Ráno v Buenos Aires je hektické, ještě dopoledne musejí návštěvníci navštívit alespoň dvě muzea. Přitom se nechávají inspirovat zajímavým designem, jakým se taková výstava různých věcí vlastně dělá.
Co Baggeho zaráží je fakt, že u každého historického předmětu je nejen zevrubný popis, ale docela obsáhlý článek, plný detailů o původu a historii.
Zastavuje se tedy před jedním takovým popisem a povídá ostatním:
„Že jsme nikdy vlastně ani netrackovali, jakou má každý předmět historii. Připadá mi zajímavější, že si o tom můžu taky něco přečíst.“
Moorová však kroutí hlavou.
„Krátké popisky přece máme a to, co sbíráme my historickou hodnotu přece nemá.“
„Nemá, ale může mít. Možná stačilo si něco vymyslet, ne? Myslíte, že existuje nějaká kontrola muzeí, kdy by k nám přišli třeba inspektoři a všechno, co napíšeme ověřovali? Já myslím, že ne.“
Moorová ani Cwalda s nápadem očividně nesouhlasí.
„No dobře, byl to jen takový nápad.“ Pokračuje Bagge. „Tak nic, je třičvrtě na jedenáct, zajdeme si na oběd, nakoupíme zásoby potravin a jedeme na jih.“
Původní plán odcestovat až do El Quique se během snídaně změnil. Vypadá to, že městečko Valdes bude o něco blíž, navíc by v něm podle Map Google měli být tučňáci a tuleni, což vždycky znamená, že by mohlo být ke koupi i něco nového.
Cesta autem trvá okolo sedmnácti hodin. Při prvním tankování Bagge zjišťuje, že v půjčovně zapomněli kabel k dobíjení, takže jim bude hybridní pohon celkem k ničemu.
Večer ho střídá Cwalda, kterého v noci u volantu střídá Moorová. Ta si už cvičí úvodní řeč, kterou pronese až budou chodit od domu k domu a vykupovat od lidí co se namane:
„Hola, estamos de paso por tu localidad y comprando antigüedades a domicilio. ¿No quieres vender un armario, un abrigo viejo o porcelana?“
„Pěkně, co to znamená?“ Ptá se Cwalda.
„¿Qué significa eso compañero?“ Ptá se Moorová.
„Heej, que paso, amigo?“
Oba se smějí.
„Já jsem byla na jazyky vždycky docela dobrá. Hlavně jsem se zlepšila právě kvůli pouličním nákupům. Chodit od domu k domu a ptát se anglicky totiž nemá smysl.“
„To tak děláte pokaždé?“ Pokračuje Cwalda.
Moorová souhlasně pokyvuje.
„Tedy ne úplně pokaždé, ale když jedeme do takových končin, nic jiného ani nezbývá. Ahora duerme, amigo.“
„A to bylo co?“ Ptá se Cwalda.
„Abys už spal, zbývají ještě čtyři hodiny cesty. Jak znám Baldu, budeme obcházet celé městečko už od rána a do postele se dostaneme až večer.“
–
Mateo Juan Bautista je postarší pán, který si přiváží v rozhrkaném autě slepici, kterou právě koupil na trhu. Jeho děti už vyrostly, oženily a odstěhovaly se a jeho žena loni zemřela.
Od té doby se stará o celou domácnost sám. Tedy nemá se špatně, ale musí se otáčet. Do velkého plechového hrnce nalévá horkou vodu, aby slepici oškubal a připravil pro sebe a souseda oběd.
Najednou slyší klepání na dveře. Kdo to může být? Když otevírá, vidí Moorovou, která pronáší nacvičenou úvodní řeč.
„No, no compro ni vendo nada. Vete, vete.“ Odhání ji Mateo.
Poté kouká z okna a pozoruje, jak jde Moorová, Bagge a Cwalda k dalšímu domu. Zdá se mu přitom zvláštní, že se mu ukázala jenom Moorová.
A tak zvedá mobil a volá na policii:
„¿POLICÍA?“
Mezitím si Bagge už prohlíží zánovní porcelán, který mu sousedka ochotně předvádí.
„Pěkné kousky, všechno berem.“ Povídá Moorové.
Moorová lámanou španělštinou překládá. Takovou hlášku si zatím nenacvičovala, ale druhá strana očividně rozumí.
Jde už o pátou domácnost, kde něco zakoupili, a tak se v autě už nedá ani pohnout.
„Musíme si tu od někoho půjčit vozík. Ten pán, co nás vyhodil má zrovna jeden na dvoře, všimli jste si?“ Pronáší Bagge.
„A proč jsme si ho nepůjčili rovnou v Buenos Aires?“ Ptá se Moorová.
„To mi přišlo zbytečné, vždycky se nějaký vozík najde.“
„Ale když nás rovnou vyhodil, tak nám ani nic nepůjčí.“ Přidává se Cwalda.
Bagge přemýšlí, co dál. Po chvíli vyráží zpátky k domu.
„Počkejte u auta, zkusím ho ukecat.“
Vytahuje mobil, překladač a za chůze si chystá otázku, jestli by byl za slušný obnos ochotný alespoň zapůjčit vozík. Na dva.. ne na tři dny.
Když je u domu, otevírá Mateo s vítězoslavným úsměvem.
„Solo espera, ya llamé a la policía por ti.“
„¿Estaría dispuesto a prestar al menos su silla de ruedas? pagaré bien.“ Povídá Bagge a mává přitom svazkem pesos.
Mateo se tváří udiveně, jakoby najednou pochopil o co jde, ale to už přijíždí argentinská policie. Dva uniformovaní muži se znuděnými výrazy přicházejí rovnou k Mateovi, který už ukazuje prstem na Baggeho.
„No, to mě poser, vy jste na nás zavolal policii.“ Reaguje Bagge.
O pět minut později je už Bagge v poutech na cestě na místní stanici. Naštěstí nechal Moorovou i Cwaldu u auta, takže jestli bude potřeba zaplatit nějakou pokutu, půjde to snadno, myslí si.
Ovšem vůz míří rovnou na parkoviště, kde Cwalda i Moorová čekají. Policajti se přitom tváří, jakoby vyhráli jackpot. Zastavují u nich, přebírají si jejich pasy, o něco později mává Moorová na Baggeho svazkem bankovek, ten z auta pokývnutím souhlasí, a tak jim Moorová podává peníze, oni jim zase vracejí jejich pasy a Baggeho osvobozují.
„Tak to šlo snadno. Jsme sice o nějaké to peso lehčí, ale pochopil jsem to tak, že odteď už nakupujeme ve městečku legálně.“ Pronáší Bagge.
„Vy v tom chcete pokračovat?“ Ptá se Cwalda udiveně.
„Zkusím znovu zajít támhle za pánem a zeptat se, jestli by nám tedy nepůjčil vozík.“
„Nechte to být, přece ho nechcete zbytečně provokovat.“ Reaguje Moorová.
Bagge však jde znovu k onomu nešťastnému domu. Překvapený Mateo však tentokrát ochotně souhlasí a dokonce zve všechny tři cizince na oběd.