Baldo Bagge sedí v kanceláři, na obrazovce jeho notebooku jsou Google Mapy a Google Flights. Právě plánuje dlouhou cestovatelskou šňůru, při které by měli vystřídat během 12ti měsíců celkem 24 destinací.
K tomuto kroku ho přivedla nedávná virová pandemie a tak trochu nesmyslné zavírání hranic po celém světě. Celý rok tak bude pro všechny velmi náročný, ale je to zkrátka nutné, protože ještě nikdo neví, jestli zůstanou hranice otevřené nebo se budou znovu zavírat, přestože jsou k dispozici už i antivirové vakcíny.
Je něco po deváté ráno, takže do práce přichází Moorová a Cwalda.
„Jaká doba v zahraničí by pro vás byla ještě únosná a jaká už neúnosná?“ Ptá se rovnou Bagge.
„Proč se ptáte?“ Reaguje Moorová.
„Jenom tak, informativní anketa. 6 měsíců? Rok? Dva?“
„Šest měsíců by se ještě dalo, ale celý rok je už dlouho.“ Reaguje Cwalda.
„Jako proč? Jídlo bude určitě všude, ženské taky, všude je chleba o dvou kůrkách a prdel o dvou půlkách.“
Všichni se smějí.
„A na cestě by byly i Filipíny a Thajsko.“ Pokračuje Bagge. „Víte co udělá taková Filipínka, když uvidí pěkně rostlé bílé maso? Ta nad vámi nebude ohrnovat nos, jako tady ty zdegenerované Evropanky. A přitom jsou to samé kočky.“
Moorové dochází, že se Bagge jen snaží, aby Cwalda souhlasil s delším termínem, a tak nic neříká. Cwalda však čeká až zareaguje právě Moorová, a tak všichni tři na sebe chvíli jen tak hledí.
„Mě přišel i pobyt v Grónsku až až, a to jsme tam strávili necelé dva měsíce.“ Povídá Cwalda nakonec.
„Jenže co by vám tam chybělo? Na to se ptám, máte doma křečka, kterému musíte každé ráno nasypat zrní?“
„Nemám.“
„Já myslím, že jste se z toho zavírání hranic trochu zbláznil, nemyslíte?“ Vkládá se do výslechu Moorová.
Bagge krčí rameny.
„Jako kdyby to Cwaldovi vadilo, může zůstat tady a dohlížet na muzeum. Může taky stavět nové regály v hangáru, třídit věci, tady bude práce dost a nepotřebujeme kvůli tomu aspoň nabírat další zaměstnance.“
Cwaldovi se však očividně nelíbí, že by měli ti dva odletět bez něj. Tak nějak si už na Moorovou zvykl a spíš chce tam, kde je ona.
„Na jak dlouho to tedy bude?“ Ptá se Moorová.
„Říkal jsem si, že bychom mohli stihnout za 12 měsíců i 24 destinací.“
„A vám už vážně hrabe? Za dva týdny přece vůbec nic nestihneme. Na každém místě i v tom Thajsku se musíte nejdřív ubytovat, porozhlédnout, dozvědět se něco o místní kultuře a to ani nezmiňuju, že máte všude supermarkety a moc sběratelských věcí tak stejně neseženeme, když nebudeme hledat důkladně.“
Bagge se snaží držet kamennou tvář.
„To jsem si taky myslel, potom by to mohlo být 24 destinací na 24 měsíců.“
„No to už je lepší.“ Reaguje Moorová ironicky.
Cwalda zatím usilovně přemýšlí co se může s jeho domem za dva roky stát, když bude prázdný.
„Já souhlasím.“ Reaguje Cwalda nakonec.
Moorová nasazuje překvapený výraz.
„Vy jste se zbláznili oba.“
Bagge se tváří chápavě.
„Vždyť to zrovna pro vás dva není žádná povinnost. Když budete potřebovat domů, tak mě necháte třeba na Filipínách samotného a potom za mnou přiletíte na Sibiř, tam už se mi nějaká pomoc určitě hodí.“
„Ale zase přijdeme o diety a kapesné.“ Reaguje Cwalda.
„No, přece když budete doma, na co potřebujete kapesné? To si ten chleba namažete hezky doma a svoje půlky složíte do vlastního gauče.“
Všichni se smějí.
„A co jste tedy naplánoval?“ Ptá se Moorová.
Bagge zapojuje notebook kabelem k velké obrazovce.
„V podstatě na střídačku, z tepla do zimy podle ročního období.“ Začíná Bagge zeširoka. „Teď je na severní polokouli léto, tak se zaletíme ochladit na jih Argentiny, potom trochu pookřejeme na Madagaskaru, tam je jenom krásná příroda, ale prodávají aspoň suvenýry. A už se bude blížit první podzim, tak se přestěhujeme do Mongolska, potom do jižní Koreje a zkusíme zjistit, jestli se nám podaří nějak dostat i do té severní. A tak dále, dobrý plán, že?“
Moorová ani Cwalda nereagují.
„Ještě jsem se chtěl podívat do takových těch typicky uzavřených zemí, jako Turkmenistán a tak. Takže si musíte Cwaldo vyřídit ještě druhý pas, to kvůli vízům. Já myslím, že když jim přišoupneme někde na ambasádě s pasy i karton cigaret nebo něco podobného, tak nás aspoň na pár týdnů do těch zemí pustí.“
„Jak myslíte, mě je to jedno.“ Povídá Moorová.
„A ještě si musíte zařídit bankovní účet u Revolutu, Cwaldo.“ Pokračuje Bagge bez mrknutí oka. „Při tom všem cestování by vás vaše banka akorát svlíkala z kůže.“
„Ale já mám Mastercard.“
Bagge a Moorová se smějí.
„To je sice fajn, ale platíte za každý převod zbytečně vysoké peníze.“ Povídá Moorová.
„Takových služeb je víc, ale my s Moorovou používáme Revolut, takže když potřebuje Moorová peníze, protože na něco narazila, tak mi to vyfotí, pošle přes WhatsApp, já ji pošlu jedním kliknutím ty peníze a je to.“
„No dobře, ale já už jeden bankovní účet mám.“ Trvá na svém Cwalda.
„Potom mu to musíte ještě vysvětlit.“ Obrací se Bagge k Moorové.
Moorová se jenom usmívá, Cwaldova naivita je pro ni očividně osvěžující.
Když je po ranní poradě, jedou všichni domů, aby se zabalili. Takové velké balení trvá většinou několik dní, protože Bagge i Moorová pokaždé narazí na něco, čeho by se jim hodilo víc nebo co nemají.
Baggeho obsah kufrů by se dal přirovnat k polní kuchyni a polní nemocnici, zatímco Moorová si připravuje spoustu různého oblečení pro každou situaci. Jen Cwalda je s balením hotový už za čtyřicet minut a připravený na každou situaci tedy ani zdaleka není.
