Jose sedí v hotelovém pokoji a drží se za hlavu. Něco se děje, podivně mu v ní hučí. Najednou si na okenní parapet sedá jakýsi vrabec a nepříjemně vřeští. Vřeští tak silně, že z toho Josemu málem krvácejí ušní bubínky, přitom je za sklem a docela potichu.

O něco později ptačí řev utichá a nastupuje zvláštní silové pole, které mu doslova prořezává hlavu napůl. Když se Jose po chvíli vzpamatovává, je silové pole stále stejně silné, jen jakoby si na něj zvykl.

Všechno, co kolem sebe vidí, židli, stůl, notebook, jakoby bylo pod vodou. Josemu připadá, že za chvíli umře, ale stále dýchá, jeho srdce tluče, takže asi přežije, zatím.

Do jeho pokoje přichází Jasmine.

„Tak co, marode? Pojedeš ráno na site?“

Jose na ni vyčerpaně hledí. Napadá ho, že se onen problém zvětšuje, protože je v posteli a má čas. Takže je to jakoby příležitost v tom pokračovat. Hlavou se mu honí tisíce myšlenek a obrazů, jakoby právě dostával epileptický záchvat. Ale uvědomuje si, že tam stojí Jasmine a na něco se ho zeptala.

„Jo, už je to lepší.“

„Ale vypadáš příšerně.“

Jose na ni nechápavě hledí.

„Už jsem přemýšlel, že zajdu na policii podat trestní oznámení. Ale na koho vlastně? Zasraný Island, jsem netušil, že tu dělají pokusy na lidech.“

Jasmine jde blíž, aby si Joseho prohlédla.

„A ty jsi v pohodě? Tobě se nic neděje?“ Ptá se Jose.

„Ne nic, ale ty vypadáš divně. Jakoby se ti nehýbala polovina tváře. Nemáš tu? Jak se tomu říká, mrtvici?“

„Já nevím, co mám, ale připadá mi, jakoby mě něco ozařovalo. Jako kdybych měl hlavu v mikrovlnce. Ale na site s tebou určitě půjdu. Možná, když si sednu za volant, tak to zase zmizí. Chápeš, když budu dělat něco povědomého. Z tohohle pokoje se mi chce akorát zvracet.“

Jasmine na něj starostlivě hledí a odchází. Jose si lehá na záda a snaží se pravidelně dýchat.

Až do večera je všechno dost divoké, ale jakoby byl tento zvláštní jev naprogramovaný, jakmile hodiny ukazují 23:00, zalévá Joseho blažený pocit a okamžitě usíná.

Tedy tak dobře se snad ještě nikdy nevyspal. Ráno je doslova provoněné hřejivými pocity. Rychlá sprcha, oholit se, dát se do gala a hurá na snídani.

„Tak co?“ Usmívá se Jasmine.

„Paráda, mám hlad, že bych snědl i to smradlavé koňské maso, které si tu všichni dopřávají.“

„Tak to jsem ráda. Už jsem se bála, že s tebou něco je.“

Jose krčí rameny.

„Nakonec byl dobrý nápad zajet si na site. Aspoň přijdu na jiné myšlenky. Teda aspoň doufám.“

Oba se smějí.

Jose nechce Jasmine dál zneklidňovat. Nakonec když se s ní neděje nic, přidělával by jí jen zbytečné starosti. Ale tak nějak doufá, že když tu nálož včera přežil, nebude se to už opakovat. Třeba jde jen o nějaký pokus tajných služeb nebo podobné organizace. Nakonec se kvůli Skynetu už do konfliktu s policií dostali, takže by to dávalo smysl, uvažuje Jose.

Zkrátka spousta hádanek, spousta neznámého, ale taky povinností. Jasmine při tom uvažování hledí na Joseho talíř.

„Kolik si toho dáváš? Už nedržíš dietu?“

Jose si nabírá lžíci z hory míchaných vajec, která mu překypuje na talíři.

„Hmm, chutná to jako balzám. Musím být při síle, aby se mi zase nezkřivila huba, jako včera.“

„A neměl bys zajít raději k doktorovi?“

„A co mi řekne takový doktor? Zavře mě na psychiatrii a já to budu mít do konce života v papírech.“

„To je fakt, ale stejně by si tam měl zajít.“

Jose kroutí hlavou.

„Teď se cítím dobře. Myslím, že je to nějak naprogramované. Jako když jsme nastavovali pravidla Skynetu. Večer jsem zavřel oči a lusknutím prstu se cítil tak dobře, že jsem klidně usnul.“

Jasmine pořád nechápe o co jde, ale je ráda, že je Josemu už lépe.

Na situ pokračuje práce velmi dobře a efektivně. Žádné větší prostoje, Jasmine omotává trubky slingy a zvedá jeřábem. Jose je čistí a šroubuje.

„Ještě dva poslední kusy a jsme hotoví. Půjdeš se podívat dolů na chlapy, jak jim to jde?“ Ptá se Jose.

„Zrovna jsem na to myslela. Do konce týdne máme hotové celé jedno patro. Paráda!“ Pronáší Jasmine nadšeně.

Ovšem o patro níž, kde je umístěná rozvodna, která dál pokračuje přímo dolů do hlubinného vrtu, se dělníci očividně moc nesnaží. Každý druhý si hraje s telefonem anebo má hlavu ve skříni a v ruce mobil.

Když Jasmine prochází, všichni rázem pokračují v práci, ale jakmile je zpátky nahoře, znovu vytahují telefony.

„Jak jim to jde?“ Ptá se Jose.

„Jak, jak, jsme už skoro hotoví, a tak všechno natahují. Klidně si tam dole esemeskují a já abych je hlídala.“

Jose nasazuje chápavý výraz.

„Však to tu dokončíme a zřídíme si nové stanoviště tam dole.“

„To jsem teda zvědavá. Já už bych taky nejradši letěla domů, a přitom se nám tu zhoršuje pracovní morálka. Ale až mě naštvou, tak chytím jednoho z nich pod krkem a ten uvidí. Ten už si ten mobil nechá pěkně doma anebo ještě lepší, zahodí ho támhle do vroucího jezera a už se na něj nikdy nepodívá.“

„Je dobře, že si tak věříš. Já myslím, že bude stačit, když ho budou mít prostě v kapse.“

„A jestli ne, tak ho vezmu a narvu jim ho i s anténou do prdele.“

Oba se smějí.

O něco později je už padla a všichni jdou domů. Jose se trochu obává, co ho ve strašidelném hotelovém pokoji zase čeká. A naneštěstí ho čeká úplně to samé, co předchozí den až do 23:00, kdy usíná s připitomělým úsměvem na tváři.