A tak nadešel čas, můj první pracovní den. Ráno vstávám už ve 4:15, dávám si kafe a zapálím cigaretu. Bez cigarety bych tak brzo ráno nebo spíš ještě pozdě v noci vstávání asi nezvládla.
Dnes mě čeká pracovní pohovor. Proč pohovor? Říkám si. Kdybych neprošla, tak mě pošlou zpátky na Ukrajinu či co? Anebo místo výrobní haly zametat ty chodníky? Dobře, hlavně klid. Oblečení zvolíme jednoduché, ne minisukni a tanga, nejdu na místo kurvy. Vemu si džíny a pohodlnou halenku. Vedoucí bude určitě ženská, chlap by uklízečkám vedoucího nedělal.
Před branou továrny s velkými věžáky a komíny je menší, zelený park, kde na mě čeká šéfka Kseniya. Je to paní kolem 45ti let, střední postavy, vysoká blondýnka. Začíná něžným tónem, mluví o pohodové práci, jednoduchý úklid, příjemné prostředí. Ale už teď po cestě do kanceláře je jasné, že kecá, aby nalákala lidi. Nikdo nechce uklízet znečištěné záchody a umývat špinavé podlahy.
Ale říkám si, že jsem ještě mladá a v nové zemi se časem najde i nová příležitost. V kanceláři tedy vyplňuju dotazník, uklízela jsem pekárny, kuchyně, obchod i sklady. Zkušeností mám dost, a tak doufám, že hajzlbábu dělat nebudu. Jenže Kseniya mi po pečlivém prostudování mého dotazníku oznamuje, že se do zdejší továrny hodím perfektně a o hodinu později už stojíme právě u záchodů.
„Šatna, záchody. Na záchody, umyvadla a sprchy máš deset minut, na šatnu dvacet minut.“ Povídá Kseniya a pokračuje: „Po půlhodině se přesuneš do další šatny a zase, deset minut záchody, dvacet minut šatna. Takže všechny čtyři šatny v přízemí máš za 2 hodinky, i s jedním prstem v prdeli.“
„Uvidím, to zvládnu.“ Odpovídám váhavě.
„Potom máš deset minut pauzu, když stihneš šatny dřív, můžeš mít pauzu i 20 minut, ale pozor! Přijdu si tě zkontrolovat!“
„Dobře, děkuju.“ Odpovídám znovu jako poslušná kráva.
Potom vidím jak Ksenyi někdo volá a ona přepíná z ruštiny do češtiny. Tak jdu na to a umývat hajzly.
Když mám dvě šatny hotové, uběhla už hodina a půl, takže zbývající vezmu jenom tak hopem. Jenže ve třetí šatně sedí polonazí chlapi a kecají. Česky neumím, ale rozumím dobře co si mezi sebou říkají. Zrovna když umývám záchody, musí si jeden z nich odskočit, ale čeká až dodělám záchody.
Zdrželi mě, takže uběhly akorát dvě hodiny a čtvrtá šatna je nevytřená. Běžím rychle na záchod s jedním hadrem v ruce a se dvěma rolemi toaletního papíru, všechno rychle poutírám a za pět minut hotovo. Teď budu jen doufat, že si Kseniya zkontroluje jen šatnu č.1 nebo č.2, jinak jsem v prdeli, ale seru to a jdu na cigáro.
–
Moje kolegyně jsou ženské kolem 50ti. Unavené a strhané. Všechno jsou to ukrajinky, a tak si říkám, jestli za nějakých dvacet let neskončím stejně. O pauze sebou jen praštit v kuřárně na lavičku o víkendu si koupit tuňáka, pár flašek vodky, ožrat se a další týden zase nanovo.
Nejdřív jsem si myslela, že se jim nelíbím, protože jsem nová a mladší. Ale po chvíli je mi už jasné, že jim nevadím já, ale ta práce. A tak jim nabízím po cigaretě ještě z ukrajinských zásob a domlouvám se s nimi na večer na ubytovnu.
Po krátké pauze jdu pokračovat se schody. Jenže tam už čeká Kseniya i s kyselým výrazem.
„Anno, byla jsem se podívat do šaten, nech tu vozík a pojď se mnou.“
A je to tady, určitě zkontrolovala šatny č.3 a 4! Jenže k mému překvapení jdeme do šatny č.1.
„Tak takhle by to nešlo, vidíš tu rukavici?“ Ptá se Kseniya.
Před mým obličejem si přitom nasazuje bílou rukavičku.
„Vidíš ji, jo? Jak je bílá a teď jdu a sáhnu tady na tu skříňku a co vidíš? Černá jako bota. A co je to tu na zemi, tady jsi to vynechala. A byla si vůbec ve sprše? Ani se mi nezdá, pojď za mnou.“
A jdeme do sprchy, přitom mám sto chutí tu babu zastřelit. Zase sahá nahoru, na okenní parapet!
„Tady jsi nebyla, vidíš ty černé prsty? A co ty vodovodní kohoutky, těch ses určitě ani nedotkla.“
Má pravdu, ale říkám si, jestli se to není za deset minut nadlidský výkon. Ale nakonec se rozhlíží spokojeně a zbytek se už líbí. Je co zlepšovat.
No nic, vracím se k vozíku s patnáctiminutovým zpožděním. Tak a na schody až tam nahoru mi přitom dala čtyřicet minut. Kdybych už něco nezažila, na místě bych s mopem praštila a odjela zpátky na ukrajinu. Však bychom to přežili, ale pořád si říkám, že jde o první den a první den, ani první týden se mi práce určitě zamlouvat nebude.
Však já na to přijdu, nějak to ty holky přece dělat musí. Vždyť jsou všechny jak zpomalený film a zrovna já mám být nejrychlejší uklízečka na světě? Říkám si. Stýská se mi po Pisotském a nechápu proč jsem si vůbec kdy stěžovala, vždyť doma je nám tak dobře. Kolikrát jsem navařila pěkně omaštěné zelí, udělala k tomu knedlíky a nikdo si nestěžoval. A já, blbá kráva jdu a pro trochu peněz navíc umývat hajzly od nevidím do nevidím.
Večer toho prvního dne, když mám konečně všechno uklizené, jsem slušně oblečená a zase si připadám jako člověk, se v ubytovně seznamuju s Roxanou. Jakoby už na první pohled viděla co všechno jsem si musela za ten den vytrpět, zve mě k sobě na panáka a potom jdeme ven, aby mi ukázala město.