Kdesi daleko, na vzdálené planetě, sedí Aschehrt na lavičce před svou farmou, kde chová hovězí dobytek. Velká farma se rozkládá nedaleko údolí, kde přebývá nám neznámá hmyzí civilizace. O několik set kilometrů dál sídlí nám neznámá civilizace ještěrek a o něco dál žijí tvorové chatrného vzrůstu, ale s vysokou inteligencí.
Aschehrt je už starý pán. Právě poobědval a dopřává si pohled na klidnou přírodu, kterou sem tam doprovází bučení jeho krav. Mesymové, to je ta hmyzí společnost, mají odpolední klid, který už za pár hodin skončí. Potom to zase začne, neustálé cvrlikání, klapání nohou o kameny, jakoby tam tloukli dřívkem o dřívko, a nejotravnější ze všeho je hlasité bzučení.
Ten pronikavý, hluboký tón, kvůli kterému všichni starší padesáti let začínají přicházet o sluch. Jenže největšími zákazníky farmy jsou právě Mesymové, a tak je farma právě zde v jejich blízkosti.
Kolem Aschehrta prochází jeho žena, na zádech nese prázdný košík.
„Jdu na kopřivy.“ Povídá žena.
„Co?“
„Povídám, že jdu na kopřivy!“ Křičí znovu žena.
„Dala si ráno Ferdovi? Dnes je na řadě Ferda.“
„Dala, vypil celý kbelík vody.“
„Co?“
„Hovno! Dala jsem mu, povídám!“ Křičí znovu žena.
Aschehrt se neochotně zvedá z lavičky a s těžkou hlavou jde do výběhu pro největšího a nejvypasenějšího vola.
„Tak pojď, Ferdo. Jsi na řadě. Slyšíš to ticho? To jsou famfáry pro tebe. Zanedlouho si pro tebe přijdou hladoví brouci, tak buď rád. Já moc rád nejsem, ale co mám s tebou dělat, když už ti ani ty krávy nevoní.“
Aschehrt vede rozradostněného Ferdu do stodoly, kde už je pro něj připravený čistý kout s hadicí a vakuovou pumpou.
Ascherht ho přivazuje k zábradlí, nažhavuje obrovskou jehlici na konci hadice a bodá s ní Ferdu přímo do srdce. Když je jehlice na místě, zapíná odsávání. Šokovaný vůl klesá k zemi, zatímco se hadice, která z něj vede, plní jeho krví.
Když je Ascherht o půl hodiny později zpátky, je už Ferda úplně vysušený, zatímco dřevěný soudek vedle něj, je plný až po okraj.
„Sakra Ferdo, ty si měl ale zásobu. To bude dneska za kopcem zase kravál, klepání nožiček a bzučení, to teda bude.“
Nakládá soudek na vozík a táhne jej před farmu na lavičku, kde si klidně usedá a čeká, až přijdou brouci.
–
Jeffry s Dorou se probouzí z bezvědomí v nedalekém lese. Právě si uvědomují, že je kouzelný dědeček s velkým krabem na hlavě poslal někam do dalšího světa.
„Ufff, konečně. Zase jsme.. někde, jsi v pořádku?“ Ptá se Jeffry.
„Ale jo. A kde to jsme?“ Ptá se Dora.
Jeffry se rozhlíží po tmavém, černém lese. Najednou si uvědomuje, že vůbec necítí svoje tělo, jakoby bylo z gumy. Hýbat prsty může, dokonce cítit dotyk, ale všechno je teď úplně jiné, jakoby byl v cizím těle.
„Cítíš to? Já vůbec nic necítím.“
„To je divné, já taky ne.“ Souhlasí Dora.
Chvíli se zvědavě prohlížejí.
„Ale jsou to naše těla, to je zvláštní pocit.“ Pokračuje Dora.
Jeffry se tedy zvedá ze země, aby se porozhlédl. V dálce je vidět na hovězí farmu.
„Hele, krávy. Tak to asi nebudeme moc daleko. Pojď, půjdeme se poptat co a jak.“
Jeffry s Dorou jdou ze začátku vrávoravými kroky. Chvíli jim trvá, než si zvyknou na nový pocit nebo respektive žádný tělesný pocit.
A najednou slyší, jak se k nim řítí horda cupitavých..
„Co to je?“
A v ten moment, aniž by se stačili pořádně podívat, se jim zakusují do rukou i nohou obrovské hmyzí tesáky. Netrvá ani deset vteřin a jsou jimi doslova obsypaní, až se pod jejich tíhou kácí k zemi.
Zatímco se je klepeta snaží zuřivě prokousnout, Jeffry ani Dora nic necítí. Nekrvácejí, jakoby se je snažili přestřihnout tupými nůžkami.
„A co teď? Můžeš se pohnout?“ Ptá se Jeffry.
„Nemůžu, je jich strašně moc. Co budeme dělat?“
„To teda netuším.“
O chvíli později přichází na dvou nohách inteligentní zástupci Mesymů. Mají takové jako by hmyzí hlavy, ale kosti uvnitř těla. Nechápavě hledí, že je brouci pořád ještě neroztrhali na kusy. Poté je beze slova odvolávají.
Jeffry s Dorou se zvedají a chvíli na tyhle zvláštní hmyzí hybridy hledí.
„Co přinášíte?“ Ptá se jeden z nich.
„Nic.“ Reaguje Jeffry.
V ten moment se na oba znovu snáší hejno brouků a snaží se je rozkousat, ale marně. Ten hmyzí člověk, jakoby v tu chvíli zapomněl, co se před chvílí stalo, znovu odvolává brouky a ptá se:
„Co přinášíte?“
Jeffry už tuší, že by to neměl říkat, ale přesto nemá lepší odpověď:
„Nic, jenom procházíme, prosím.“
V ten moment se na ně znovu vrhají brouci.
„Tak si něco vymysli, ne? Když po nás pořád něco chtějí.“ Povídá Dora.
„Nejsou to žádní chytrolíni, naštěstí jsme nezranitelní. Ale ty potvory jsou pěkně těžké.“
„Tak mu řekni, že mu něco přineseme z té farmy.“
V ten moment je brouci pouštějí a oni hmyzí lidé pokračují beze slova směrem k farmě.
Jeffry s Dorou jenom stojí na okraji lesa a čekají, co se bude dít. V dálce vidí, jak Aschehrt předává hmyzím lidem soudek, dostává za něj nějaký sáček a odchází dovnitř.
„Člověk!“ Pronáší Jeffry. „Pojď, zkusíme se ho zeptat co se tady děje.“
„A nechceš raději počkat, až odkráčí ten hmyz?“
„Jo, ale půjdou zase tudy a nerad bych, aby se na nás vrhli jako před chvílí, schováme se.“
Jeffry s Dorou se jdou tedy schovat, ale když jdou hmyzí lidé zpátky, cítí jejich přítomnost a brouci se na ně znovu vrhají. Na pokoji je nechávají až po několika nepodařených pokusech.