Další den je praotec Trollsteinen jako znovuzrozený. Malátné tělo je znovu plné energie, zrak je zase ostrý, sluch až nepříjemně nastražený, až se praotci Trollsteinenovi ulevilo. Nechtěl to zmiňovat před paní Bovou, ale nechal si od místních experimentátorů píchnout pár injekcí, prý na zkoušku, ale jakoby mu píchli dávku jedu, která by zabila i slona.
Nejvyšší čas vypadnout z Palerma, uvažuje praotec Trollsteinen, potřebné údaje o DNA zmutovaných šelem už má, vízum dnes končí. A tak si praotec Trollsteinen říká, že nechá paní Bové přečíst kousek ze svých memoárů, třeba se nadchne sentimentem a vrátí se s ním na Špicberky.
Paní Bová je v kuchyni, kde se vaří polévka, postaru tak aby nechala ochutnat dětem a sami si později zkusily onu pradávnou techniku vaření.
„Vaříte polévku?“ Ptá se praotec Trollsteinen.
Paní Bová se ohlíží jeho směrem.
„Dáte si zítra s námi, praotče?“
Praotec Trollsteinen přikyvuje.
„Asi si půjdu zaběhat, začnu zase cvičit, ať naberu nějakou hmotu. Nechcete si mezitím přečíst moje memoáry?“
Paní Bová nasazuje tázavý výraz.
„Už jenom pár kapitol a mám to dopsané.“ Pokračuje praotec Trollsteinen. „Musel jsem napsat jak všechny události probíhaly, aby se z nich mohly poučit další generace. Dál už to bude si myslím stačit. Akorát bych potřeboval nezávislý názor, jestli to není napsané moc nabubřele nebo moc škrobeně.“
„Já si je přečtu ráda, praotče. Aspoň se o vás něco dozvím.“
„Tak já jdu běhat. Ale pamatujte, že není účelem, abyste se o mě něco dozvěděla, ale zhodnotila, jestli nejsou memoáry napsané moc nabubřele anebo škrobeně.“
„Dobře.“
Praotec Trollsteinen přikyvuje a jde ven. Před hotelem se nejdříve rozhlíží, poté se před ním mávnutím zobrazuje turistická mapa, kde jsou vyznačeny stezky pro běžce. Aniž by pohnul brvou a ušetřil co nejvíce tělesné energie, zvedá se ze země a po chvíli dosedá na začátek středně dlouhé, dvoukilometrové běžecké dráhy.
Nejdřív se před ním objevují různé zážitkové nabídky, jako sportovní závod, sbírání zlatých mincí v běhu, turbosprint, u kterého má člověk pocit, že běží mnohem rychleji anebo zběsilý úprk před zombie. Jenže praotec Trollsteinen si není jistý, jestli ony 2 kilometry vůbec zvládne, a tak raději volí běh klasický.
Po osmistech metrech je jeho tempo už volnější a za polovinou dráhy praotec Trollsteinen už jen volněji poklusává, takže kdyby nešlo o nudný, klasický běh, byli by všichni daleko před ním a zombie by si na něm už dávno pochutnávaly.
Na konci dráhy si však ještě sedá do posilovací věže a celou hodinu posiluje. S pocitem dobře odvedené práce si nakonec dává koktejl, a přitom si nastavuje upomínku na další cvičení za tři.. ne, za dva dny.
–
Když je praotec Trollsteinen zpátky v apartmá, sedá si s přemáhaným úsměvem pomalu do křesla a ptá se paní Bové:
„Na to čtení jste čas ještě asi neměla, že?“
„Myslíte vaše memoáry? Ty jsem přečetla za deset minut.“
„Jak to?“ Ptá se praotec Trollsteinen.
„Vždyť jsou dohromady na pěti stránkách a to má být celé?“
Praotec Trollsteinen nasazuje udivený výraz.
„A co jste si představovala? Zmínil jsem se v podstatě o všem, i když jak nad tím teď uvažuju, moc věcí se tenkrát vlastně nedělo.“
Oba na sebe hledí.
„Už se těším na zítřek. Polévka se mi obzvlášť povedla, všechny děti se budou olizovat, až mě budou prosit, ať je naučím jak se to dělá.“ Mění téma paní Bová.
Praotec Trollsteinen přikyvuje.
„Jenže já se už dnes vracím na Špicberky.“
„Tak vy chcete vážně odejít. A mě tu necháte, abych se o C a ostatní děti starala sama.“
„Co vám na to říct, vy přece nežijete, ani nemáte školu v Palermu, ale Špicberských ostrovech. A slečna Cová je přece mobilní, už jste si ji přisvojila, tak je snad jedno, jestli bude žít tady anebo tam.“
„Není! V Palermu jsme aspoň mezi civilizovanými lidmi, ve městě mají všichni svoje cíle, nějakou ctižádost! A co tam? Víte jaká je dřina naučit někoho alespoň základní věci, jako číst, psát a počítat? I těm dětem je jedno, jestli vyrostou úplně blbé, protože tam nebudou muset nikdy pracovat!“ Reaguje ostře paní Bová.
Celý výstup trvá dlouho a má svou logiku. Samozřejmě, je jasné, že je myšlenka svobody bez kapitalismu v začátcích a má občasné mouchy, přemýšlí praotec Trollsteinen. Jenže na druhou stranu, aby se našel někdo další, kdo v dilatační hmotě přežije, může být jistá dávka omezenosti nebo hlouposti svým způsobem výhoda. Čímž praotec Trollsteinen dochází k závěru, že myšlenka svobody bez kapitalismu může být nadlouho i jediná možná cesta, jak toho dosáhnout.
Praotec Trollsteinen se poté znovu zaměřuje na ohnivou řeč paní Bové. Když je hotová, a čeká s odhodlaným výrazem na jeho reakci, tváří se praotec Trollsteinen nechápavě.
„Jakoby jste ty memoáry před chvílí ani nečetla. Já mám taky svoje povinnosti a ty přesahují vaše, i moje představy jak žít a co dělat. Když pominu můj názor na tenhle svět a vypnu polovinu mozku, která je cvičená na něco úplně jiného než jenom mechanické vydělávání peněz, co si myslíte, že se se Špicberky asi tak stane? A co se stane se mnou? Co když mi zdejší doktoři začnou v rámci výzkumu píchat nějaké experimentální injekce nebo trhat nehty a měřit za jak dlouho dorostou? Co Špicberky a co já?“
„Já, já! A co já? A co my?“ Ptá se paní Bová nervózně.
„A co my? A co vy? Proč se nechcete vrátit? Nechcete se vrátit domů jen proto, že vám něco přeletělo přes nos a Palermo je tak úžasné.“
Do místnosti přichází slečna Cová, kterou hlasitá výměna názorů přilákala.
„Copak, beruško?“
Praotci Trollsteinenovi dochází, že paní Bová znovu mění téma, a tak jde raději zkontrolovat, jestli má sbalená všechna data, aby tady nic nezapomněl.