Aby jsme měli pořádnou rozlučku, hráli jsme na pokoji flašku, vypiješ panáka nebo oděv dolů. Po prvním kole byla láhev prázdná. Po druhém už menší hromada prádla. Třetí kolo láhev a spodní prádlo dolů.
Na čtvrté kolo úkoly polibek na různé části těla. U pátého kola polohy a sex a kouření. Já jsem u toho nebyla, ale tak mi to později holky popisovaly.
Potom se k nám přidali a pili vodku. Marcel byl nadržený, a tak šel ještě na jedno kolo s Tanjou. Chtěl to po svém a mít jí sám pro sebe, než odjede za manželem.
Kolem 4 ráno se to postupně uklidnilo a všichni šli spát. Další den jsme uklidili a někteří chlapi si zabalili svoje věci. Doma je čekají manželky s dětmi. Je čas se vrátit do kruté reality života.
Všichni přitom máme obavy z války s Rusy. Posledních pár let se to tam mezi Putinem a Zelenskym vyostřuje. Kdyby bylo zle a vypukla válka, asi se do Česka přestěhujeme natrvalo.
Já jsem o tom už s manželem mluvila, dokonce jsme jednou zašli zeptat se na ambasádu, ale dostat české občanství není tak jednoduché.
–
Další týden je náročný, samé 14ti hodinové směny. Před novým rokem ale odjíždím domů i já. Požádal mě o to manžel, protože má strach o děti.
Kdybychom se museli evakuovat do cizí země, určitě budeme uvažovat o Česku, protože už to tady známe. Práci má manžel v ČR už zařízenou a ubytování možná taky. Jde o skromný byt, ve kterém si budeme střídat děti ve směnách.
Vedoucí nejsou moc nadšené z odjezdu ukrajinek domů, ale situace si to žádá. Češky budou muset zvládnout víc práce a budou muset dělat přesčasy.
Kvůli tomu už dávají výpovědi a jdou raději dělat do výroby.
Dělat uklízečku za tu trochu peněz 12-14 hodin denně je už moc silné kafe i na ně. Já dostala nabídku taky do výroby, kde bych měla nastoupit za dva měsíce i s manželem.
Tedy podařilo se nám úplně obejít agenturu a domluvili jsme se přímo s HR v té fabrice, kde jsem uklízela. To bude vtipné, protože doteď jsem tam v jídelně utírala stoly, a teď budu chodit sama na oběd.
Jsem taky zvědavá, jestli budeme v autobiografické knize vůbec pokračovat, teď když měním povolání. Já si totiž vždycky postěžovala na práci, ale vzpomínat na ni se mi už nechce.
U pračky se zase ucpal odpad a vytopil pánské záchody. Odešla jedna Češka, která se starala o čištění odpadu.
Stejně mi lezla mi na nervy, pořád: „Nedávej tam tolik prášku na praní, dávej víc mopů nebo nestihneme vyprat. Uklízejte si vozíky a dávejte prát mopy
i vy.“
Po pár dnech mi už tady chybí. Nic není na místě a nefunguje. Odchází do výroby a je tam spokojená. Zatím než si najde stálé místo, koluje po hale. Vedoucí by ji rádi vzali zpět, ale nechce. Nedivím se.
Večer před prací máme posezení na ubytovně s přáteli. Uvařily jsme boršč a chlebíčky. Nikdo ale nemá chuť oslavovat.
Poslední den v práci utíká pomalu a já zvažuji co mám koupit dětem a manželovi. Nakonec kupuju nové bundy pro děti a suroviny pro rychlý odjezd v případě nouze.
V práci poslední virový test, vyzvednout si výplatu. V práci se zatím dějí změny, firmu koupil nový majitel a dělá audit, zajišťují se nedostatky
a stav majetku.
Všichni málem omdleli nad stavem praček a vozíků. Propouštějí vedoucí, které si neplní pracovní povinnosti, zvyšují taky mzdy, ale já už jsem v myšlenkách někde jinde. Nic moc to není, jen pár tisícovek.
Balím si věci na cestu a kontroluji, jestli mám všechno. Je to s podivem, ale balí se úplně všichni, celá ubytovna. Občas si dávají trochu vodky na lepší náladu, ale těsně před odjezdem přichází podniková kontrola. Někdo jim odcizil nářadí, klasika.
Takže ještě naposledy mě budou šacovat, jestli jsem něco neukradla a od příště už budu mít pokoj. Bude ze mě dělnice. Budeme moci s manželem uživit rodinu a to je hlavní, i když musíme začít budovat znovu a od nuly.
Ještě nemáme vyhráno, jsme právě doma a máme obavy o bezpečí rodiny. Na Ruských hranicích se sjíždí tanky a vojáci. Prý jde o cvičeni, ale nikdo tomu nevěří.
Rusové nabízejí Ruské pasy s výhodami, ale je to jen záminka, aby lidi odešli z domovů a přestěhovali se dál na východ. Musím říct, že si docela pochvalujeme, jak jsme to nakonec vyřešili a domluvili se, že budeme pracovat v Česku. V Rusku je totiž ještě větší bída, než jakou jsme měli v Pisotském.
Tedy nějakou práci bychom tam určitě sehnali, ale zase musíme myslet na děti a jejich budoucnost. Já si navíc už docela zvykla, že když něco potřebuju, prostě si zajdu do supermarketu, nakoupím jednu plnou nákupní tašku, někdy dvě a hned je zase veselo.
Jo, jenže Rusové chtějí naši Ukrajinu pro sebe a vládnout tvrdou rukou i u nás. Vojáci jsou nebezpeční a záludní. Chodí po ulici věčně napití, berou si všechno jídlo, cennosti a ženy jen znásilňují a zabíjejí.
Jsou to úplně jiné časy než za dob sovětského svazu a moc bych Rusům i Ukrajině přála, aby se podařilo vrátit některé věci zpátky tak, jak si je pamatuju ze svého dětství, protože vojenský režim je to docela tvrdý.