První let do Buenos Aires bude asi nejdelší. Se třemi přestupy, spoustou čekání, a tak už několik hodin před odletem stojí Bagge před letištním terminálem a vyhlíží Moorovou a Cwaldu.

V mobilu má nahrané knihy, časopisy a filmy, které se tam vešly, sluchátka plně nabitá, powerbanka, dva kufry, které jsou tak narvané, že nešly zavřít a kdyby je nestáhl lepící páskou, určitě by okamžitě explodovaly. Jen ti dva pořád nikde.

O něco později se už otevírá odbavení a v ten moment Moorová i Cwalda konečně přijíždějí:

„Vzali jste si taxíka?“ Ptá se Bagge.

„Ach jo, když jste na nás nepočkal? Stejně vám ho ale strhneme ve vyúčtování.“ Reaguje Moorová.

„Vždyť to máme na letiště kousek, to je výhoda života v hlavním městě. A teď hurá do Buenos Aires.“

Všichni tři vstupují s úsměvy do odletové haly.

„Máte sebou certifikáty o očkování? Teď po nás budou chtít takové blbosti.“ Ptá se Bagge.

„Všechno máme.“

„Dobře, jestli se nám po cestě nezatoulají někde naše kufry, strávíme tuhle noc v Buenos Aires. Tak se v letadle vyspěte. Noční život je tam docela divoký.“ Pokračuje Bagge.

Moorová s Cwaldou očividně nechápou jak to myslel, ale patrně půjde ještě dozvuk z oné izolace v jedné zemi. Snad nebude Bagge pobíhat opilý ulicemi a hledat kde by se daly ve 3 ráno koupit hamburgery. Jak už se párkrát stalo.

„Jaký máte Cwaldo mobil, máte na něm dobrý foťák?“ Ptá se Bagge.

Cwalda vytahuje z kapsy malou placku, kde je na místě fotoaparátu jen jedna černá dírka.

„Normální mobil, ale nefotí nic moc.“

„Hmm, na Wikipedii totiž pořádají soutěž. Když vyfotíte nějakou památku nebo monument, který tam ještě není, můžete vyhrát cenu. Bylo by docela fajn, kdybyste tohle dělal a hledal co na Wikipedii ještě není.“

„To je dobrý nápad.“ Reaguje Moorová. „Akorát by to chtělo vážně lepší mobil.“

Bagge krčí rameny.

„Koupíme mu nějaký po cestě. V dnešní době si koupí foťák jenom idiot, tak ať z toho aspoň něco máte.“

Cwalda se tváří povzbudivě.

Je večer a po náročných přestupech na různých letištích se naši hrdinové ocitají v chladnějším počasí na mezinárodním letišti v Buenos Aires. Protože je program docela nabitý a už pozítří míří na jih do pustiny, kde budou hledat nějaké pozůstatky místní kultury, ubytovávají se v hotelu a na večeři míří do ulic.

Bagge má v kapse jen občanku a platební kartu. Pas nechává kvůli kapsářům raději v hotelu. Moorová si nese těžkou kabelku, vybavenou snad vším možným a Cwalda drží v ruce mobil se třemi fotoaparáty a kouká, jestli nenarazí na něco zajímavého.

„Platit dnes večer budu asi já, že?“ Ptá se Bagge zbytečně.

„A kdo jiný? Nechcete snad, abychom si večeři platili my.“

Bagge kroutí hlavou.

„Já se jen ptám. Ale víte, že se vám pak taková večeře odečte z budgetu na stravné.“

„Cože se odečte?“ Ptá se Cwalda.

Moorová mává rukou.

„To nechte být, první večer si to můžeme dovolit. Pak vám to vysvětlím. Abyste si z takové cesty odvezl i nějaký výdělek, je nejlepší všechno neutratit za jídlo. Baldo nás má v hrsti, ale zatím jsem se s ním vždycky domluvila.“

„Já vás slyším.“ Reaguje Bagge.

„Však už nic neříkám. Hele, tady to vypadá na slušnou restauraci.“

Skupinka neušla po ulici ani 200 metrů a už se zastavuje u prvního podniku. Jinak je venku na ulici docela rušno.

„Já jsem pro. Nebude to nejlevnější, ale najíme se, dáme si pár piv a jdeme spát.“ Povídá Bagge.

O dvě hodiny později jsou už po večeři. Nutno dodat, že se najedli pořádně. Místní kuchyně je dost podobná Evropské, protože zde v dobách středověku řádili Španělé.

Ale že by zrovna v Buenos Aires narazili na něco zajímavého, co by se vyjímalo v muzeu, o tom po zběžném průchodu ulicí není nikdo z nich přesvědčený.

„Cwalda si tu možná vyfotí pár zajímavých momentek, ale jinak si myslím, že kupovat předražené suvenýry někde v centru města nebude zrovna dobrá investice.“ Pronáší Bagge.

Moorová pátrá v mobilu co by zde mohlo být zajímavého.

„Ale mají tu spoustu muzeí, kousek odtud. Třeba bychom v nich na ledacos narazili.“

„Nad tím jsem taky přemýšlel, ale musíme začít hned ráno, protože pozítří míříme na jih do El Quique, tam se teprve zastavil čas. Něco mi říká, že někde tam dole budou na půdách u místních odložené úplné poklady. Staré obrazy, vozíky s otepy slámy, co se zapřáhnou za osla, zdobené, krajkované šaty…“

„To bude nádhera.“ Reaguje Moorová.

„Stejně to nechápu, to těch krámů už nemáte dost?“ Ptá se Cwalda.

„Mám, ale ne z Argentiny.“

Všichni se smějí.

Večer po sklence vína odchází Cwalda s Moorovou zpátky do hotelu. Bagge ještě nejde, říká si, že si před spaním ještě projde pár bloků, aby se trochu protáhl.

O chvíli později slyší z jednoho podniku hlasitou hudbu. Kolem se baví skupinky mladých lidí, a tak jde dovnitř, aby si dal u baru ještě panáka. Vedle sedí dvě holky, které na exoticky vyhlížejícího Baggeho pokukují.

„Co pijete?“ Ptá se Bagge.

„Aguardiente.“

Tak objednává jim i sobě, aby ochutnal místní specialitu. Jenže se mu z toho dělá nevolno, a tak se s nimi loučí a odchází.

Venku na vzduchu je zase lépe, takže se prochází o něco dále. Na jedné z ulic se pohybují podivně vyhlížející prostitutky. Tak jde do dalšího baru, aby si dal ještě jeden drink a rozmyslel se.

O pár hodin později už hledá, kde by se dal koupit nějaký hamburger a míří zpátky do hotelu.