.“ Povídá Jeffry.
„Hmm.“
„Já bych řekl, že půjdeme na jih. Támhle zapadá slunce, tam je sever, takže támhle bude jih. Na jihu je určitě tepleji. Pokud jsme ovšem na severní polokouli, ale to se dá ověřit jenom tak, že spláchneš záchod a koukáš, jestli voda víří směrem doleva anebo doprava.“
„A ty tady nějaký záchod snad vidíš?“ Ptá se Dora. „A víš určitě, že jsme na Zemi?“
„Hmm, víme prd.“
Najednou se v dálce, u úpatí té nejvzdálenější hory směrem na jih, vznáší na obloze nějaká svítící koule. Chvíli se jen tak vznáší, poté rychle vystřeluje směrem vzhůru do vesmíru.
„Viděla si to? Támhle bude základna mimozemšťanů.“
„Cože?“
„No, každopádně to bylo směrem na jih. Takže bych šel tam.“
„Proboha a co to mohlo být?“ Ptá se Dora.
Jeffry si bere od Dory víčko z termosky a nalévá si hnědý, kouzelný čaj.
„Jde vidět, že nesleduješ dokumenty. Je to sice takové scifi, ale prý když nějaký objekt změní směr tak náhle a rychle, musí to být kulový blesk, anebo mimozemšťané. Jenže něco jako kulový blesk prý ani neexistuje.“
„A mimozemšťani existují, jo?“
Jeffry krčí rameny.
„Tak půjdeme za kulovým bleskem, stejně je to směrem na jih.“
Dora však stojí na místě a nevypadá, že by se ji chtělo.
„Tady, vem si nůž.“
Jeffry podává Doře jejich jediný nůž, aby se cítila bezpečněji. A oba úplně automaticky a bez potíží slézají z hory dolů, šplhají přes úpatí na další horu, potom dolů, na další horu a dolů, celou noc, aby se zahřáli a hlavně, aby byli na onom zvláštním místě, odkud vyletěl kulový blesk, co nejdříve.