Občas se stane, že Češky dostanou nemocenskou, buď to jsou záda nebo křečové žíly, prostě nemoci z povolání. Dnes se to stalo Ireně na montážích. Vytekl jim olej z lisu, Irena při úklidu uklouzla a má naraženou pravou ruku.

Hned se k ní seběhli seřizovači a volali vedoucí směny a vedoucí uklízeček. Do půl hodiny přijela sanitka a odvezla ji do nemocnice. Má zlomenou ruku čeká ji dvouměsíční nemocenská. Tak by mě zajímalo, jestli by všichni jednali stejně pohotově i kdyby se to stalo některé z nás Ukrajinek. Tedy nechci nikomu křivdit, ale stát se to na Ukrajině, řekli by jí, ať dodělá co má a jestli ji to bude bolet ještě zítra, může si zajet k doktorovi.

A tak jsme měli práci navíc, navíc na pěkně dlouho. Kolegyně od Ireny jde ke mě, ukazuje seznam a místa kde a kdy mám být a uklízet. Celý den mám ve všem chaos a hledám kde to je. Sice mně zaučovala a ukazovala, ale všechno se mi plete a dělám všechno opačně a jinak.

Zaučovat by měla vedoucí ne uklízečka, ale naštěstí umí trochu náš jazyk, tak se domlouváme docela dobře. Poučuje mně jak mám uklízet a kde začít a kde skončit, předává všechny ty podle ní důležité informace. Nakonec jí říkám, že si budu dělat podle sebe.

Další dny to jde dobře a už zvládám. Kolečko v klidu na hale, některé holky jsou i horší. Ty s námi moc nemluví, ani nám nerozumí. Jiné jsou přátelské a zajdou s námi i k automatu na kávu. Některá nabídne i zákusek co napekla doma. A když chceme něco koupit, protože nestíháme, tak si pomáháme a jedna za druhou zajde i do kantýny.

Co se týká našich mezilidských vztahů, funguje to s Češkami docela dobře. Ale stejně, kdyby si narazila ruku jedna z nás a měla jít na měsíc na nemocenskou, jsem si jistá, že ji pošlou rovnou na Ukrajinu a dělej si i se zlomenou rukou co chceš.

A přitom si i nejméně stěžujeme. Holt čím méně možností, tím více se musí tělo pochlapit.

Přišel další týden a nasrala se nám zuřivá Terezia. Kdykoli má dělat, zuří a nadává, pěkně nahlas po ukrajinsku. Vedoucí za ní chodí, kontroluji její práci, říkají tohle děláš nedostatečně, tohle není dobře. Zkrátka poukazují na její chyby a pomalou práci.

Nic nestíhá, nikdy není tam kde má být. Další věc je, že nechodí nikdy k pračce vytahovat čisté mopy, takže jsou i po praní stálé špinavé, kvůli tomu jak jsou zaprané. Nekončící práce bez výsledku.

Pračka je jen na 20 mopů, ale my jich plníme 30, jinak se nedá stihnout vyprat je všechny do konce směny. Velmi často se tak stane, že se ucpe odpadní hadice. To musím vypnout pračku a vyčistit odpad. Smrdí to a stane se to i dvakrát denně. Ale jen díky tomu nám zatím pere.

Ale že bych se kvůli tomu vztekala a nadávala, to by mě po těch letech museli už dávno zavřít do blázince. Jenže přišel týden Terezie, a tak nadává kudy chodí.

Na jiné hale už pračka nepere měsíc. Prostě to vzdala, takže se perou všechny mopy ze dvou hal na hale A. Takže jejich plus, naše mínus. Uklízečky se kvůli tomu začínají hádat a je dusno. Na nové pračky s větším objemem firma údajně nemá. Snaží se ušetřit, kde sedá.

Terezia se tentokrát pohádala s vedoucí, ale poslali ji do háje. Asi ji přemístí na jinou pozici pokud se neuklidní. Radši by měla držet hubu a dělat Ukrajinku co neumí česky, myslíme si my ostatní.

Jenže jednou už to nemůže vydržet, je pátek, končí směnu a odchází domů na ubytovnu. V pondělí pak přichází hotová pohroma. Přišla zpráva z ubytovny, že Terezia se sbalila a odcestovala domů na Ukrajinu.

Takže kromě Češky co si zlomila ruku musíme celý měsíc dělat i její rajony a zůstáváme v práci 15 hodin denně. To už jenom s povzdechem vzpomínám na ty zlaté časy, kdy jsem uklízela „jenom“ 10 hodin denně a měla čas aspoň na to dát si sklenku vína a trochu se prospat.

Jednoho krásného dne toho už máme dost a ptáme se proč už nemají jinou uklízečku na místo téhle. A sotva jsme si takhle otevřely hubu, přichází hned na další den nová holka, která doteď uklízela v nemocnici a začíná dělat její rajony.

Nejdřív se na hale ztrácí a nestíhá, ale postupně mezi nás zapadá a jsme všechny moc rády, že ji tady máme. Nejen jako komplice pro rošťárny, ale hlavně pro trochu volného času, kdy můžeme zase zajít i na kávu a cigárko.

Chtěla bych svou první autobiografii zakončit nějakou myšlenkou. Myslím, že můj příběh, který jste si přečetli dost vypovídá sám o sobě a není ani třeba cokoliv dodávat. Nechtěla jsem, aby to vypadalo, že svou práci nebo sama sebe nějak omlouvám nebo si maluju jinak, než jaké to ve skutečnosti je.

Realita bývá někdy mnohem drsnější než jak se jeví na první pohled. A mě ke štěstí tři měsíce tvrdé práce v Česku a tři měsíce volna s dětmi na Ukrajině přináší nejen tuhle tvrdou realitu v práci, ale i to hezké co dělám, když mám volno. A to si myslím, že bych bez takové práce neměla.