Netrvá však dlouho a Jeffry s Dorou míjejí cestou do Gitungy podivně vypadající rezavý autobus, ze kterého se jenom kouří. Za okny je vidět zástup osob různého věku, dvě, možná tři větší rodiny.
„Autobus, a ve století páry?“ Komentuje Jeffry.
„To budou určitě oni, ti s těmi dalšími zaklínadly.“ Reaguje Dora.
„Koně necháme raději tady, co říkáš?“
Dora souhlasí, a tak oba seskakují z kočáru a běží zpátky do lesa k Zalelovi. Po chvíli zastavuje i autobus, neznámí návštěvníci z něj vytahují kovové stroje, které nakládají na vozíky, tažené terénními motocykly.
„Nevypadá to, že by nakládali zbraně, co to může být?“ Ptá se Jeffry.
Dora nereaguje.
„Nechceš ho jít upozornit?“
„Počkáš tady?“ Ptá se Dora.
„Půjdu pomalu za nimi. Zalel mě sice odzbrojil, ale pořád můžu zavolat ‚pozor!‘ a potom se schovat.“
„Tak vydrž.“
Zatímco se Dora ztrácí v lese, sleduje Jeffry jak skupinka se dvěma motorkami a naloženými vozíky odjíždí do údolí, zatímco ostatní jdou zhruba směrem, kde se zdržuje Zalel. Jeffry se tak rozhoduje, že půjde středem, aby neztratil přehled co se děje na kopci i v údolí.
Netrvá dlouho a nahoře na kopci začínají vřeštět ptáci, zvedá se vítr, zatímco dole pod ním se startují dieselové centrály na výrobu elektřiny. Čím víc to burácí nahoře, tím více šlapou na plyn centrály tam dole.
Jeffry sice není na žádné straně, ale vzhledem k tomu, že Dora běžela za Zalelem a neví co jsou ti ostatní zač, rozhoduje se přejít nepozorovaně tam dolů.
Dole pod kopcem jsou čtyři muži. Všichni jsou ozbrojení, loveckými puškami, pistolemi, velkými noži a Jeffry má jen trochu kyanidu, kterou si stačil přesypat do kapsy než ho Zalel obral.
Na dvou vozících hučí dvě rezavé elektrocentrály, ty podle všeho zásobují společnou anténu, ze které doslova srší blesky, ty střílejí do země a některé se jakoby klikatí do kopce směrem, kde probíhá živý souboj se Zalelem. Kromě toho na jedné z motorek stojí rychlovarná konvice, kde už bublá voda.
„Čas na čaj, pánové.“ Povídá Jeffry.
Plíží se k vozíku, muži jsou naštěstí zaměstnaní tím, co se děje na kopci, a tak má Jeffry dost času vhodit do konvice trochu kyanidu a odplazit se zase pryč. Když leží po čaji všichni čtyři mrtví na zemi, Jeffry centrály vypíná. Poté je i s motorkami polévá benzínem a zapaluje.
–
Jeffry se probouzí u sebe doma, na zemi v obývacím pokoji. Jako první věc kontroluje kalendář, pamatuje si, že bylo 20. března a dnes je 14. srpna! Strávili v Gitunze 5 měsíců! Půl roku! Jde tedy zkontrolovat kuchyň a jestli v ní pořád sedí.. ano, kouzelný dědeček s velkým krabem na hlavě tady pořád sedí a vrtá se hůlkami v misce s nudlemi.
„Jestli jsem měl zničit to zařízení, tak to jsem udělal v docela rekordním čase. Jenom se objevili, tak jsem odstavil centrály, zapálil a hotovo.“ Povídá Jeffry.
„Íííík.“
„A na to jsme čekali 5 měsíců místního času i s cestou.“
„Íííík.“
„Fajn pokec jako vždycky. Jdu si zkontrolovat bankovní konto, potom zavolám Doře, jestli je v pořádku.“
„Íííík.“
Jeffry kroutí hlavou, Doře nechává na vzpamatování raději trochu času, když byla přímo uprostřed té vřavy, bude beztak klidná a netečná jako puťka, uvažuje pro sebe. Přitom otevírá notebook a s potěšením zjišťuje, že má na účtu velmi příjemně znásobenou sumu.
To už bude pomalu i na to investovat do nějaké firmy a na tenhle kouzelný fantaskní svět hodit bobek. Nebo co takhle to nejdříve probrat s Dorou, možná bude chtít víc a taková ženská ví určitě líp kolik chtít peněz, aby to stálo za to.
Jeffry se přitom jakoby snaží rozpomenout se, jak mu vrtalo hlavou proč tohle vlastně dělá, ale kdo by zpochybňoval takové pohádkové výdělky. Zvedá tedy mobil a pokouší se zavolat Doře, její telefon je ale nedostupný. A tak jde za dědečkem.
„Nevíš co se stalo s Dorou?“
„Íííík.“
„Tak dobře, jedu za ní.“
„Íííík.“
U vchodu Dořina domova visí velká cedule s nápisem „na prodej.“ Jeffry má tušení, co se děje, teď je však hlavní zjistit, jestli se tu náhodou neobjevila a nepotřebuje pomoc.
Vchod do domu není zamčený, uvnitř je ticho, je slyšet jenom vítr, jak se jemně opírá do okenic, ale zevnitř nic zvláštního.
„Doro! Haló?“
Nikdo se neozývá, ale klidně by mohla sedět támhle na schodech, celá zfetovaná z ptačího řevu, ani by se nezmohla na slovo. Jeffry tak opatrně prochází místnost po místnosti, pohybuje se tiše, jen klidně jde a semtam hlasitěji zašeptá:
„Doro, to jsem já, Jeffry.“
A nic, a tak jde o patro výš, kde se v nejzazším koutě té nejzapadlejší místnosti nenápadně svítí. Vedle malé lampičky sedí na židli Dora a oknem pozoruje ptáky.
„Už je po všem, zvládli jsme to. Co Zalel? To musel být souboj.“
„To byl.“
Dora hledí na Jeffryho, potom se bez dalšího zájmu znovu otáčí k oknu.
„Co tvůj muž a děti? Vypadá to, že už se odstěhovali.“
Dora nereaguje.
„Byli jsme pryč 5 měsíců, asi prodává dům, aby to finančně utáhl.“
„Chtěla bych je zase někdy vidět.“
Jeffry chvíli přemýšlí, jak by měl pokračovat.
„Ale určitě by neměli vidět tebe, v tomhle stavu. Je to sice pohodička, ale zajdeme si na večeři, potom si otevřeš knížku, poslechneš si nějakou hudbu, zkoukneš pár filmů a pak až budeš v pořádku, se tě zeptám, jestli ty milióny na kontě co máš už stačí anebo chceš víc. Platí?“
„Platí.“
„Fajn.“