Jeffry a Dora leží v posteli ve velké, prázdné a tmavé místnosti. Právě se probrali z bezvědomí. Naproti postele je stůl, kolem kterého je urovnáno několik menších kostek. Oba se pomalu probouzejí.
„Kde to jsme?“ Ptá se Dora.
„Co si pamatuješ jako poslední? Já, že jsme přišli až na místo odkud vyletěl ten kulový blesk.“
„Já taky.“
Jeffry se zmateně rozhlíží, vstává z postele a protahuje se.
„Řeknu ti, že ten čaj je jako kouzelný nápoj, víš co, je mi přece jenom už 25, pomalu jsem už cítil, že semtam něco pobolívá.“
„Ale prosímtě, ty?“
„Tvrdý chlap o tom nemluví, že. Ale teď, jakoby všechny ty bolístky zmizely. Bolí mě akorát hlava.“
Dora se zmateně rozhlíží, znovu kontroluje v čem je oblečená, na sobě mají jen spodní prádlo.
„Mě taky. Nevidím žádné dveře, podíváš se po nich?“
Jeffry kráčí jedním směrem až do tmy, o pár minut později se se zmateným výrazem vrací zpátky.
„Tamtím směrem nic není, jenom tma. A je tam strašná zima. Vsadím se, že jsme pod horami.“
„A co budeme dělat?“ Ptá se Dora.
Jeffry krčí rameny a sedá si ke stolu. Stůl je prázdný, Jeffry přitom cítí jak z podlahy sálá teplo.
„Máš u sebe nějaké svoje věci? Já jsem jenom v trenýrkách.“
„Nemám.“
„Termosku s čajem nám vzali taky, i když v ní už stejně skoro nic nebylo.“
Dora leží dál v posteli a hledí na Jeffryho, Jeffry hledí před sebe.
„Jako ale kouzelný nápoj dobrý, vůbec necítím tělo, jakoby ani neexistovalo, místo něj jen robotický korpus se senzory.“
„Taky je mi fajn.“ Reaguje Dora.
Oba dál hledí před sebe.
„Mohli nechat na stole aspoň vzkaz. Jste na týden v karanténě, na stole jsme vám nechali hodiny, jídlo, tablet a notebook.“
„A láhev vína.“
„Taky.“
Oba se smějí.
„Podle mě nás sem kouzelný dědeček s velkým krabem na hlavě poslal jako messengery. To kvůli tomu nápoji, jestli se už přišlo na to jak se zbavit civilizačních chorob, tak nás sem mohl poslat, aby na nás mimozemšťané dělali pokusy.“
Dora má kamennou tvář.
„Ty si v životě neviděla ani jeden dokument.“
„Viděla, normálně o přírodě a tak.“
„Kdyby si viděla dokumenty co já, tak bys věděla, že na Zemi ztroskotalo několik mimozemšťanů, chytila je armáda a ta na nich potom dělala pokusy. A protože my zastupujeme jakéhosi záhadného kouzelného dědečka, třeba nás sem poslali, aby dělali zase pokusy na nás.“
„Nestraš.“
Jeffry krčí rameny.
„Akorát si myslím, že se schovávají tady pod horami právě kvůli tomu. Ale asi tu chcípu hlady.“
Oba se smějí.
Najednou se v dálce rozsvěcuje světlo a dopadá na velký kuchyňský kout. Oba běží na místo, za nimi ve tmě přitom mizí postel.
„To je blbé, takhle ve spodním prádle, že?“ Povídá Jeffry. „Na, tady jsem našel kuchařské oblečení a zástěry.“
Když jsou oba v profesionální bílé kuchařské výstroji, nalévají si z lednice víno a připravují ingredience na vaření.
–
Že jsou Jeffry s Dorou v karanténě pochopili po večerní sprše, která byla cítit po chemii. Celé dlouhé dny probíhají podobně. Nejdříve se ráno rozsvítí část místnosti s postelí, potom část s kuchyňským koutem, následuje jídelna, obývací pokoj se zábavou, potom znovu kuchyň, jídelna, koupelna a postel.
I když spolu teď „žijí“ v mimozemské karanténě, snaží se udržovat jen kamarádský, profesionální vztah. Jeffry kvůli tomu, že by nechtěl o podobné možnosti do budoucna přijít a Dora zase kvůli svému muži a dětem. Karanténa naštěstí netrvá dlouho a jednoho dne se namísto obývacího pokoje osvětluje v dálce velká vstupní brána.
Když jsou Jeffry s Dorou u brány, rozsvěcují se všechna světla v celé místnosti. Na první pohled jde vidět, že byli celou tu dobu v obrovském hangáru. Nahoře uprostřed září velká, plazmová polokoule, nalevo i napravo stojí mimozemské lodi různých tvarů, pokryté námrazou.
„Vidíš, kdybych nekoukal na dokumenty, ani nevíme kde jsme.“ Pronáší Jeffry.
„Tý brďo.“
Oba se před vstupem do brány ještě rychle upravují, aby vypadali dobře.
„Stejně je to asi jedno.“ Povídá Dora.
„Jestli vypadají třeba jako hromada slizu, tak asi ano.“
Oba se smějí.
Brána vede do obrovského výtahu. Místo tlačítek je na stěně dotyková obrazovka, časem už notně otlačená a poškrábaná. Na obrazovce se při stisknutí patra objevuje něco jako popis, kterému nejde rozumět a obrázek. Po chvíli váhání co mají zmáčknout se však výtah sám od sebe rozjíždí.
„Nebo to budou chobotnice s chapadly a budou hrozně smrdět.“
Oba se smějí.
„Hlavně když nám pomůžou se odsud dostat.“ Povídá Dora.
„No, je to jakoby bezva příležitost, ale nemám u sebe mobil, takže si neuděláme ani fotku.“
Po chvíli se výtah zastavuje a brána otevírá. Jeffry s Dorou vchází do velké místnosti, připomínající letiště. Po stranách jsou různé obchody, uprostřed lavičky, okrasné rostliny, zářící obrazovky. Letiště je však prázdné a všechno kolem uzavřené.
Nestává se často, že by se zde vyskytovali lidé, tak odlety a přílety podle všeho kvůli Jeffryho a Doře momentálně uzavřeli. Oba tak pokračují po zelených šipkách, ukazujících k východu.
Když jsou u turniketu, čeká na ně s úsměvem mimozemšťan s velkou hlavou, oblečený do saka jako šofér.
„Dobrý den, jmenuju se Hamond. Odvezu vás na místo, kde máte ubytování.“
Hamond si s nimi potřásá tenkou rukou se třemi prsty.
„A co tu vlastně děláme?“ Ptá se Dora.
„Já nevím, mám vás odsud vyzvednout. Jediné co vím je, že kvůli vám zrušili všechny odlety i přílety.“
Hamond přitom zkoumavě pozoruje jejich reakce.
„Odvezu vás na místo, kde budete ubytovaní. Mám se jen ujistit, že nic neprovedete, potom vás už nebude nikdo hlídat.“
Jeffry s Dorou na sebe hledí.
„My? Co bychom u vás prováděli?“
Hamond s obavami hledí na jejich malé, lidské hlavy.
„Uvidíte, koho potkáte. Ale zeptám se, jestli by se nedalo něco udělat s vašimi hlavami. Jsou moc malé. To nebude vypadat dobře.“
„A nemůžete zůstat s námi?“ Ptá se Dora. „Aspoň než se dozvíme co se tu děje.“
Hamond nereaguje. Když jsou na prázdném letištním parkovišti, zve oba do zvláštního vznášedla, to se potichu nadzvedává ze země a ve vteřině odlétá k východu.