Zatímco vyšetřování stále probíhá, přichází Josemu email, že mu bylo připsáno na účet 150 000 Islandských korun. O pět minut později přibíhá do jeho hotelového pokoje Jasmine.
„Přišly peníze.“ Pronáší radostně.
„Já vím, ale viděla si kolik? Stopadesát tisíc, to je směšné.“ Reaguje Jose.
„Jak to stopadesát? Mě přišlo jen tisíc Euro.“
Jose se obrací k notebooku a převádí Eura na Islandské koruny.
„To by odpovídalo, já mám mezinárodní účet, tak jsem si vyžádal, ať to posílají rovnou v Islandské měně. Ale stejně, jak jsem předpokládal, bude to akorát na nějakou večeři a toť vše.“
„Já mám taky účet, o kterém nikdo neví. Ale ten je pro malou. Kdyby se něco stalo, tak ať si může koupit aspoň boty a lepší oblečení.“
Jose se směje.
„Teda ty jsi pěkně prohnaná. A mě si říkala, že už nic nemáš.“
„Nejsem blbá, ne. Koukej.“
Jasmine vytahuje mobil a přihlašuje se do svého dolarového účtu.
„Pěkně, dvacet tisíc dolarů a pořád to roste, co to je?“ Ptá se Jose zvědavě.
„To jsou akcie, začala jsem s pěti tisíci a tak se mi to rozmnožilo. Asi mám na tyhle věci intuici.“
Jose zhluboka vydechuje.
„Hmm, ale stejně škoda to vybírat, jenom abychom měli na kus žvance.“
„Hlavně to Crosbymu neříkej. Tomu posílám jenom malé kapesné a kdybych mu dávala víc, přešel by z piva na tvrdé, já už ho znám.“
„Hmm, taky jsem si měl dát peníze bokem. Ale s mým štěstím bych je investoval a místo aby se peníze zhodnotily čtyřnásobně, tak by spíš čtyřnásobně klesly.“
Oba se smějí.
–
Další ráno se Jose probouzí celý zpocený. Zdál se mu docela živý sen, ve kterém mluvil s Jasmine, s Crosbym, s Emanuelou i s malou Marií José. V tom snu měli všichni nějaké dolarové účty, jenom on ne. Potom se ozvalo hlasité:
„Pk.“
Jako když někdo pukne pusou, Jose se probouzí, jeho srdce divoce bije a on s úlevou zjišťuje, že je na Islandu a pracuje na tom.
Tyhle živé sny a živé halucinace začaly poměrně nedávno a jsou občas doprovázeny silnými bolestmi různého druhu, hlavně bolestmi hlavy. Jakoby tu bylo něco, co mu tímhle zvláštním podprahovým způsobem předává zprávy.
Jose vstává, jde do koupelny a chvíli jenom civí do zrcadla. Nic zvláštního se neděje, takže si říká, že už je v pořádku.
To odpoledne už sedí s Jasmine na obědě v restauraci. Na stole jsou dvě bohaté porce a mobil, zapnutý na hlasitý odposlech. Právě řeší s Donem jak to bude dále s jejich financi.
„Ono je sice hezké, že nás platíš stejně jako své zaměstnance, ale my jsme tady spíš jako dozor. Takže bych čekal, že tvoje účtárna trochu přitlačí a pošle alespoň trojnásobek.“ Povídá Jose.
„Trojnásobek? Jasmine, sáhni mu na čelo, jestli nemá horečku.“
Jasmine se jen usmívá.
„Ne, v pořádku.“
Ze sluchátka se chvíli ozývá naštvané mumlání.
„Kdybyste jako dozor fungovali na trojnásobek své mzdy, nedocházelo by na stavbě k takovým nehodám. Na co tam vůbec jste? Práce stojí a my se tady nezabýváme ničím jiným, než nehodou, které si ty Jose nijak nepomohl, ale ani si ji nezabránil..“
Jose s Jasmine dál mlčky jedí, trvá asi deset minut, než je Done s monologem hotový.
„Dobře, dobře.“ Reaguje Jose nakonec. „A co Skynet, daří se ho stáhnout? Nebo pro něj budete muset zaletět?“
„A to je další věc.“ Pokračuje Done stejným tónem. „Já nasadím svoje nejlepší lidi na takovou s prominutím blbost, se kterou si očividně nikdo neporadí, ale ne, musí to být. Vy musíte mít svou umělou inteligenci, svůj Skynet, která je teď na mojí družici. Dodneška vlastně nechápu, jak jsem se k tomu mohl nechat přemluvit…“
Další monolog je o poznání delší. Jose s Jasmine už mezitím dojedli a pomalu popíjejí kafe. Je třeba dodat, že si oba očividně uvědomují do čeho se v posledních letech pouštěli a ne vždycky to vyšlo úplně podle jejich představ.
Když je po telefonátu, pronáší Jose:
„Kašleme na to, budeme raději investovat do akcií.“
Jasmine nasazuje chápavý výraz.
„Ale ty jsou docela nestálé. Podle mě jsem měla štěstí, že jsem investovala do toho co zrovna frčí, ale to nikdy nevíš předem.“
Jose si mne dlaněmi obličej.
„Hmm a stejně, aby z toho něco bylo, museli bychom investovat ve stovkách tisíc dolarů. A ne takové drobné. Ale zase, určitě by to za nás dokázala zanalyzovat taková uměla inteligence.“
„Myslíš Skynet?“ Ptá se Jasmine překvapeně.
Přitom na sebe oba hledí, jakoby právě vynalezli žárovku.
„Něco na tom bude, představ si, že by Skynet sledoval všechny trendy na trhu. Třeba takový zdravotní sektor, ten zrovna nefrčí, ale kdyby vypukla taková pandemie, to by bylo něco jiného.“
Jose se protahuje, přitom má stále stejně nadšený výraz.
„Jako nápad to není špatné, když si vezmeme kolik si vydělala jenom ty. A jak dlouho to trvalo?“
„Asi tři měsíce.“
„Pořád lepší, než trávit čas někde na situ, dostávat drobné na jídlo a ještě dostaneme vynadáno.“
„To si dostal ty, já ne.“ Povídá Jasmine chápavě.
„Taky si Doneho nejoblíbenější ratolest. Stačí se hezky usmát, takovým tím podprahovým způsobem zamrkat a hned celý vyměkne.“
„Však já mu ještě něco řeknu, počkej až přijedeme domů.“
Rozhovor, který se týká jejich aktuální finanční situace tím končí. Vyhlídky nejsou zrovna dobré, ale oba mají radost, že přišli alespoň s nápadem.
Ten večer, když Jose přivírá víčka, tak se mu pod nimi promítá jako v kině Doneho arogantní výraz a ihned poté orangutan, jak skáče po svém, asi oblíbeném stromě. Nebylo by to ani trochu strašidelné, kdyby šlo o myšlenku v jeho představách. Tady ten obrázek však vidí fyzicky pod víčky vlastníma očima.