Po abstraktní chvilce letí praotec Trollsteinen s paní Bovou nazpět. Ta zatím z nějakého důvodu vrátila slečnu Covou svému otci do Norska a vyzvedla si odjinud dvě starší dcery.

„Toto je Hiva a mladší se jmenuje Bely.“ Představuje paní Bová své dcery.

„Ahoj.“ Povídá praotec Trollsteinen. „Ty máte taky půjčené anebo nastálo?“

Paní Bová nasazuje nešťastný výraz.

„Musela jsem C vrátit, přece bych ji nemohla vychovávat v téhle divočině!“

Praotec Trollsteinen přikyvuje.

„A vám holky divočina nevadí?“

„Mě se tady líbí, máte na ostrově úžasné zvířátka.“ Reaguje Bely.

„Ty jsi blbá, víš jak je to nebezpečné?“ Přidává se Hiva. „Já přiletěla jen kvůli škole, ale všechno je tu bezvadné.“

Praotec Trollsteinen přikyvuje. Přitom doufá, že se jim paní Bová nezmiňovala, že je praotcem Země, aby těch zvláštností nebylo moc najednou.

„A na jak dlouho tu školu budeš mít? Ptám se abych věděl, klidně choď i na vysokou, jestli tu taková škola někdy bude.“

„To nevíte praotče, že už brzy založíme střední?“ Ptá se paní Bová. „Hlásí se nám mládež i z kapitalistických zemí. Vy toho koukám ale moc nevíte.“

Všichni se smějí.

„Dobře, ale je doufám jasné, že si za studium nesmějí platit. A to ani někomu do kapsy, jinak bychom v zájmu svobody bez kapitalismu museli takovou instituci nechat zavřít.“

„To je přece jasné, praotče.“

Dívky se hihňají.

„Čemu se smějete?“ Ptá se praotec Trollsteinen.

„Že ti B říká praotče. Nepřijde ti to vtipné?“

Praotec Trollsteinen přikyvuje.

„Kdyby si znala pozadí, nemyslím její, ale pozadí toho všeho, taky by si mi tak říkala. Ale to po vás holky nechci, vy jste mladé kapitalistky, tak si můžeme normálně tykat.“

Paní Bová se nejdřív tváří dotčeně, ale nakonec se s praotcem loučí, aby dcerkám ukázala místní školu. Na jedné ze stěn už přitom visí virtuální obraz celé rodiny. Praotec Trollsteinen a paní Bová s dcerami.

Když praotec Trollsteinen zjišťuje, že je v domě zase klid, přesouvá se do své kanceláře, aby si po sobě přečetl své memoáry a změřil si přitom čas. Naposledy když o nich s paní Bovou mluvil, prskala smíchy a říkala, že je měla přečtené za chviličku.

Praotec Trollsteinen si tedy pohodlně usedá a začíná zvolna a uvážlivě číst. Ne příliš rychle nebo uspěchaně, ale jako čtenář, který o obsahu přemýšlí, protože jde o text, psaný na starodávné plastové klávesnici, samotným praotce Země.

Když je po dlouhém a dechberoucím čtení hotov, je změřený čas 11 minut a 30 vteřin. Což je dost zvláštní, praotci Trollsteinenovi, jakoby se zdálo, že uběhly celé hodiny. Jemu, jakoby ubíhal čas mnohem pomaleji, zatímco paní Bové, i když se toho za jedenáct minut a třicet vteřin stane až neskutečně hodně, ubíhá čas naopak velmi rychle.

Praotec Trollsteinen tak uvažuje, že nepůjde jen o dilatační hmotu, která se sráží okolo souostroví Špicberky, ale že ho mimozemšťané touhle sračkou polívají pravidelně. Ona každá hodina strávená v kanceláři přemýšlením nad zbytečností své existence se táhne velmi, velmi pomalu. A nakonec v Palermu byli taky jen na několik dní a narozdíl od náhodných kolemjdoucích připadá jemu samotnému, jakoby byl pryč celý měsíc.

Praotec Trollsteinen tedy po dvou minutách a osmnácti vteřinách sáhodlouhých úvah vytahuje starodávnou plastovou klávesnici, aby napsal závěrečnou kapitolu svých memoárů s tím, že je někdy později prodlouží, aby byly časově synchronizované s vnímáním času ostatních lidí:

Nakonec co nedokáže zařídit obyčejný smrtelník jako já, o to se postarali pánové Xibalby, o kterých jsem se zmiňoval úplně na začátku v úvodu, jestli si vzpomínáte. Totiž jak jde taková situace nebo lépe řečeno takový průser jednou za vámi, je otázka co s ním obyčejný člověk zmůže.

Společnost ve čtvrtohorách nebyla jen moderní společností, jak si dnes myslíme, ale šlo o vývojový skok z velmi primitivních časů bez elektrické energie až k modernější, i když stále ještě docela primitivní technice. A zkuste takovým lidem, kteří neměli nic a najednou mají všechno vysvětlit, že by se měli zamyslet i nad jinými věcmi a třeba i trochu peněz, moci nebo vlivu obětovat. V té době tak ale uvažovali jenom blázni bez vlastních peněz nebo jakékoliv perspektivy.

A tak se aktivovalo cosi temného v hlubinách Země, nějaký obranný mechanismus, kterému jsem začal podle jedné dávné báje říkat pánové Xibalby a ti po celou dobu, kdy byla Země a příroda ve špatné kondici, nastavovali nám, primitivním lidem zrcadlo.

To je takový nejsnadnější závěr, ve skutečnosti nebyla zezačátku společnost nakloněná ani k nějakému individuálnímu člověku. Jak to říct, když něco někde roste nebo pobíhá sem a tam, tak mě osobně to nevadí. Osm miliard lidí na planetě je taky dost a když se mi po hrozné noční můře zjeví cosi co mi řekne „chceme nejvíc tři miliardy.“ Potom na záchodě praskne starodávná žárovka a ve zprávách se objeví, že lidé páchají sebevraždy, tak jsem si řekl, že jsou kluci z Xibalby taky docela užiteční když občas chtějí.

Jenže realita není tak jednoduchá, jak se na první pohled zdá a tak jsem zde na souostroví Špicberky, kvůli existenci svobody bez kapitalismu. K podobným závěrům jako Země jde do hajzlu a lidi jsou ovce, by totiž lidé měli dojít tak nějak sami bez významnější pomoci a kromě toho, že pro ně byli pánové Xibalby něco jako aktivní temná strana, která ukazuje „jo, vážně jsme tady a jestli to nevíte, tak koukejte,“ jinak nepředstavovali a nikdy představovat nebudou nic víc. No i když kdo půjde pod drn jako další v pořadí byla samozřejmě otázka.

Ale myslím si, že docela odpovídající byla i moje role. Samozřejmě filmy o invazi a únosech mimozemšťanů byly už v tu dobu dost běžné, stejně tak jako předtím pověsti a báje o kyklopech nebo náboženské postavy jako Déva nebo Herkules a tisíce dalších. Jde o aktivní prvek, který je součást každé kultury, abychom měli kam směřovat nejasné a jaksi přebytečné myšlení.

Já jsem bral každý projev od pánů Xibalby seriózně, ale dával najevo, že o nic nejde i když to vážné bylo. Nejvíc zvláštní je totiž interpretace. Ta je ve společnosti s bohatými historickými zkušenostmi a těžkými problémy s vlastní interpretací, úplně nejsložitější, a tak mi připadá lepší když jsem pro lidi okolo mě spíš jaksi navíc a hlavně když je semtam i nějaká legrace.

Takové jsou moje memoáry a jestli je čtete někdy v budoucnu, například v období sedmohor, tak mějte na paměti, že jsem toto geologické období nezaložil jenom tak z nějakého rozmaru, ale přišlo proto, že byl už čas na to založit další geologické období.