I když bylo celé dobrodružství nakonec plné zážitků, jsou po příletu do Barcelony oba hrdinové rádi, že už jsou zpět a hlavně na pevné, suché zemi. Při cestě na parkoviště jsou oba zamlklí, ale když se už přibližují ke svému autu, pronáší Jasmine nedočkavě:
„Už jen takový kousíček na mapě a jsem zpátky u své maličké.“
„Docela se připozdívá, ta už bude spát.“ Reaguje Jose.
„Však já si ji zpracuju, připlížím se k její postýlce a hezky přenesu do té naší. Maria José se mi pak zaboří do náruče a budeme spát až do oběda.“
„No já doufám, že se po tomhle výkonu taky vyspím. Úplně mi z těch přetlaků pod mořem hučí v hlavě. Navíc sotva jsem vyhnal z notebooku mravence, napadli ho hackeři. To je fight, příroda vs já vs průmyslová špionáž.“
„A jak si je odtamtud dostal?“
„Použil jsem sušák na ruce, na záchodě.“
Oba se smějí.
„Něco mi říká, že s těmi hackery budeš mít větší problémy.“ Povídá Jasmine.
„Hlavně se to nesmí dostat do Skynetu, to by bylo vymalováno.“
Jose s Jasmine už nakládají kufry do auta a vyjíždí směr Jabloňové sady.
„Když si mluvila s Crosbym, říkal něco?“
„Nic, coby? Byla jsem ráda, že nezněl jako debil po tahu, znáš ho přece. Jen vytáhnu paty a má nonstop alkoholový dýchánek.“
„Já jen, že mi Emanuela přišla nějaká záhadně rozveselená.“
Jasmine zabořuje svůj pohled do svištící krajiny okolo.
„Tak to bude oslava, určitě chystají na uvítanou aspoň malou večeři.“
Jose se směje.
„Potom budeme muset vymyslet nějaké téma, ať je aspoň co oslavovat.“
„No vidíš, co jim řekneme?“
Oba chvíli přemýšlí.
„Co takhle se nezaměřovat na tu akci obecně, ale popíšeme třeba zážitky z batyskafu.“ Navrhuje Jose.
„A co s tím strženým jeřábem?“
„To bych právě vynechal, až budeš chtít vyrazit někam příště, tak tě Crosby nepustí.“
Jasmine kroutí hlavou.
„Ten? Ten bude rád, že vypadnu, aby se mohl zpíjet do němoty a střízlivět začne až 12 hodin před mým příjezdem.“
„To ti řekl?“
„Jsi myslíš, že jsem blbá? To přece poznám.“
Jose o ničem podobném Jasmine zatím nereferoval. Připadá mu, že jde o důvěru mezi chlapy. I když na Crosbyho není v takové situaci dvakrát příjemný pohled, má Jasmine alespoň kudy ventilovat své sadistické sklony, došlo Josemu už dávno.
„Doufám, že ho nebiješ aspoň před Marií José?“
„Kdo ti řekl, že ho biju, to ti řekl on?“
„Ne.“
Jasmine nasazuje chápavý výraz.
„Krátké přiškrcení přece není žádné bití.“
„Já to tvoje krátké přiškrcení znám, dokud jsem ti nevykroutil ruce až ti málem vyskočily z kloubů, tak ne a ne přestat.“
„Ale prosím tě nedělej.“
Když jsou venku z města, míjejí velkou nákupní galerii.
„Ještě skočíme nakoupit, ať nevezeme jen rumunské tretky.“ Povídá Jose.
–
V Jabloňových sadech, respektive v konstrukčním parku Jabloňové sady je už vše připraveno. Před domem na terase je velký, prostřený stůl. Robot T1, který už vypadá téměř jako člověk, nosí talíře a sklenice. Crosby s Emanuelou vtipkují, respektive Crosby vtipkuje a Emanuela se nesnaží dát najevo co všechno zatím viděla. Zkrátka vše už je téměř připraveno, zbývají už jen dobrodruzi, kterých se oslava týká.
Když je auto za bránou, běží Maria José naproti, a přitom nahlas výská:
„UŽ JSOU TADYYY!!! AHOOOOOOJ!“
Jasmine vystupuje a rychle za Marií José.
„Jasmine!“
„Maria, miláčku, jak jsi se měla?“
Obě jsou už v dlouhém obětí, špitají si a chichotají. Jose zatím vytahuje své kufry a jde k Emanuele.
„Jako malé děti, vidíte to?“
„Na tebe jsme se taky těšili, Jose.“ Povídá Emanuela.
Jose ji krátce objímá, potom podává ruku Crosbymu. Všichni přitom hledí na Jasmine a Marii José.
„Já myslím, že to ještě chvilku potrvá. Ále, co to tu je, prostřený stůj, to vypadá jako malá oslava.“
„Objednali jsme i kuchaře, ať se připraví něco slavnostnějšího.“ Reaguje Emanuela.
„Tak než se připojí ty dvě, si my obyčejní náhodní kolemjdoucí můžeme zatím sednout.“
Crosby, jakoby chvíli váhal, ale nakonec se otáčí a jde taky ke stolu.
„Jak jste se tam měli? Nedostal si mořskou nemoc nebo kapavku?“ Ptá se Emanuela.
„Ani jedno ani druhé, spíš pořádnou ránu do každého zákoutí těla. Kdybych tušil jak velký tlak tam dole bude, vůbec by mě nenapadlo se potápět tak hluboko. Jenže my s Jasmine jsme se zase aktivně vychloubali, jakože v pohodě a normálka, až jsme seděli v batyskafu na cestě do středu Země.“
Všichni se smějí.
„Počkej, počkej na mě! Ať slyší i moji verzi!“ Volá Jasmine.
„Už jste se dopusinkovaly?“ Ptá se Crosby.
Jasmine a Maria José přichází ke stolu celé nadšené. Jasmine přitom hledí zkoumavě na Crosbyho. Ten vypadá kupodivu v pořádku, jakoby nasadil rafinovanější krytí, uvažuje Jasmine.
„Ahoj Crosby, pusu. Emanuelo, jak jste se tu bez nás měli?“
„Tady je všechno při starém, ale ty povídej, jak šlo potápění?“
Jasmine s Josem se střídají v zážitcích z batyskafu, co všechno viděli, jak vypadá taková dekompresní nemoc, a těch prken co na dně leželo a ještě pořád leží…
To už je po večeři Maria José unavená, a tak ji jde Jasmine uložit do velké postele. Když je zpátky, otevírá Jose láhev s vínem.
„A jak to probíhalo tady, údajně se těm expertům se Skynetem moc nedařilo.“
„Jsou to blbci.“ Reaguje Crosby. „Celou dobu jim říkám, že si T1 musí každou věc nejdřív několikrát osahat, ale pokaždé když udělal chybu, tak si ze Skynetu utahovali a najednou je Skynet i T1 začali ignorovat.“
„Vždyť je to jen počítač.“ Povídá Jose nechápavě.
„Ale pěkně panovačný počítač. Jen se zeptej Emanuely, jak nás tu Skynet proháněl.“
„Proháněl spíš mě, ty sis zalezl ráno pěkně támhle do boudy a vyšel ven až na oběd.“ Reaguje Emanuela.
Jose mává rukou, jakože to není důležité, to už přichází Jasmine, a tak všichni mění téma.