Jeffry a Dora dostávají ubytování v krásném, prostorném apartmánu. Až na pár drobností zde vypadá všechno skoro stejně jako na povrchu Země. Tedy až na zvláštní zařízení kuchyně a obývacího pokoje, které jakoby neexistovalo, ale při bližším pohledu je všechno tak nějak součástí nábytku.
Inteligentní odkládací skříňky, které podle volby jídlo buď hřejí nebo chladí, stolky, které jsou úplně jako obyčejný stůl, ale podle volby se promění buď v kuchyňského robota anebo desku na smažení. Zkrátka úplná integrace všeho ve všem.
„Teda my jsme koukám ještě stovky let pozadu.“ Komentuje podívanou Jeffry.
„Mě se tu taky moc líbí.“ Reaguje Dora.
„Že? Teď jenom doufám, že za tuhle dovolenou nebudeme muset nic platit.“
Dora mezitím šátrá v nočním stolku vedle postele.
„Hele, objevila jsem naše věci. Spacáky, oblečení, i termosku, kterou jsme po cestě sem vypili.“
„Ukaž.“
Jeffry si se zájmem věci prohlíží.
„Půjde určitě o další hádanku. Nepřijde ti divné, že jsme měli sebou takový posilující nápoj, a přitom o něm nic nevíme?“
„Já nevím, ale určitě se tady dá koupit úplně všechno.“
„Jenomže nikdo nám nic neřekl. Najíme se a půjdeme se projít. Porozhlédnout se po okolí.“
Dora souhlasí, a tak jde do kuchyně ohřát něco zvláštního v zakrytých miskách, co sice nevypadá, ale voní jako jídlo. Poté se oba vydávají ven.
V hotelu se to doslova hemží vysokými postavami s obrovskými hlavami. Kolemjdoucí si pozemšťany vždy krátce prohlíží, ale dělají, jakoby nic. Po dvou hodinách průzkumu nejbližšího okolí to však vypadá, že v nejbližším okolí žádný obchod, nebo třeba restaurace či cokoliv, co by připomínalo jakoukoliv službu, není.
Nad zemí se vznáší auta bez kol, které míří od někud někam, pod falešným, zářícím nebem se tyčí spousta výškových budov, mezi kterými jsou parky, sochy, široké chodníky a atrakce, u kterých se občas někdo pozastaví, dál však nic. Jakoby každý věděl úplně automaticky kam má jít a co má dělat.
„Asi můžeme být rádi, že máme aspoň kde bydlet.“ Pronáší Jeffry.
Doře se okolí hotelu líbí, a tak raději nereaguje.
–
Celý den tráví Jeffry s Dorou v apartmánu a snaží se přijít na to jak která věc funguje. A hlavně najít nějakou obdobu počítačového systému nebo komunikačního zařízení, jako třeba tabletu nebo mobilu.
„U nás taky, když chceš někam odletět, a jdeš na letiště bez mobilu a připojení k internetu, jsi za chvíli v prdeli, protože nevíš co máš hledat.“ Povídá Jeffry.
„Tady na konferenčním stolku, podívej.“ Volá najednou Dora.
Dora zvedá něco, co vypadá jako plastikový podtácek. V rukou se ta věc ovšem mění na ohebný, zářivý displej. Dora tedy zkouší gesty, jestli se dá ta věc ovládat, nebo menu v ní posouvat. Nic však nefunguje.
„My musíme být něco jako opice, co našly mikroskop a třískají s ním o zem.“
Oba se smějí.
„Hele, teď se něco změnilo.“ Povídá Dora.
Na displeji se rozšířila nabídka grafických bublin a jedna z nich se přesouvá na stěnu v apartmánu.
„A co si udělala?“
„Nic, jen jsem se na tu ikonku podívala.“
Po mnoha dalších zkouškách zjišťují, že se místní elektronika ovládá jakoby mentálně. Jednoduše co chtějí, aby udělala, to udělá. Soustředění nebo proud myšlenek, musí být v takovém případě dost názorný. A tak se jim už ten večer daří založit společnou emailovou adresu a telefonní číslo. Všechno na stránkách hotelu.
Další den si už objednávají první donášku do apartmánu. Potom začíná být pochopitelnější i to jak funguje místní obdoba internetu. Jenže ať už si objednávají jakékoliv jídlo nebo pití, tomu, se kterým přišli do styku po cestě sem, se svými účinky zatím nic nerovná.
Tedy zábava je pod povrchem planety výživná. Všechny pořady z dalekých světů, komentované mimozemšťany s velkými hlavami, vypadají dost zajímavě. A Jeffry s Dorou už vymýšlejí kam všude by se chtěli podívat. Jenže jakoby bez onoho záhadného nápoje v termosce cítili zvláštní prázdnotu a chtějí zkrátka další.
Po několika dnech objevuje Jeffry v kuchyni, v jedné zastrčené skříňce úplně dole u podlahy, analyzátor hmoty. Nejdřív si myslel, že půjde o mixér. I když primitivní mixér by vypadal v takové přetechnizované domácnosti, docela zvláštně. A tak do něj dává nakrájené, sladké ovoce. Jenže v tu chvíli se před ním namísto ovládání zobrazuje jeho složení.
Jeffry tedy zkouší analyzovat poslední kapky z nápoje, které zbyly v termosce. Analyzátor však zobrazuje dlouhý seznam látek se jmény, o kterých snad nikdo nikdy neslyšel.
„Co děláš?“ Ptá se Dora.
„Zanalyzoval jsem ten náš kouzelný nápoj a podívej. Tedy dá se to zobrazit i v angličtině, ale stejně z toho nejsem nijak chytrý.“
„Hmm, ty látky budou určitě z jiné planety.“
„Já bych je i vygooglil, ale tady se na pozemský internet asi nedostaneme. Jenom na ten meziplanetární.“
„Zase problémy s IT. My přece nejsme žádní programátoři.“
Oba se smějí.
„A co teď?“ Ptá se Jeffry. „Někdo přece musí vědět na jaké planetě to všechno najdeme.“
„Že jsem si nevzala kontakt na toho našeho řidiče. Nikoho tu neznáme.“
Jeffry se škrábe na hlavě a přemýšlí.
„No zdá se, že za nás platí výdaje na hotel. Tak bychom mohli zkusit, jestli se stejně nedá objednat i vesmírná loď.“
„Vesmírná loď a k čemu?“
„Jako nemám v plánu zrovna odletět do vesmíru, ale třeba předtím natrefíme na nějakou kontrolu nebo někoho, kdo nám řekne víc.“
Doře se zdá takový nápad praštěný, ale nakonec uznává, že někde v podzemí, ve městě mimozemšťanů a placeným hotelovým apartmá, kdy s nimi přitom nikdo nekomunikuje, jiná možnost než půjčit si vesmírnou loď, asi není.