Nacházíme se v podzemní základně lidí chatrného vzrůstu, jinak známých jako mimozemšťané. V komunikačním středisku se to hemží plovoucími monitory se satelitními snímky planety.
Ty jsou zaměřené hlavně na usedlosti hmyzích tvorů, ještěrek, a taky Aschehrtovu farmu. Ostatní monitory se věnují malým skupinkám lidí o deseti až dvaceti členech, kteří po posledním tažení ještěrek žijí v jeskyních nebo lesích, kde se taky ukrývají.
Aschehrtova farma zůstala nedotčená, ale jen s pomocí mimozemšťanů, kteří tenkrát včas zasáhli a obklopili ji neviditelným silovým polem. Nahluchlý dobrák Aschehrt si dodnes myslí, že je díky své farmě s ještěrkami zadobře. No, když máte k dispozici takovou technologii, není třeba být zadobře s úplně každým.
V komunikačním středisku sedí menší mimozemšťan, jménem Holex, s velkou hlavou a černýma očima. Zrovna prochází telepatickou stimulací, a tak sedí bezvládně v křesle a vypadá, že je úplně grogy. V tom přichází další dva.
„Takže ti noví návštěvníci neříkali vůbec nic?“ Ptá se Holex.
Jeden z jeho kolegů vyvolává ve vzduchu plovoucí monitor s aktuálními záběry. Na nich Jeffry a Dora spí v seně ve stodole. Poté vrací záběr zpátky, aby si poslechli, o čem se bavili.
„Já myslím, že půjde o nějakou experimentální planetu. Hodí na jedno místo čtyři vyvinuté rasy a teď co se bude dít.“ Povídá Jeffry.
„Vážně? Tak to mají všichni ti tuláci docela blbé. Jak se chceš takovému přerostlému hmyzu bránit? Se na nás vrhli jako na na zem spadlou zmrzlinu.“ Kroutí hlavou Dora.
„Naštěstí jsme nezničitelní. Přinejhorším si nalakuješ nehty a jde se na ně.“
Oba se smějí.
„Možná proto tady jsme, pomoct těm lidem, nemyslíš?“ Pokračuje Dora.
Jeffry zhluboka vydechuje.
„Když si tady hladoví brouci a vesmírné lodě lítají akorát pro svačinu, tak to tak asi bude.“
Jeffry s Dorou se tulí k sobě, aby jim nebyla v seně zima.
„A už spi.“ Povídá Jeffry.
Holex hledí na záznam docela překvapeně.
„Musíme zjistit odkud jsou.“
„Z Ahkisu určitě ne. A celou galaxii máme zmapovanou už ze 70%.“
„Jenom z 70%.“ Reaguje Holex. „Musíme se držet při zemi, takoví jednoduší tvorové přece nemají lepší technologii než my.“
„A jak nás potom našli?“
„Naki nás opustili už před stovkami let. Ale mohli to být jedině oni.“
Holexovi kolegové na sebe nechápavě hledí.
„Možná se ta holka trefila a přiletěli kvůli oněm lidem.“ Pokračuje Holex.
„Opicím ze středověku, nechápu k čemu vůbec jsou.“
Holex se tváří zamyšleně.
„A ten kluk zase říkal, že jde o experimentální planetu, takže Naki nás opustili, ale stále nás sledují.“
Ona skutečnost, že mimozemšťané už dávno překonali všechny technologické překážky a planetě Ahkis úspěšně kralují, a přitom se zde vrací dávnověcí Naki, kteří přežívají výhradně poblíž černých děr, je v téhle situaci docela složité pochopit.
„Ráno, jakmile se ti dva vzbudí, poletíte na farmu a dáte jim jednu z našich lodí. Jestli se rozhodnou odletět z planety, budeme je sledovat.“ Povídá Holex nakonec.
–
Je ráno, Jeffry otevírá oči a vstává. Vzduch je provoněný ranní rosou, kdesi v dálce bučí krávy. No a pro dnešní den nemá vůbec žádný plán. Tak nechává Doru v spát a jde na nádvoří farmy.
V ten moment před ním přistává známý létající talíř. Dvířka se otevírají a ven vychází dva mimozemšťané.
„Určitě vám chybí dopravní prostředek.“ Pronáší jeden z nich.
„Můžete si vzít jeden z našich. 100% antigravitační až do střední velikosti černé díry, letí až 80% rychlosti světla.“ Pokračuje druhý.
Jeffrymu jsou tyto pojmy už známé, i když cestovat vyšší rychlostí než 10-20% rychlosti světla se mu kvůli časovému posunu tedy nechce.
„Jenom tak? Je to naše?“
„Jenom tak.“ Odpovídají mimozemšťané a odchází pryč.
V dálce na ně už asi čekala další loď, protože se odtamtud vznáší a letí pryč.
Tedy to se zase dějí zvláštní věci, uvažuje Jeffry. Nicméně darovanému koni na zuby nekoukej.
„Co to bylo?“ Ptá se Dora.
Jeffry se k ní otáčí s napřaženýma rukama.
„Náš nový vůz, z nuly na 80% rychlosti světla za 10 vteřin. Doufám, že je uvnitř sprcha a lednička.“
„Fajn! To byli naši kamarádi ze včerejška?“
„Ještě nevím, jestli zrovna kamarádi. Ale jestli otočím kohoutkem a poteče teplá voda, tak určitě.“
Oba se smějí.
Po hygieně a snídani ve vesmírné lodi nakukuje do dvířek Aschehrt.
„Copak tady děláte, mládeži?“
„Dostali jsme novou loď, docela dobrá, že?“ Reaguje Jeffry.
„Hmm hmm a kdepak jsou oni?“
„Zase odletěli. Asi nás tady nechtějí.“ Povídá Dora.
„To ještě nevíme.“ Povídá Jeffry. „Jestli budete potřebovat něco odvézt, tak si řekněte. Než koňským povozem to bude rychlejší určitě.“
„Cože říkáš?“ Ptá se Aschehrt.
„ŘÍKAL, ŽE JESTLI CHCETE NĚCO ODVÉZT NEBO PŘIVÉZT, TAK SI ŘEKNĚTE.“ Křičí Dora.
„Tak snad jenom pár hromádek dřeva. Pěkně velké, silné kmeny. Vy jste na dřevo machři a nám už doschla poslední várka, tak budeme potřebovat nové.“ Odpovídá Aschehrt zvesela.
Mimozemšťané tak z komunikačního střediska sledují, jak namísto úprku na domovskou planetu, Jeffry s Dorou naváží celé dopoledne a odpoledne s pomocí vesmírné lodi tuny dřevěných klád.
Když jsou hotoví, dostávají za odměnu živou krávu, jménem Anežka.
„Je ještě mladá, je to skoro telecí.“ Komentuje Aschehrt podívanou. „Na steaky bude výborná.“
„A TO SI JI MÁME NAPORCOVAT MY?“ Křičí Jeffry.
„Když to umíte se dřevem, budete to umět i s masem. Můžete použít naší špinavou kuchyň.“
Dora se otáčí k Jeffrymu.
„Velkou mrazničku na lodi máme.“
„Ach jo, uvidíme, co ten nožík zvládne.“
Následující den tak Jeffry s Dorou tráví porcováním Anežky do velkých, tenkých hovězích steaků, žeber, vnitřností a kostí do polévky.
Na vesmírné lodi je přitom spousta jídla, jenže Jeffry i Dora už dávno vědí, že mimozemské jídlo je úplně bez chuti a hodí se jenom jako příloha.