Vždycky mě zajímalo jak uvažují chlapi, a tak budu touhle kapitolou pokračovat z pohledu Marcela. Myslím, že jsem to vystihla.
Pro ukrácení poznámek o večírku začínáme scénou 2:
Nastěnka plete ponožku.
Nastěnka: „Pletu ponožku.“
Baba: „Plést jsem ti poručila, ale ťukat jehlicemi ne. Probudíš Margušku, celý den pracuje. To jen ty celý den ležíš a válíš se.“
Nastěnka: „Mám upleteno.“
Baba: „Stihla si to. Teďka nasyp drůbeži, nasekej dřevo a zatop, a udělej snídani. Příště ti dám pořádnou práci.“
Na scénu nám nesou další panáky a my si dáváme v pohodě i během hraní. Je náročné hrát a dávat si pozor na jazyk.
Scéna 3:
Ivan potkává v lese hladové loupežníky.
Ivan (zpívá): „Ustupte jen ustupte, nebuď prašná cesto má. Dobrý junák po tobě jde, chce poznat svět maličko. Před naší za naší, cesta má ať nepráší. Když se podívám na sebe, tak se musím pochválit. Nevypadám li k světu zle. Zkrátka chlapec jak má být. Před naší za naší, cesta má at se nepráší. (pískání)“
Loupežníci (zpívají): „Loupit, neloupit. Sežrat, nesežrat. Zabijeme, nezabijou. Uloupit, neuloupit. Sežrat, nesežrat. Zabijeme, nezabijeme.“
Přitom otrhávají kytce lístky a čekají na které slovo to padne, jakmile utrhnou poslední.
Znamení od loupežníka na stromě. Loupežníci se schovávají do úkrytu, přichází Ivan. Ivan jde a píská si. Loupežníci na něj vybafnou.
Loupežníci: „Stůj. Jsi v pasti a my tě teďka oloupíme.“
Ivan: „Mně? Nu a co olupte.“
Loupežníci se perou o uzlík s jídlem. Ivan si bere jejich klacky a háže je vysoko nahoru. Na scéně za kulisu, kde je chytá jeden dobrovolník, aby nespadly na zem a vypadalo to, jakoby stále letěly, spadnou až v zimě.
Tady jsme se nedohodli jak to uděláme, protože házet klacky zpoza scény na herce může být docela nebezpečné.
Loupežník: „Pročpak ty klacky nespadnou zpátky?“
Ivan: „Spadnou.. počkejte do zimy.“
Loupežník: „Do zimy, to člověk musí mít ukrutnou sílu. Tak, tak.“
Opona jde dolů. Všichni vypadají krásně, kostýmy i celé představení. Všichni jsou nadšení a tleskají.
Tady už začínám psát z Marcelova pohledu. Řekla jsem si, že až bude moje autobiografická kniha hotová, tak mu ji dám přečíst. Jsem zvědavá, co na to řekne.
Mám už pátou sklenku, začínám být připitý. I herci jsou dost zmožení alkoholem. Další pokračování je příští pátek, to nás čeká druhé dějství. Jdeme se bavit a hodovat.
Mně čeká můj harém u mě v pokoji a moc se těším. Nezašukal jsem si pěkně dlouho. Bereme si flašku, jídlo a o hodinu později se z oslavy vypařím.
Dnes večer mně čeká pořádná jízda, mám tu samé krasavice a ty kozy. Oslava je v plném proudu, holky tančí a v temném rohu se líbají milenci. Ti se potom ztrácejí ve svých pokojích. Někteří na chvíli, jiní na hodiny.
Je to krásné pít a užívat si. Kolem tří hodin ráno je ticho, všichni opití a zmožení divokým sexem do ranních hodin. Jdu to překontrolovat a potom už spát. Zítra se z toho ještě pořádně vyspíme a potom uklidíme.
–
Další den se vstává až kolem poledne. První káva a zelňačka na spravení chuti. Většina lidí začíná uklízet, některým je tak zle, že polehávají celý den.
Míchali víno a granc whisky, možná i rum a vodku. Jdu tedy zkontrolovat kulisy, jestli jsou celé a ne poblité jako minule.
Místnost je zamčená, to je dobré znamení. Všichni si můj poslední výstup vzali k srdci, pořádek musí být, to je jasné.
Odemkli jsme a ten pohled stojí za to. Všechno je urovnané a před námi cedule s nápisem:
„Kdo to tady zláme a zničí, bude v píči. Neserte mě.“
Pod nápisem obrázek lebky se zkříženými hnáty. Jsem mrtvý smíchy a nemůžu přestat. Ve dveřích se v ten moment zjevuje Polkov a taky se směje.
„Tak jaký jsem?“ Pronáší Polkov.
„Úžasný, toto všichni pochopili.“
„Tak jdeš na panáka a oběd? Nebo nejdřív oběd a potom panáka?“
„Jdu. Bezva nápad, to mě dostalo. Jdeme se najíst.“
Po obědě rozebíráme pohárky a tácky. Holky následně vytírají všechny podlahy kde byla akce a za malý poplatek i pokoje chlapů, samozřejmě.
Nakonec máme krásně uklizeno, holky si svou odměnu zaslouží, jsou šikovné a umí si se vším poradit.
To bych řekla, že by si myslel správný chlap. Jestli jsem to trefila, nevím. No nic pokračujeme závěrem:
Kolem 15:30 jsme s úklidem hotoví. Jdeme se dospat, čeká nás další týden v práci. Většinou 12 hodin denně, někteří i víc.
Tak to byl můj krátký experiment napsat něco jako chlap. Není to žádný Batman nebo Superman, ale když jsem jednou četla sprosté knihy od feťáků a alkoholiků, kteří si říkali beatníci, přijde mi to podobné. Takové syrové, živočišné.
I když moje vlastní poznámky jsou dost podobné, ale takové prostředí v ubytovnách, obyčejných pracujících lidí zkrátka je.
Nevypustila jsem svojí verzi z toho důvodu, že bych si při večírku s někým užívala. To, aby si můj manžel nemyslel, já jsem taky člověk s potřebami, ale nevěru by mi určitě neodpustil.
Moje verze večírku by byla spíš o tom, že jsem rozlévala pití, byla pořád v kuchyni a sem tam vykoukla na scénu jako Nastěnka.
Proč na takový večírek tedy vzpomínám? No zkrátka protože na něm byla spousta lidí a dobře jsme se bavili. A to mám ráda. Jenom vážně doufám, že si o tom nepřečte manžel. Já byla totiž tak chytrá, že jsem mu první knihu už poslala a tahle druhá je samozřejmě na stejné internetové adrese.
To zas bude doma, jako když za mnou chodil náš soused z Pisotského a pořád, nemáte trochu mouky? Došel mi cukr. A přitom po mě pokukoval. To jsem si od manžela slízla:
„Co s ním máš? Co s ním máš?“
„Já? Proč zrovna já?“
A tak to bylo pokaždé, když se objevil, výslech a podezřívání.