Ještě ten večer sedí Bagge nad účetnictvím muzea, prochází jednotlivé položky a skutečně. Problém nastal až s příchodem virové pandemie. Vypadá to, že muzeum Gragate bude pro Baggeho finance spíš koule na noze a plánované státní granty to příliš nevylepší.
Bagge si v takové chvíli říká, že měl raději podnikat v něčem jiném, anebo s tím vůbec nezačínat. Konec konců jeho výnosy z akcií bývají poměrně slušné. I když přišel o všechny zdroje příjmů, stačily by takové výnosy tu a tam i na nějaké to cestování za nákupy historických předmětů, takže stačí získat nějaký kapitál a jde se na věc.
Další potíž je ovšem s Moorovou. Ta, jakoby najednou ožila, když se s muzeem začalo. Jenže co ji na to říct, že si to Bagge na poslední chvíli rozmyslel? Jedno je jisté, muzeum je potřeba co nejdříve prodat a výnos dát okamžitě elektronickým makléřům, aby začali s otáčením peněz.
Moorová s Cwaldou se zítra sejdou v kanceláři, aby prošli možné trasy kam se za dalšími předměty vydat, takže on bude mít akorát čas kontaktovat nějakou realitní společnost, aby se nabídly prostory muzea. To zní jako plán, Bagge se jde ale nejdřív vyspat.
–
Pálit za sebou mosty, zametat stopy a zbavovat se přítěže rychle a bez zaváhání, provádí Baldo Bagge tak snadno jako dýchání. Ne, že by byl na tuto svou vlastnost hrdý, jde vlastně o důvod proč si vždycky držel stejné zaměstnance. Při tom všem sbírání věcí a pálení mostů je prostý fakt, že ho obklopují stále stejní lidé sentimentálně sympatický. Nebo alespoň jemu to tak připadá.
S realitním makléřem je tedy domluvený ještě to odpoledne na prodeji prostor muzea, na odpoledne má schůzku ve spediční firmě, která nabízí stěhování, o necelou hodinu později ještě vyřizování ostatních záležitostí na úřadech a je hotovo. Teď už jen stačí, aby se ozvali s nabídkou k prodeji muzea a během jednoho, dvou dnů bude celý tenhle problém vyřešený.
Bagge tedy čeká. Čeká den, dva dny, týden. Přitom před Moorovou ani před Cwaldou nezmiňuje, co chce udělat, jenom čeká až se ozve realitní makléř a přivede zájemce. Ani po dvou týdnech se však žádný zájemce nehlásí.
Že by to bylo až tak vážné, že by zkolabovala skutečně celá ekonomika a lidé neměli peníze už ani na větší komplex výstavních síní v centru města? Mít tak stroj času a prodat všechno ještě před vypuknutím pandemie. Nebo lépe, raději si s žádným muzeem ani nezačínat.
Jenže takový je už zákon kauzality. Něco se stane a od té chvíle je věc daná. Po několika hodinách přemýšlení jak obejít zákony kauzality, a mnoha dalších podobných nápadech z oblasti sci-fi, Bagge zjišťuje, že je vlastně moc dobře, že nikomu nic o svých úmyslech o prodeji muzea neřekl. Moorová i Cwalda totiž pracují se stále stejným nadšením a celou tu hořkost si vychutnává jenom on.
Do tohoto rozpoložení přichází Moorová do kanceláře.
„Tak už jsou prý vakcíny.“
Bagge se směje.
„Myslím, že máme trochu jinačí starosti. A to jak udržet muzeum v zelených číslech.“
„Ale to je přece dobrá zpráva. Sice neříkali, kdy se k nám taková vakcína dostane, ale já bych to brala pozitivně.“
Bagge krčí rameny. Moorová ho přitom probodává zvědavým pohledem.
„No já bych si ty zprávy zapnul, ale po tom, co ti kreténi předvedli mi běhá mráz po zádech už jen z toho co si vymyslí dalšího. Vemte si, jak jsme fyzicky zdegenerovaní a do toho přijdou ještě takoví Einsteini, já se o tom už nechci ani bavit.“
„Hmm.“
Moorová jde ke svému stolu, otevírá notebook a kontroluje došlé emaily.
„A co o těch vakcínách říkali, budou tu aspoň za měsíc?“ Ptá se Bagge.
„Ne, prý až ke konci roku, možná na začátku příštího.“ Reaguje Moorová.
„Takže musíme vymyslet jak se dostat do zelených čísel se čtrnácti návštěvníky za hodinu. Já nevím, tak tam postavíme třeba stánek s párky a pivem.“
„Párky a pivo do muzea?“
Bagge krčí rameny.
„To je fakt, navštěvuje nás samá snobárna. Tak kávu a dortíky?“
„Lepší, ale asi by to pro nás znamenalo jenom další náklady. Vemte si jenom ty účty za topení a elektřinu, které máme už teď.“
„Navíc by to začalo být něco jako restaurační zařízení a ty jsou teď zase zavřené. A kolik jste to spočítala, že potřebujeme návštěvníků, abychom byli na nule? Pět za hodinu?“
„Patnáct.“
Bagge prská smíchy.
„A máme povoleno čtrnáct. No nic, snížíme teplotu vytápění o dva stupně a můžeme letět do Portugalska.“
„Proč zrovna tam? Nebyly lepší ty Benátky, jak jsem vám posílala?“ Ptá se Moorová.
„V Benátkách jsem už byl, v Portugalsku ještě ne. Sice zrovna tam asi nic zvláštního neobjevíme, prý tam ani žádní původní obyvatelé nikdy nežili, ale znáte ty informace z internetu. Dočtete se, že tam nic není a kolikrát jsme nakoupili už na letišti dvě tašky různých věcí, na které jinde nenarazíte.“
Moorová kroutí hlavou.
„Jenže když vy sbíráte úplně všechno, na co nám bude na takové výstavě místní čokoláda nebo los do loterie?“
„Na co, i takový los bude mít jednou historickou hodnotu. A nemusí být ani výherní.“
Oba se smějí.
„Když to tak berete, potom můžeme podruhé i do Benátek. Vsadím se, že od doby, kdy jste je navštívil naposledy, mají losy úplně jiné než předtím.“
„Možné to je.“
Moorová nasazuje nadšený výraz.
„Vážně, byl byste pro?“
„No, kdybych byl někdy i v Portugalsku, tak určitě. Ale říkám z Evropských zemí zbývá ještě Portugalsko.“
Moorová unaveně odddechuje. To by mělo její nadšení poněkud oslabit, uvažuje Bagge a znovu kontroluje stav prodeje muzea na online stránkách realitní kanceláře.