Maminky říkaly ukliď si. Uklidili jsme tak, že koberec plaval na vrstvě prachu. Skříň plná hraček, co se měly uklidit. Časem se to udělá. A já nebyla jiná, dokud jsem nepoznala svého muže a pohár trpělivosti nepřetekl do té míry, že jsem řekla, že v takovém hnusu žít nebudu a prostě jsem začala uklízet sama od sebe.
V té době jsme pracovali hlavně na poli, na které si už děda s babičkou netroufli, a tak nechali pole nám. Byla to ale dřina, na jaře všechno vysadit, když neprší tak průběžně zavlažovat, odstraňovat plevel, spousty plevele a když všechno vyroste, tak všechno sklidit, zaorat a další jaro zase nanovo.
Vzpomínám si, že jsem v té době zkoušela úrodu prodat, abychom měli dost peněz. Jenže aby brambory narostly dost velké, a přitom se do nich nepustili červi, museli bychom investovat do chemických postřiků, tímpádem jsme byli rádi, když jsme vyměnili pár pytlů alespoň za slepice nebo mladé králíky.
Jednou ráno jsme tedy seděli s manželem u kávy.
„Co budeme dělat?“
Logická otázka, potřebujeme peníze.
„Budeme muset cestovat, já 3 měsíce a potom ty. Převaděč stojí hodně, ale na to máme. Zítra domluvím dokumenty a povolení a za 2 měsíce jedu, máš to tady na povel.“
„Budeš mi chybět a hlavně dětem.“
„Vím, budu na vás pořád myslet.“
Poznali jste kdo za 2 měsíce odjíždí? No přece já, já se rozhodla, že zkusím novou práci jako první, to je odvaha, že?
„A ne že až odjedu, přestaneš umývat nádobí, budeš celé ty tři měsíce po sobě i po dětech pěkně uklízet!“
Děti právě probíhají okolo a ptají se.
„Mami ty musíš odjet? To tu nebudeš na zápas, neuvidíš jak budu hrát.“
„Táta mi to pošle po mobilu. Je mi to moc líto.“
Syn je smutný odchází, pak se zastaví a vrací se, aby mě objal.
„Ale vrátíš se nám.“
„Vrátím a něco ti přivezu.“
„Dobře. Jdem hrát.“
Táta jde hrát fotbal se synem.
„Jdem.“
Ohlížím se za nimi a jakoby mě najednou cosi moc tížilo. V tu chvíli se mi nechce nikam, ale musíme to zvládnout. Máme krásné pole, ale starý dům, na který přes padesát let nikdo nesáhl a práce tu není. Jdu tedy vařit zeleninovou polévku a mastné zelí s bramborem. Maso, to bude až v neděli.
–
O dva měsíce později mám dokumenty a víza hotové. Zaplatili jsme agentuře za zprostředkování zaměstnání teda pořádnou sumu. Nepřijde mi to vzhledem k tomu kam jedu jako adekvátní. Nestěhuju se přece do Ameriky, tady je Ukrajina, potom Slovensko a hned vedle Slovenska je Česká Republika. Ale rozhodla jsem se, že napoprvé za zprostředkování zaplatím co chtějí a až budu na místě, příležitostně se zeptám, jestli je agentura vážně nutná.
To jsem si říkala tenkrát, teď po šesti letech je situace pořád stejná a agentuře stále platíme. Ale abych zbytečně nepředbíhala. Balím si věci do velkých tašek. Musím zabalit vše, co bych po celé ty měsíce mohla potřebovat. Musím totiž přivézt zpátky co nejvíc peněz a utrácet co nejméně. Že bych se ve volných chvílích učila česky? A chci vůbec? Ještě nevím.
Hlavně jim chci ukázat, jak se uklízí u nás v Pisotském. I když nevím do čeho jdu, bude to určitě něco úplně jiného než na Ukrajině. Česko sice není tak daleko, ale sousedí s Německem, takže kdo ví co tam na mě čeká.
Cesta autobusem a vlakem trvá 2 dny. V ČR je zajištěna práce a ubytování s ukrajinskou překladatelkou. Má se jednat o úklid ve zdravotních a továrních zařízeních. Úklid má být jednoduchý, ale už teď vím, na mě čekají tři měsíce buzeru v novém městě, kde nikomu, kromě ukrajinců z ubytovny, nebudu rozumět.
–
Po příjezdu jsem trochu zklamaná. Čekala jsem za ty peníze něco úplně jiného, ale Česko se od Ukrajiny kromě jiného písma a jiné architektury na první pohled zase tak moc neliší. Po ulici jezdí nové auta, což je fajn, ubytovnu máme poblíž velkého supermarketu, což je taky moc příjemné, ale silnice jsou samá díra, na chodnících nedopalky a plastové kelímky.
Támhle někdo buď něco vylil anebo se vyblil na ulici, takže zase takový rozdíl to není. Na co si musím ale nechat zajít chuť jsou nákupy. V obchodech je toho spousta, ale všechno příšerně drahé, dvakrát až třikrát dražší než u nás. To si říkám kolik tu asi všichni vydělávají, když si můžou dovolit nakupovat tak drahé věci. Asi hodně, když se dívám na ty davy s plnými nákupními taškami a my v Pisotském nemáme ani na to levné maso!
Rozhodla jsem se tedy, že zkusím co ve mě je a i když jsem přijela pracovat jenom jako blbá uklízečka, budu ta nejlepší blbá uklízečka, jakou ti bohatí Češi kdy viděli. A začala bych klidně těmi vajgly na chodníku, kdyby mi za ně někdo zaplatil.
Ale začínám uklízet už ten den, i když jenom svůj pokoj na ubytovně. A když jsem v tom, rovnou vytírám i chodbu a schody. Ostatní se mě přitom ptají, jestli jsem se nezbláznila, ale já odpovídám, že mám ráda pořádek. Proto jsem přijela a někde se začít musí.
Nezbývá než doufat, že to zítra nebude tak strašné jak si právě teď myslím a že tři měsíce strávené uklízením v zahraničí pár věcí změní. Nemusí se změnit všechno, princezna ze mě už asi nebude, ale chtěla bych aby pro mě byla plná nákupní taška stejně normální, jako pro všechny ostatní tady.