Návrat praotce Trollsteinena na Špicberky je všemi náhodnými kolemjdoucími brán na zřetel nepatrným pokývnutím hlavy nebo nenápadným mávnutím. Někteří lidé si kolem prolétajícího praotce Trollsteinena ani nevšímají, ale většina už na první pohled poznala, že tu nebyl, ale zase se vrátil.
Praotec Trollsteinen je rád, že na něj místní lidé nezapomněli, i když byl pryč jen několik dní. Ve svobodě bez kapitalismu lidem nikdo samozřejmě nechybí, ale docela potěší, že když se vrátí, tak si přece jenom vzpomenou, že už ho delší dobu neviděli, uvažuje praotec Trollsteinen.
Navíc, co ho potěšilo dvojnásob, je fakt, že místní školka i škola stále fungují. Jakoby tu snad ani nebyly kvůli mimořádné iniciativě paní Bové, jako spíš tak nějak přirozeně. A tak se přes to přeze všechno svět točí dál, Špicberky dál obklopuje dilatační hmota a děti ve škole dělají pokusy s rostlinnou, zvířecí a lidskou DNA.
O několik dní později sedí praotec Trollsteinen ve své kanceláři a dlouze přemýšlí nad zbytečností své existence. Látka, kterou mu v Palermu vpíchli do těla jako experiment, zabrala. Tedy možná ne jak vědci popisovali, ale stačí pohled do zrcadla a popraskané oční bělmo je na mnoha místech zase bílé, jeho ztvrdlé ruce začínají být znovu hebké a ty plíce! S každým novým nadechnutím, jakoby seděl na rozkvetlé louce.
A to je právě ono, zdravotní stav praotce Trollsteinena se zlepšuje navzdory tomu, co si myslí o kapitalistických metodách. Jenže na něco podobného by určitě přišli i na souostroví Špicberky, kdyby se někomu chtělo. A tak praotec Trollsteinen vytahuje starodávnou plastovou klávesnici, aby pokračoval ve svých memoárech:
Nejčastější otázka, kterou si v té době všichni pokládali, tedy ne přímo, protože v kapitalismu se komunikuje jenom náznaky, nikoli přímou řečí, ale ta otázka byla proč si mimozemšťané vybrali pro planetu Zemi právě svého praotce a když už, tak proč právě praotce Trollsteinena? Sám jsem to celá dlouhá staletí nechápal, až když jsem si s odstupem vzpomněl na všechny ty situace, řekl jsem si co to po mě všichni chtěli? Abych proti všemu protestoval, protože protest člověka nakonec zdiskredituje.
A tak si myslím, že fakt, že jsem proti ničemu nikdy vlastně neprotestoval, připadal mimozemšťanům z nějakého důvodu zajímavý. Možná proto, že mi mohli udělat cokoliv, a já přitom fungoval dál, pozitivně naladěn. Nebo minimálně alespoň fungoval. Každá situace je totiž dočasná a všechno co se děje jednoho dne skončí, aby se začalo dít něco nového a se zastřenou myslí člověk opakuje stále stejné chyby, namísto aby z nich těžil a směřoval svou energii jinam.
To je dá se říct, klasický, logicky odvozený přístup. Jenže lidská mysl s počtem nových zkušeností generuje dvojnásobné množství rušivých vlivů. A tak šok střídá pochopení, a vlastní představy o tom jaký kdo je se mění v pochopení, že šlo jenom o představy.
Nakonec mi fakt, že se kolem mě celý milión let lidé dorozumívali jenom náznaky, vlastně pomohl v tom si tyto své vlastní představy umět v reálném čase odfiltrovat. Když čekáte, že první reakce bude hromada lakování, lákadel a jedno slovo k věci, jde o dobrý pohled směrem i k vlastním představám. Jako dokázat si vybrat na snídani ze švédského stolu, na kterém ty nejlákavější kousky chutnají nejhnusněji a naopak.
Díky tomuto celoživotnímu tréninku jsem přišel před pár dny na to, že k tomu aby se lidstvo posunulo dál a dokázalo přežít na cestě do časové mlhoviny i v dilatační hmotě, nebude ode mě minimálně ta kapitalistická část potřebovat žádnou další asistenci. Pánové Xibalby a mimozemšťané mě totiž sérií různých událostí dostali až do vědeckého institutu v Palermu, kde mi pár nadšených vědců vstříklo experimentální látky a jizvy po dilatační hmotě, dokonce i rozpraskané oční bělmo, jsou pryč. Takže jim akorát napíšu, že je to ok a problem solved.
Dojít k podobnému závěru vyžaduje onen trénink, protože tak to právě bylo. Totiž ani jednou se nikdo nezmínil o tom, že bych měl problémy celého lidstva řešit právě já. Zaznamenal jsem jenom stížnost mimozemšťanů, že je jakoby docela na hovno, že musejí se vším chodit jenom za mnou.
Praotec Trollsteinen odsouvá plastovou klávesnici. Závěr, který v memoárech uvedl mu připadá docela výstižný a v podstatě vysvětluje oněch milión let všech událostí v jeho životě a taky některé dramatické události na Zemi. Připadá mu jen škoda, že si onu závěrečnou kapitolu nepřečte taky paní Bová, ta totiž zůstala v Palermu.
–
O několik dalších dní později, kdy se praotec Trollsteinen už obeznámil s novým vedením školky a školy, přilétá k jeho domu paní Bová. Chvíli ve dveřích přemýšlí jak se uvést, potom jde dovnitř, ale praotec Trollsteinen není doma. A tak letí na další místo, kde se zdržuje nejčastěji, u řeky Longyear.
Údolí u pohoří je poseto různým ptactvem a šelmami, které po nich pasou. Praotec Trollsteinen sedí u řeky a přemýšlí jak dlouho může taková cesta všech galaxií do mlhoviny trvat. Jestli další desítku miliard let anebo je vše teprve na začátku a potrvá mnohem déle i poté, co tu Země dávno nebude. A jestli je pro člověka fyzicky možné přežít jednu miliardu, natož tolik miliard let. A kolik by to dělalo geologických období? To budou jednou na Zemi i padesátohory? Nebo dokonce stohory?
„Zdravím vás, praotče.“ Povídá někdo zezadu.
Praotec Trollsteinen se ohlíží a s úsměvem zjišťuje, že jde o paní Bovou.
„Tak se vám nakonec zastesklo? Po domově? Po horách?“
„Po vás, praotče.“
Praotec Trollsteinen přikyvuje.
„Zjistil jsem, že máme spoustu času. Miliardy let, a tak že jste byla pár dní navíc v kapitalistické zemi vlastně ani trochu nevadí.“
„To jsem ráda.“